Subjektiv

Čtyři kamarádky ze školy sní své mladistvé sny o budoucnosti, trochu ještě věří na kouzla a pomalu se posouvají k dospělosti. Jejich ne úplně silná víra v magii náhle dostane injekci růstových hormonů v podobě kamene (je to v rpvním díle, všude to píšou, tak to snad takový spoiler není), jenž plní různá přání. Jsou tu ovšem jisté podmínky a jak už to v případě snadno splněných přání v pohádkově laděných příbězích bývá, málokdy se vše odehraje podle představ žadatalek. +++++ Letně prázdninové anime však jen mimořádně přináší protagonistům mučivé zážitky. Zlomyslnost kamene je tak pouhým zdáním. Svérázné požadavky dívčí čtyřky se šutrák snaží splnit tak, aby na ně mohl výchovně působit. Z každého dobrodružství, z každého kouzla si tak dívenky odnášejí poučení, jež posiluje pouto mezi nimi a přesvědčuje diváka, že už bude čas na to, dát jim občanku. +++++ Dívanky mimo obraz, jež to sledují, se zřejmě též mají přivzdělat v lekci správňácké socializace. Pokud budou naplněny jejich hmotné potřeby snad se z nich na čas, než dospějí do věku, kdy jim tenhle seriál přijde jako zívačka, stanou platní členové společnosti, kteří doma umyjí nádobí a ve škole se nebudou rváti, nýbrž laskavostí častovati. Ty běžné modelové situace, jež vyžadují jen trochu pozitivního přístupu a víc nic, se tu zvládat naučí. +++++ Ale proč se hned poddávat zlobě... Vždyť se dají najít lepší věci k odsudku než lehce uspávající, selankovitý seriál o radostech prostého dětství, do kterého čáry malují vzrušení zvící lekce z vyšívání. Aha, už to mám, co jsem hledal. Člověk odkojený Macourkem a Vorlíčkem v nejlepší formě zdejší letní zázrak uvidí jako unylé nic. Jak kdyby v Arabele měla ten kouzelný prsten neustále jen Arabela a Petr, mimozemské kytky jen Čestmír s kamarády a seriál Křeček v noční košili by se musel přejmenovat, protože ten pan Křeček by tam nebyl. Natsu-iro kiseki trpí antidramatičností, antikomediálností, antidobrodružností, antikonfliktností a nedokáže to ničím nahradit, ať už třebas vtahující atmosférou či čímkoliv jiným. Konec po čtvrtém díle.

Jde Sanada Yukimura a potká Sarutobiho Sasuke? "Ahoj, já jsem Sasuke." "Ahoj, já jsem Sanada Yukimura a někam jdu. Nechceš jít se mnou?" "Tak jo." Jdou Sanada Yukimura a Sarutobi Sasuke, když v tom potkají Kirigakure Saiza. "Ahoj, já jsem Kirigakure Saizo." "Ahoj, my jsme Sanada Yukimura a Sarutobi Sasuke a někam jdem. Nechceš jít s náma?" "Ne." "Ale no tak, bude to super." "No tak teda jo." Jdou Sanada Yukimura, Sarutobi Sasuke a Kirigakure Saizo a potkají Džúzo Kakeie... Zbytek si dodělejte sami. +++++ Toto únavné shromažďování celé nindží desítky trvá osm dílů. Osm dílů. Při vědomí, že celý seriál má dílů dvanáct, mohu zodpovědně prohlásit, že si někdo proexponoval dvě třetiny seriálu. Smutná to bilance. Nemohu sdělit, jak si seriál vedl dál, poněvadž když se objevil poslední bojovník, mohl jsem si s klidným svědomím říci, že dobrodružství nezažije nikdo zajímavý a vidět jej nemusím. Subjektiv totiž jen těžko identifikuje člověka za superschopnostní imidží. +++++ Mysl se mu poutá jen k jedinému... bude ten boj, ta válka, ta řežba za to stát? Ano i ne. Ze zřejmě mizivého rozpočtu se vcelku zručně, byť poněkud okoukanými postupy, podařilo vytvořit iluzi, že sada statických a polostatických obrázků může být dynamickým, adrenalinovým soubojem. Stačilo tu šikovně střihnout, nechat znít rychlý rock, přidat na hlasitosti zvukových efektů a poctivě dbát na návaznost jednotlivých záběru. Řemeslně to tedy ujde, byť bych si vzpomněl i na lepší pohybové iluzionisty. Alespoň ty slabé ** mohu uděliti.

