MarekT

O snímku jsem se poprvé doslechl před lety v souvislosti s jeho kontroverzní nálepkou. Po jeho sehnání a mrknutí na pár náhodných fragmentů by ten hlodající červíček pochybnosti dal klidně i za pravdu argumentům, které toto dílo považují za zbytečnost. Po shlédnutí vcelku mě však překvapilo, jak film takto drží pohromadě, jaká energie vyzařuje z titulní dvojice a z jejich užívání si života (nebrat, prosím, jako laciný dvojsmysl)... Svůj díl zásluhy nad tom má i povětšinou živě hraný soundtrack, jehož součástí jsou i dvě písně od jedné z mých oblíbených skupin Franz Ferdinand. Střídání dvou stále stejných motivů mi nepřišlo vůbec na škodu, ba naopak to skvěle posilovalo realistický dojem, který jsem během sledování měl. Až přemýšlím, kdy jsem naposledy viděl takto přirozený děj, možná to bude znít přehnaně, ale napadá mě snad jen naše Nová vlna či Bergmanovy "Scény z manželského života"... Tedy, nutno dodat, že sloveso "viděl" je myšleno pouze v rámci filmu, neboť se mi během sledování vybavovaly i vlastní soukromé zážitky, strávené s podobnou chutí (ne, zase v tom není víceznačnost). Za mě tedy povedený kinematografický experiment, rád v budoucnu narazím na nějaké podobné, stejně tak je zde potenciál větší obliby na základě repríz... Zároveň však mám pochopení i pro ty, kdo v zásadě říkají "proč bych měl sledovat něco, co můžu dělat sám". 80%

Ač patřím k té atypické menšině filmových příznivců, která příliš nevyhledává aktuální premiéry, byl jsem na tento dlouho připravovaný film zvědavý. Aby ne, když se ke Queen již od teenagerovských let klaním jako k nejoblíbenějšímu hudebnímu tělesu, které mi může do uší zahrát prakticky cokoli a kdykoli (nebrat úplně doslova, samozřejmě, že se našly i slabší kusy). Začátek byl skvostný - tóny "Somebody to Love" skvěle doplňovaly úvodní titulky a výjev z jednoho běžného Freddieho dne. Již v tu chvíli šla z plátna pozitivní atmosféra a vše se zdálo být, jak má... __ Tento dobrý pocit však postupně během filmu utne zcela nepochopitelné manipulování s historií skupiny - to, že "Fat Bottomed Girls" zazní o čtyři roky dříve, než by měla, nebo že "We Will Rock You" vzniká s tříletým zpožděním, bych možná ještě přešel s úšklebkem... ale proč snímek zcela nepokrytě lže o rozpadu skupiny, ke kterému nikdy nedošlo, o Mercuryho vině na tomto odloučení...? Copak v jeho životě nebylo dramatických událostí natolik, že je potřeba vymýšlet taková sci-fi? Je vlastně smutné, že když jsem si ve čtrnácti letech četl o jeho osobě poprvé (přičemž víme, jak je to s kvalitou internetových zdrojů), tak to ve mě vyvolalo větší prožitek, než tyto zdejší dezinformace. __ Sice nepatřím k příznivcům Sachy Barona Cohena, nicméně zvědavost mě nutí ptát se - "nebyla by ta jeho vize necenzurovaného příběhu lepší?". Bohužel, pro aktivní polovinu skupiny je lepší si postavit pomyslný pomník, ze kterého budou vycházet v nejlepším světle... Nabízí se paralela s kvalitou jejich aktivit za poslední roky - aneb jakkoli mám Queen sebevíc rád, to, že přijeli do Prahy s někým tak nesympatickým, jako je Lambert, mě nechávalo víc než chladným... Důvod mého nakonec poměrně vlažného hodnocení hledejte v emocích. V těch, které jsem naťukl v předchozích řádcích - neboli že parta mladých lidí se dá dohromady a prožijí spolu skvělé okamžiky, z kterých něco konkrétního i vzejde... A i to znovu natočené Live Aid nebylo vůbec špatné. Nicméně shodneme se však, že pětihvězdičkový objekt by si zasluhoval pětihvězdičkové (a žádné jiné) ztvárnění. 60%

