Hwaelos

Závěrečná variace na téma "tohle je začátek nového krásného přátelství" byla fajn, ale to, co tomu předcházelo, tak fajn není. Scénář vypadá, že ho tak pětkrát přepsali, až ztratil elementární souvislosti. Což u detektivky, kde policajt sleduje stopy, které by mohl použít pro svoje dedukce, zkrátka vadí. Na místo klíčových scén se pak dostávají scény zcela náhodné, které sice dokreslují karikaturní obraz buranského maloměsta, ale divák může jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, jakou jinou funkci v příběhu plní. Jedno se filmu musí nechat - natočený je na svou dobu poměrně progresivně (např. využívání POV záběrů), ale to je taky to jediné, co tolik nezestárlo. Oproti tomu herci (snad s výjimkou Poitiera) předvádějí natolik přehnané a pitoreskní momenty, že by se mohli kvalifikovat do němých grotesek.

Hrozně rád bych to hodnotil líp. HP mám rád, první díl se mi jako dobrodružná komedie líbil, ale tohle je prostě špatný. Celý děj je sledem špatně motivovaných a neprovázaných scének, filmu citelně schází jakákoli dynamika a tempo. Množství nápadů je vlastně jen obměněnou kopií či variací na něco, co už se stalo v předchozích příbězích o HP. Vrcholem hlouposti scénáře jsou jednak "telenovelová" scéna s flashbacky ("takže já jsem tvůj bratr" - "ano" - "ne, bratra jsem vyměnila v kolébce") a závěrečná scéna ("jsi Brumbál, aha!"). Je až smutný se dívat na dobré herce typu Eddieho Redmayna, jak se v tomhle moři zoufalství lopotí (kupodivu i Johnny Depp hraje uměřeně a dobře - a jeho proslov je taky nejlepší scénou filmu). Největší zklamání ale je, že perfektní vedlejší postavy (Dan Fogler, Alison Sudol) úplně ztratili s druhým dílem svou zábavnost.

Sorrentino natočil precizní a nadčasový film. A to zdaleka nejen obrazově, rytmicky a formálně, ačkoli to jsou rozhodně kategorie, v nichž by bylo pozoruhodné snímek analyzovat. Hlavně jde ale o obsah. Domnívám se, že vlastně nehraje roli, jak přesně režisér vystihl Berlusconiho v určitém období. To je spíš kulisa. Loro je především studií toho, jak funguje současný populismus. Když budete film pozorně sledovat, uvidíte zároveň Trumpa, Orbána i Babiše, tj. lidi, kteří lidem prodávají jednoduchý, ale přitažlivý sen o lepší budoucnosti, uzurpují si veřejné peníze, topí se ve skandálech, manipulují zákonodárným systémem, aby jim hrál do karet, ale žádná z těchhle věcí jim stejně nesrazí vaz. Ve filmu je na konci krásná scéna, v níž Berlusconi říká, že chtěl pro svou zemi udělat něco velkého a dobrého, že ji pozitivně proměnil. Ve skutečnosti dělá po celou dobu pravý opak (a je zřejmé, že si to uvědomuje), ale v tuhle chvíli je vidět, že přesvědčil sám sebe o tom, že vlastnosti, které si do jeho osobnosti projektují jeho voliči, nakonec pozměnily i jeho vlastní přemýšlení o sobě. Podobných bystrých postřehů o drobných nuancích, které jsou populistickým lídrům vlastní, je v Sorrentinově díle vícero. Jeho film je tak nejenom charakterovou studií, ale zároveň i otevřenou výpovědí o nás jako společnosti, která takovéhle lidi vyrábí a podporuje je. Jediným důvodem, proč nedávám plný počet hvězd, je roztahaný závěr filmu - několikrát se objeví scéna podpořená pomalou hudbou, která evokuje konec vyprávění, který ale znova a znova nenastane.

Na jednu stranu emoce ždímající a fakta ohýbající skoro-kýč, na straně druhé esteticky a obrazově nejzručnější film v Singerově filmografii.

Vedle Daredevila působí 95 % marvelovských filmů jako nedomrlí chcípáci vyrábění na pásové lince. Do určité míry je to dáno i volbou protagonisty - street level hrdiny, kterému chybí tradiční ýbrmenš schopnosti a který má zajímavé alter ego - částečně je to dáno i tím, že měl DD štěstí na autory předlohy (Frank Miller, Bendis a do jisté míry i Kevin Smith). Především ale hraje roli dobře budovaná atmosféra, realistický svět, komplexní charaktery a fakt, že každé rozhodnutí, které hlavní postava udělá, má dopad. Tyhle faktory dělají z Daredevila i v rámci Marflixu jedinečnou figuru.

Noé zase jednou předvedl, že ať už je vám jeho poetika blízká, nebo ne, jde o režiséra, s nímž je zajímavé zápolit a vypořádat se. Climax je technický masterpiece. Ať už jde o synchro hudby s obrazem, barevné ladění scén, brilantní kamerové jízdy nebo o pohlcující atmosféru narůstající psychózy, všechno je perfektní. S čím mám problém? Nakonec je všechno až moc jednoduché a jednotlivé části filmu spolu ne vždycky spolupracují. Úvodní intro s rozhovory nabudilo můj zájem a roztočilo interpretační kola v mé hlavě, aby se ukázalo, že nemělo jiný smysl, než představit postavy. Kolo debat o sexu a drbů bylo úplně zbytečné. A především, finální rozetnutí hlavní záhady bylo prostě jen zklamáním. Pořád mi ještě běží celý film hlavou a přemýšlím, jestli jsem neminul nějakou zákrutu, která by tomu dávala nějaký vyšší smysl. A stejně tak se pořád rozhoduju mezi 3 a 4 hvězdami. Přesto nelituju času, který jsem v kině strávil. Climax stojí za to vidět a stojí za to ho vidět na plátně. I kdyby jen kvůli skvělému choreu a "očistcové" scéně ze závěru filmu.

