Gilmour93

Stejně jako se před dům vyzvracel obývák manželů Teagartenových, vyblil Fred Wolf tohle nekomické veledílo. Účast Salmy, která vzhledem k roční době ani nemohla ukázat své přednosti, zde zřejmě byla na základě známosti z Machrů. Důvod přítomnosti Baldwina je mi neznámý. Zřejmě měl za úkol vrátit do pořadače neočíslované listy scénáře, které předtím rozfoukal vítr..

Impotentní humor, snaha o romanci střídající křeč a otřepanost, střih chaotický jak od nějakého Lojzy a zapojení dětiček nebezpečně připomínající Poledňákovou. Na tuhle věc na sněhu by nestačil ani MacReady s plamenometem, nicméně věřím, že si to pár fandů najde. Možná i tři..

Chápu tu aktuální žízeň po nějaké hodnotnější kinematografii, ale s těmi extatickými výkřiky o filmové události bych trochu brzdil. Sorkin bezesporu umí břitké „table tennis“ dialogy umocněné při realizaci timingem jejich přednesu a po stránce obsazení je to parádní jízda, ve které nejvíc zaujmou Keaton jako exministr sbírající kuráž, Rylance pohrdající 24x soudem a lehce dementní judge Langella, co je schopen během chvíle naklepat stejný počet řízků, jenže nemám rád, když takhle vedená rekonstrukce soudního procesu finišuje způsobem, jako by ji točil Ron Howard. A co nemám rád ještě víc, je to, když mě film někam tlačí, místo toho, aby mě pustil..

I kdyby si to nebohé dítě smůly vytetovalo na čelo „Není to, jak to vypadá“, nenašel by se flojd, co by mu to věřil.. Nápadité gagy obklopující hlušší prostřední část, skok skrz okno nade dveřmi jak od Jackieho Chana a lehký železniční trénink na Generála. Ta pozpátku puštěná scéna příjezdu vlaku je ve své jednoduchosti geniální..

Bohem zapomenuté místo a v něm bohem zapomenutí lidé. A nebo jsou sami lidé tím bohem..? Sněhová pokrývka a dávný zločin zasahující do současnosti evokují severské kriminálky, ale neokoukané maďarsko-rumunské tváře a bezútěšnost činů i prostředí otočí střelkou nad mapou. Od žánrového standardu to mírně odkloní detaily jako třeba vývoj postavy koktajícího policejního pucfleka či dosud nevyvětraný Ceaušescův duch, nicméně je škoda, že se okruh podezřelých (či chcete-li pravděpodobných) i přes některé falešné stopy rychle ztenčí do jediného bodu..

Na hraně včerejška. Motiv opakování dne za účelem sebereflexe a nápravy postavy nám začíná v posledních letech všednět, stejně jako zasazování do nostalgických rámců starých videoher. Když si k tomu přidáte digitální výbuchy a cákance krve jako když rozprašovačem vlažíte fíkus, několik hluchých míst, kde mele Mel a scénáristickou bezradnost směřující s blížícím se koncem na úroveň straight to VHS sci-fi, nepřináší nějakou komplexnější zábavu ani odlehčenost, ani grillující charisma hlavního hrdiny..

Ve vesmíru východní fronty nikdo neuslyší váš Ržev.. Pár dnů z Velké vlastenecké války, kdy rudoarmějce střídavě tlačí do mlýnku na maso jednotky Třetí říše, důstojníci NKVD i armádní velení podřizující cenu lidského života pragmatickým cílům. Civilnost, syrovost i vykreslení stavů od dětinského hlupáctví, přes strach živený nezkušeností i očekáváním, až po bodrost otupující to předchozí bojovým duchem z láhve, to všechno funguje, ale někdy od chvíle, kdy se na scéně objeví odpůrce zateplení uniforem, se Ržev vydává vstříc žánrovým zvyklostem a na vlastní cestě k „filmovosti“ (včetně obrazových kompozic sněhu, tmy a ohně) začne promlouvat jazykem, který u mě ztrácí na opravdovosti. Nevím, jestli to byl záměr, ale ty melancholické kytarové tóny docela připomínaly Morriconeho „Padre Ramirez“..

Ideální téma pro Nolana, který by nahodil motory nelinearity a při několikanásobném rozpočtu odvyprávěl ten samý příběh technicky dokonalými způsoby, co nás mají přimět zaměnit banální za něco vyššího. Jenže mladej je svůj, nebo spíše tátův (u explicitních scén násilí si nešlo nevzpomenout na Eastern Promises a History of Violence) a hloubku obsahu systematicky rozleptává audiovizualitou body-hororového porna, které je stejně podmanivé jako zorničky madam Riseborough v narudlém světle temné komory. Pocit viny je pryč. And now.. pull me out!

Podobně jako archeolog při své práci, oživuje monsieur Poirot u Bagdádu minulost a jelikož při tom šetří s cukry do čaje stejně jako s francouzskými slovíčky, není divu, že po něm jdou mouchy. Závěr veskrze tradiční. Všechny podezřelé sezve Belgičan na jedno místo a pak v duchu svého rčení „fakta jsou kameny, jenž dláždí cestu, po které kráčíme“ na ně vysype korbu náklaďáku z kamenolomu. No a kdo se zpod hromady nevyhrabe, ten to je..

Co může být lepšího na deprese a úzkost covidové éry, než si ukázat, že může být mnohem hůř.. Obsazení hlavní role může svádět k dojmu, že ztepilý daddy Gerard uštědří kometě hlavičku a ta se schlíplým ocasem zamíří do jiné galaxie, ale spíš než k Emmerichovým kasastrefickým infantilitám má tohle blíž k Deep Impact. Civilnější pohled na mezilidské vztahy tváří v tvář zkáze, kdy někdo podá ruku k pomoci a někdo vám ji zlomí, tomu vcelku slušel a celým filmem se jako tenká nit táhne Waughův oblíbený motiv přežití v nelehkých podmínkách. Parádní Scott Glenn, který v těch svých pár minutách působil tak osobně, jako by to měla být jeho poslední role..