Asi za nejpříhodnější bych považoval načnout své povídání citací z časopisu Cinema (číslo 9/96). "Zahrada je dobré místo, když potřebujete něco udělat se svým životem, plným zásadních i nepostižitelných problémů, které splývají tak jako stíny košatých jabloní v dozrávajícím sadu. Je v ní laskavost odpoledního slunce i palčivost vosích hnízd a nových příslibů, vzešlých z tlejícího vlhka a chladnoucího podzimního popela." __ Zhruba takový pocit mám z filmu také, přičemž toto konkrétní dílo je praktickým dokladem, že důležitou věcí při jakékoli projekci je něco, co většina recenzentů ani nezpozoruje – vhodné vnitřní rozpoložení. Když jsem Záhradu viděl poprvé, měl jsem v hlavě „plno“ a na duši nepříjemný pocit. A za tohoto stavu jsem se v postupně zobrazovaných situacích snažil hledat nějaký smysl či skrytý význam. Výsledek? Filmový zážitek veskrze průměrný. V dalších dnech se mi však film rozkládal v hlavě a došlo mi, že to, co nabízí, má mnoho společného s mojí subjektivní realitou. A vydal jsem do tohoto fikčního světa znovu. Kdybych měl popsat celkovou atmosféru Záhrady, napadají mě přívlastky jako „inspirativní“ (co se například vztahu k přírodě týče) či „uklidňující“ (veškerá působnost Heleny, od jejího vstupu na scénu až po éterický konec). __ Zdejší fikční svět filmu, konkrétně zmíněný prostor zahrady, okolo které se vše točí, je jakýmsi ideálním stavem, který by chtěl žít asi každý. Zároveň se ale domnívám, že snímek se velmi trefně opírá do nejčastějších psychologických problémů, které naopak mají své místo v každé době, a tak i když je snímek přes dvacet let starý, jde z něho pocit, jako kdyby vyprávěl o tom, co se stalo minulý týden. Vnímám to takto osobně i z toho důvodu, jelikož jsem měl tu možnost hledat a také i poznat, že takovou Zahradu lze najít doopravdy, a že to kupříkladu může být „jenom“ obyčejná zahrada. (Zkrácená verze textu, psaného roku 2014 pro studijní účely.) 80%

Boj s nespravedlností snad až s kafkovským nádechem. Sice až možná přehnané přirovnání, když si postavím vedle sebe působnost tohoto snímku a německy píšícího autora, nicméně jeden ze znaků tak typický právě pro Kafku zde dokresluje mrazivou atmosféru příběhu – ves je pro nás dlouho bezejmenná a pouze jen tak mimochodem se dovídáme, jak se centrum zdejšího fikčního světa nazývá. __ Důležitým místem v tomto díle je děj a jeho stavba. Bohužel, spíše v tom nepříjemném slova smyslu. Zdejší nedořečení informací totiž vede k pokládání otázek, které se ale nikdy nezodpoví a dokonce se i zdá, že je snad ani není potřeba řešit. __ Jakkoli tehdejší odborné kruhy přijaly snímek s více či méně rozsáhlým nadšením, nemohu jej sdílet právě pro zmíněné díry, snižující věrohodnost celého vyprávění. Možná jsem postrádal více klidu a chladné hlavy. Chlad jsem sice zásluhou atmosféry, dotvářené dramatickým soundtrackem, pocítil velkou měrou, přesto mi právě proto zdejší poselství proniklo mezi prsty, jakkoli jsem jej zřetelně zahlédl. Anebo jsem si vybral pro setkání se zdejším světem špatnou chvilku, i kdyby však časem můj pohled byl příznivější, nedokážu mluvit o „mementu, které není líbivé na pohled, ale jenž se velice nepříjemně zadírá pod kůži“, když budu doslova citovat právě jednu z tehdejších recenzí. (Zkrácená a upravená verze textu, psaného roku 2014 pro studijní účely.) 40%