Je to trochu jako by Trier stavil pomník. Sám sobě nebo svojí kariéře. Celá ta linie se stavbou dokonalého domu vytváří chvějivou paralelu k režisérovu vlastnímu úsilí a podtrhují to i záběry prakticky ze všech Trierových filmů, které se tu v jeden moment prostřídají. Skoro to působí, jako by šlo o vlastní bilanci před koncem kariéry (to je ovšem zcela nepodložená spekulace). Nutno říct, že umělecky jde o fortelné dílo, v němž se perfektně snoubí záběry různých typů, koláže scén převzatých odjinud, voiceovery i dialogy, jakož i dějové linie, které se obratně splétají dohromady. Cinefilní srdce mi z toho plesalo a přiznávám, že množství intertextuálních narážek přesahovalo občas moje znalosti. Má to ovšem několik "ale", které mi nakonec zabránily dát pětihvězdičkové ohodnocení. Trier občas trochu moc tlačí na pilu - například v přirovnání Jacka k Hitlerovi (Mussolinimu, whatever) jde řekl bych na hranu pózy. To je spíš drobnost. Mnohem podstatnější je, že si nejsem ještě zcela jistý, nakolik se mi zamlouval doslovný závěr. Dantovské rozhovory v průběhu mi přišly nosné (i proto, že nebyly vizuálně dourčeny), ale u finálního sestupu do pekla jsem se v sedačce poněkud ošíval. Zároveň, některé rozhovory ve filmu naznačovaly (a tím se vracím k tomu, co jsem zmiňoval na začátku), že Trier mluví skrze svoje postavy za sebe (a o sobě). Vzpomeňme na misogynní monolog Jacka k Náně, který režiréra nápadně připomínal. Jakkoli by to o Trierově osobnosti vypovídalo nelichotivé věci, vnáší to do snímku divácky zajímavé napětí, kdy jde o výpověď uměleckou a kdy osobní. Což předpokládám bylo tvůrčím gestem. A i díky tomu se mi "The House that Jack Build" zaryl do paměti. Kromě toho všeho jde ale taky o pozoruhodný thriller, v němž perfektně funguje napětí, herci hrají jako o život (vynikající Dillon - nikdy mě nenapadlo, že to řeknu) a v němž se mísí hrůzné s humorným. Občas jsem si dokonce vážně říkal, co si o mně myslí další diváci, když se od srdce směju při vraždění dětí. Svoje nesoustavné zápisky uzavřu konstatováním, že pro svůj tisící komentář jsem si nemohl vybrat lepší film.

Asi pět dnů jsem přemýšlel, jaké hodnocení tomu vůbec dát a další dva dny jsem si v hlavě srovnával, co mi na tom vlastně vadilo, abych to mohl nějak shrnout. No, a pak jsem zjistil, že už to za mě velmi pregnantně udělal DaViD'82. Sdílím sice názorová východiska se Spikem Leem, ale ne jeho pohled na jejich začlenění do estetické struktury filmu. Jinými slovy, nevadí mi angažovanost, vadí mi polopatičnost a doslovnost, s jakou jsou ideová východiska ve filmu prezentována. Jinak ale jde o dobrou a zábavnou filmařinu s kvalitními hereckými výkony.

Nolan vytvořil něco, co se myšlenkovou důsažností (alespoň měřeno tím, co se dá převést do filmového média) směle dorovnává Matrixu, nepochybně ho to i o kus předčí. Je vidět, že domácí úkoly z kyberkultury (posthumanismu zejména) dělal pečlivě. Nějaké mezery v příběhové konzistenci a výstavbě to má, ale to je ve skutečnosti méně podstatné, než samotné domýšlení filozofického jádra problému, kterým je otázka svobodné vůle (a podstaty lidskosti - čímž pádem i hranic pojmu "člověk"). Kromě toho je i samotná výstavba syžetu pozoruhodná, ale to asi jeden u Nolana tak nějak čeká - takže divák dostane všechno: chronologické skoky, znejisťující vyprávění atd. Westworld je po dlouhé době seriál, který překvapil. První série se tváří jako mix dvou esenciálně brakových žánrů, v němž jde v prvé řadě o dobrodružnou jízdu. Druhá série ale není přílepkem vytvořeným producenty, je spíš rozvinutím prologu, který tvoří první řada, a obě jsou tak nedílně propojené, že je celkem jasné, že to takto bylo plánováno od počátku. Jedná nevýhoda je, že si nedokážu představit, čím by třetí série chtěla tuhle dorovnat.

Lanthimosovy filmy mají úžasnou schopnost diváka neustále mást a překvapovat. Navenek často působí, jako by člověk sledoval larp, jehož postavy moc neumí projevovat divadelní emoce a nevědí, co budou v příštím okamžiku říkat (což jeho herci často opravdu nevědí, protože je to z velké části ryzí improvizace). Tady se ona hra s divákem projevuje nejzjevněji na tom, že postavy vlastně sledujeme primárně v rolích, které pod agenturou "Alpy" přijímají. Ve chvíli, kdy by měly být "samy sebou", ale není jasné, jestli vůbec kdy ze své role vystupují, zda pro ně "hra na někoho" vůbec někdy končí. Dvě Lanthimosova díla, která jsem zatím viděl, by snadno mohly sklouznout k morální tezovitosti, ale zachovávají si výkladovou vrstevnatost a nedoslovnost - a zároveň stále upozorňují na svoji mediální fikčnost, čímž jsou sebereflexivní na více úrovních.