Přiznávám možnost, že jen katastrofální výsledky příslušné sezóny mě přiměly, abych se slitoval nad jinak relativně šedivým a pramálo podnětným Ano natsu de matteru a udělil mu ušmudlané tři hvězdičky. Téma nostalgického vzpomínání na minulé letní lásky se objevuje v anime s železnou pravidelností a jak to tak bývá, i ono má své předpisy, co se ukazovat smí, nesmí a musí. Idealizuje mladé roztoužence do podoby nejen nezkušených, ale naprosto nevinných, jen pomalu a nesměle sexualitu rozvíjejících jedinců. S pocitem frustrace z nenaplněné touhy, spěchem "už aby to bylo", sexem bez zamilování či nevhodnými partnery se tu nelze setkat. +++++ Nepsaný, leč uznávaný úzus žánrových omezení sešněrovává výslednou podobu díla a s ní i divákův zážitek. Povinnosti tvůrců jdou až k takovým detailům jako jsou věčně znějící cikády, plavky, trojúhelník, starší sestra, která náctiletce svou rozvinutou sexualitou děsí, komická postavička, široká paleta velikostí ňader, melancholický klavír, počasí odrážející nálady atakdále atakdále. +++++ Ano natsu se odlišuje jen tím, že se o malilinko poctivěji vciťuje do svých postav a sem tam přijde s lepším vtípkem. Rozhodně jej ale nelze chválit za prvoplánové ozvláštňování tím, že zdejší romance má meziplanetární rozměr. Kromě toho, že diváka směřuje k pocitu, že úspěch lásky má malou pravděpodobnost, čehož by šlo dosáhnout i jinak, poskytuje autorům především možnost zaplácnout stopáž pouťovými blikátky a tím odvést pozornost od prázdného místa v ději. Originální nápad už v tom nikdo vidět nemůže, vždyť ono volání srdce po mimozemské ženě je v anime spíše tradiční. Kdyby aspon měly ty alienky anatomicky nekompatibilní pohlavní orgány, to by bylo drámo... nebo komédie... Ale takhle? Po šesti dílech slabé ***.

Mladým dívkám prý vládne srdce a hormony. Co chvíli se jim hroutí svět a pak je nese láska s přátelstvím vzhůru do oblak a pláč z traumat strašlivých se jim valí do rozesmátých úst, jež křičí: "Mám tě ráda, nemám tě ráda, mám tě RÁDA, NEMÁM TĚ RÁDA." Emocionální houpačka maluje sinusoidy nálad podle hesla, jež tvrdí, že drama jsou náhlé změny. Vyvolávají je věci zjevné, Black Rock Shooter se netrápí rafinovaností, opájí se intenzitou, hysterií, HYPERHYSTERIÍ. Řevem. +++++ Každý emocionální střet doprovází efektní a jistě ne levně zanimovaný souboj dívenek v jiném světě. Zprvu jsem si myslel, že jde o pouhý metaforický komentář, který připodobňuje zraňování duše ke zraňování těla, jedovaté slovo ke střelbě z kanónu atd. Primitivní průhlednost tohoto vyjádření mi neimponovala a říkal jsem si: "K čemu taková metafora, jež neříká nic navíc, jen kolik peněz se podařilo vyrazit z producenta?" +++++ Omyl, nešlo o metaforu, v příběhu "druhý" svět skutečně existoval. Jenže jako pouhý ubohý přívěšek toho našeho. Taková jakoby reklama. Není to náš svět, jsou v něm lidé, co lépe vypadají, ale vlastně jsou dokonale prázdní, bez vlastní motivace a vnitřního života. Ten si bojovné holčičky pouze půjčovaly z toho "prvního" a tak se staly zcela zbytečnými. Nebýt jejich mlácení, tak moc plného dynamiky a výtvarně vcelku zdařile provedeného, nestyděl bych se dát odpad.

Sexy geniální olympionička, co vás překoná zcela ve všem. V karate, biologii, poezii, psychologii, šermu, běhu, velikost ňader, kvalitě zraku, ba jistě umí lépe než sám Casanova ženu potěšit, i v posteli. Je sice dokonalá bezmála tak, jak bůh sám a někdy i trochu víc, neboť ten prý kdysi zlikvidoval dvě města, zatopil svět a nechal vybít pár národů, chodí nicméně stále na střední školu, byt znalostně má jistě na třicet doktorátů. Hádám, že nejspíš pomocí speciálních matematických nástrojů dospěla k názoru, že optimální využití jejího talentu spočívá v pomoci spolužákům s traumaty z rozstříhaných běžeckých bot. Určitě tak bude prospěšnější než kdyby ve výzkumáku objevovala léky na smrtelné choroby a tak. +++++ Zní to skoro jako artistní experiment, mít deus ex machina jako hlavního hrdinu dramatického útvaru. Místo experimentu však se nám nabízí jen generický paskvil, v němž hlavní hrdince vše hraje do karet, protože ona na to prostě má. Prostě se napíše výsledek, že to dokázala. Je jedno, že absurdita proměn názorů a povah ostatní zví velikosti himalájských obrů. +++++ Medaka Box však sepsala se s jistou mírou podlosti, která jí umožňuje trapně, leč nepříjemně se hájit. Kdo plive na seriál jed, jistě tak činí z hloupé závisti, ba dokonce sexismu, je-li to muž. Jsou však chvíle, kdy i Subjektiv musí křičet sprostě: "Strč si tu svojí krabičku do prdele, Medako, svý problémy si řeším sám, když to jde." A tady by to spoustě postav i šlo. Končím po třetím díle.