Antiromantická komedie. Toto slovní spojení mi asi nejvíce přistávalo na mysli při pozorování příběhu ze slovenského Záhorí. Především je tomu tak proto, že jeho nejsilnější stránkou je autenticita, v Hanákově podání až naturalistická – charaktery působí neatraktivně jak svým zevnějškem (který je ve filmu jakožto média obrazového důležitý), tak svým chováním. Až se ani nechce věřit, že hlavní role nebyly obsazeny slovenskými herci, dobrý dojem narušuje akorát nevěrohodná polo-slovenština Ivy Janžurové. __ Fikční svět od postav přes prostředí působí syrově, až by některá slabší povaha mohla znechucením odvracet zrak a říkat, že jeho se to opravdu netýká a že skutečný svět takto nevypadá. Oproti jiným generačním souputníkům není Hanák uměřený a snaží se jít až na dřeň emocí (např. Pištova konzumace nakládaných okurek či časté popíjení vodky – nic, co by se slučovalo s decentní výchovou). __ Punc autenticity film získává i zatajováním některých informací v ději, nerad bych však zacházel do spoilerů. Nicméně snímek působí, jako když nastoupíte do pomyslného rozjetého vlaku, kdy se chvíli rozkoukáváte a nikdo vám nic polopatě nevysvětlí. Což je rozdíl oproti jiným filmům, které když chtějí být autentické, tak se kolikrát o tuto prestižní nálepku připraví tak, že svého diváka směrují někam, kam ani nechce. (Zkrácená a upravená verze textu, psaného roku 2014 pro studijní účely.) 80%

Jednak filmový odraz některých negativních lidských vlastností a jevů, které můžeme spatřit i dnes, tedy nejen ve zdejším fikčním světě v období Slovenského štátu. A zároveň posmutnělé poselství o tom, jak vysoké postavení bývá někdy v přímém rozporu s postavením lidským, že o závažných věcech rozhoduje kolikrát i proti naší vůli někdo, kdo se ke své pravomoci dostal jako slepý k houslím a jen marně vyhlíží aspoň lehký závan charismatu. Co na tom, že jeden z kněží vyslovuje názor, že „bychom neměli stavět na tom, co o druhém víme, jelikož nás to víc rozděluje, jak spojuje.“ __ Vedle toho je Uherovo dílo jedním z dlouhé řady děl, která, ať už skrytě či otevřeně, zobrazují soudobé socialistické zřízení bez příkras, s výše zmíněnými pokřivenými charaktery a postoji. V porovnání s jinými „obžalobami“ není tak přímočarý, jako třeba tehdy teprve rodící se „O slavnosti a hostech“ Jana Němce, kde jsou postavy hostitelů jasně čitelné. Stejně tak se nedočkáme expresivity, s jakou Věra Chytilová ve svých „Sedmikráskách“ předkládá dvojici znuděných dívek. Přesto snímek stojí minimálně za jednorázovou pozornost, už kvůli tísnivé atmosféře, kterou dokresluje Bachova "Tokáta a fuga d-moll". (Zkrácená a upravená verze textu, psaného roku 2014 pro studijní účely.) 60%

Zdejší slabá hodnocení jsem bral spíše s rezervou a věřil jsem v co nejlepší navázání na první díl. Bohužel však musím konstatovat, že si Machulski poprvé vybírá slabší chvilku (byl to v pořadí sedmý viděný film od něj). Jestli - jak už jsem psal u jedničky - původní příběh je výborně napsaný a postavy dokáží fungovat jak ve vážném duchu, tak jako nositelé humoru, pokračování vlastně není ničím jiným, než kopírkou Vabanku II (který přitom jako sequel ve své jednoduchosti funguje výborně), ze zavedených postav jsou tak trochu karikatury sebe samých (s výjimkou té hlavní) a ty nové bohužel nejsou pro zdejší fikční svět příliš velkým obohacením. Přesto si tento film nezasluhuje ani na vteřinu zatracovat, už jen kvůli stále fungujícím dialogovým výměnám Pazury se Stuhrem, o scénách s Katarzynou Figurou nemluvě, ty jsou mým osobním favoritem a zasluhují si nálepku "lze vidět kdykoliv". Navíc, když si vezmu, že toho samého roku u nás v Česku vznikly hned dvě komedie s tím samým otřepaným tématem záměny (třetí pokračování majora Maisnera plus Sobotovo "Nebát se a nakrást") a vzpomenu si na jejich úroveň, tak se naši severní sousedé nemají za co stydět. 60%