Anime, anime, proč furt máš pocit, že když použiješ slavná jména, trochu té slávy sestoupí i na tebe? Už tu byla mytologie křesťanská, germánská, indická, Sherlock Holmes... Teď přichází Nyaruko-san, aby pošlapala Lovecraftovo Ctulhu. Uřvaná nadržená Nyarlathotep se přilepila jako krvosajné klíště k nudnému hlavnímu hrdinu a vnesla do jeho života strašlivou spoustu zbytečných slov, meziplanetární násilí a možnost kvalitního sexuálního vyžití, které ten trumbera Mahiro tvrdošíjně odmítá, byť si ho za ty další nepříjemnosti nepochybně zaslouží. Třebas časem podlehne, ale Subjektiv skutečně nemá čas a náladu po stošestnácté sledovat sled návrhů a odmítání, nezáživného mydlení se, výbuchů otravné a extrémně přímočaré, tudíž převelice hloupé žárlivosti a dalších výdoblitků generických anime. Konec po pouhém druhém díle.

Roztomilé dívenky, tu mírně lstivé, tu naivně zabouchlé, ondy nešikovné a dva kamarádští a překvapivě i vcelku sympatičtí kluci spolu procházejí středoškolským životem. Blbnou, koulují se, chodí do školy, společně vaří a dělají s mírným vtipem a až nesnesitelnou roztomilostí to, co člověk možná kdysi trochu zažil. Řada podstatných věcí v jejich životech ale chybí. Pořád si užívají, drama neznají, jen komédii. Jistě, Acchi kocchi je komedie, ale komediální dílo má být vtipné hlavně pro diváka a postavy ať si klidně trpí. Tentokrát to ale (zase) někdo uchopil za špatný konec. Postavy mají neustále důvod se hihňat a divák... ne, že by přímo trpěl, ale ke smíchu ho nic moc nepřivádí. Končím po třetím díle.

Touha anime tvůrců po překonávání žánrových hranic a mixování (zdánlivě?) nemísitelného nezná mezí. Jakpak asi divák přijme směs středoškolně dívčího slice of life, lehké ecchi erotiky a vzdělávacího dokumentu o ručních střelných zbraních? Mám obavu, že vlažně, ba špatně. +++++ Hlavní hrdinky Upotte sice navenek vypadají jako obyčejné puberťačky, ve skutečnosti však jsou puškami či samopaly. Své kalhotky idetifikují s pažbou a klitoris se spouští. Snad nemusím nikomu vykládat, co se děje se zdejšími dívkami, když jim mačkáte klitoris, teda spoušť. +++++ Při sledování jsem si mimoděk vzpomněl na Jodorowského film Svatá Hora. V jedné scéně se tam hovoří o superpočítači, jenž předpověděl, že za X let bude nutné vést válku s Peru. Vláda proto vyhlásí program, který má za úkol vzpěstovat v budoucích vojácích nenávist k Peru a peruáncům. A já se táži: "Cože to má japonský mediální průmysl za cíl, když usiluje o to, aby zbraň mužům působila erekci? Jakoupak metu si vytyčilo tohle spojení Erota s Thanatem?" Domívám se, že tu nejdebilnější, pouhé vyplnění vysílacího času. Končím po třech dílech.

Mladý, nezaměstnaný panda trápí svoje rodiče poněkud laxním přístupem k životu. Matka se jej pomocí vysavače snaží zbavit lenosti. Její přístup překvapivě nese ovoce. Panda sice nenajde zaměstnání v kavárně poklidného, mateřského ledního medvěda, leč brzy přijme volné místo pandy v nedalekém zoo. Na kavárnu však nezavře a navštěvuje ji s kolegy z práce, klábosí, lelkuje a požírá svůj oblíbený bambus. +++++ Kavárnička cílí jednoznačně a pouze na velmi malého diváka. Využívá k jeho nalákání a zaujetí roztomilých, mluvících zvířátek a jednoduše vystavěných vtípků. Narozdíl od našeho krtečka (který však je možná pro ještě menší) se tu ovšem poměrně hodně mluví a spíše než dramatický děj seriál nabízí atmosféru bezpečí, nekonečného hraní, lenošení a volného času. +++++ Už mi je mnooohem víc než šest a tak mi menu této kavárny nevoní. Plivat na ni ale proto ještě nebudu. Končím po druhém díle.

Mladé, ne ještě zcela dospívající dívenky dostaly od Kuromajo-san ga tóru šanci poznat, jaké by to bylo, kdyby jim do života vtrhla černá magie, kterou nebudou používat tak docela černě. Zjevně by zažily mnoho nezajímavě a nevtipně vypointovaných dobrodružství a ztratily v životě veškerou kontinuitu. Kamarády získat a neztratit. Mít kousek uznání. Uf, uf. Dva díly dospělému muži stačí.