Po sedmi letech a třech ne až tak úspěšných filmech se Machulski vrátil k tomu, co ho proslavilo. A nutno říct, velmi zdařile. Základní ingriedience v pomyslném hrnci byly stejné, jako v osmdesátých letech - populární mainstreamový žánr, zasazený do polských reálií, nic víc netřeba. Jen ty odkazy na slavné inspirace (Scorseseho "Taxikář" apod.) mi zde přišly jako lehce zbytečné... Nejsilnější stránku, jak už je u polské režisérské legendy zvykem, lze vidět ve scénáři, v tom, že zde máme vícero variant, jak by příběh mohl dopadnout - kterýžto navíc funguje jednak jako vážná gangsterka i jako veselohra zároveň (nejlépe ji v mých očích demonstruje Jerzy Stuhr ve vedlejší roli). Čistě subjektivní radost mi zase dělá casting, díky kterému je čas strávený s filmem zároveň stráveným časem v dobré společnosti, ve společnosti největších hereckých oblíbenců v rámci polské kinematografie... Netřeba jmenovat, když slova chvály jsem dotyčným věnoval již u jiných filmů. O to více si však zaslouží vypíchnout soundtrack v podání skupiny "Elektryczne Gitary", kdy takto pohodový a chytlavý jsem slyšel naposledy od Burta Bacharacha plus zakončení Života Briana. 90%

Před shlédnutím přirozeně probíhala úvaha nad tím, jak moje konzervativní já přijme fakt, že titulní postavu Adaśe v Koterského starších filmech neztvárňuje Marek Kondrat, jako tomu bylo v kongeniálním "Dnu cvoka" (výjimkou je akorát režisérova prvotina). Tento snímek - stejně jako předcházející "Nic směšného" - je však stylizovaný jako čistokrevná komedie se špetkou bláznivosti, takže Cezary Pazura, kterého jsem zde měl možnost vidět poprvé, do tohoto konkrétního naladění zapadá víc. Jiné aspekty Koterského tvorby jsou ale zde stále - svérázná hlavní postava, reflexe (v době natočení filmu) současného Polska, kterému z mého pohledu máme hodně co rozumět... Co tento kousek v mých očích povyšuje v rámci režisérovy tvorby, je titulnímu charakteru vyrovnající se spoluhráč. Přesněji řečeno, spoluhráčka v podobě Katarzyny Figury, s kterou Pazura vytvořil nečekaně skvělou dvojici. Nečekaně proto, jelkož by mě nenapadlo, že po tolika letech a se znalostí mnoha slavných dvojic ještě někdy objevím takto povedenou... Sice to má za následek, že jako divák mám tendenci se nad Adaśovou svérazností spíše ušklíbnout se slovy "vždyť si to zrovna ona nezaslouží!", ale pak převáží ten cit pro souznění s Koterského unikátním pohledem na to břemeno jménem život, co si na zádech neseme. (Zvlášť, když někdy je třeba počkat nějakou tu minutu na to správné pozitivní naladění...) No, a abych se závěrem pár slovy vrátil ke Kasii, tak díky tomuto filmu mi natolik padla do oka, že jsem si musel v dalších dnech vyhledat nějaké další její zajímavé role. 90%

Přijde mi zvláštní očekávat od tohoto snímku jakýsi sequel "Dne cvoka", jak je zde zmíněno hned ve dvou komentářích. Koterski totiž není žádný mainstreamový tvůrce, takže promítat si do něj nějaká očekávání je spíše kontraproduktivní. Jasně, máme zde totožné obsazení Adaśe a jeho syna, ale tento snímek už žánrově spadá k dramatům, byť stále se dá pobavit nad útrapami životního cyklu, které Koterského filmy popisují podle mě brilantně. On již "Den cvoka" byl vlastně taky dramatem, jakkoli nadsázka zde výrazně převažovala a mnozí, ať už u nás, nebo v Polsku, si jej pamatují pro tehdejší nezapomenutelné hlášky. Přičemž "Kristusové" v tomto přerodu režisérovy pozdní tvorby pokračují... Na jeho filmech obecně oceňuji to, že fungují jednak jako samostatný celek (v tomto případě příběh o tom, jak se otec od rodiny vyrovnává se svými neřestmi a jak s ním ona rodina chce zúčtovat), ale zároveň i jako součást jednoho velkého životního příběhu, neboť si v průběhu filmu připomínám podobnost se scénami z jiných jeho snímků, a naopak - na tento mi vzplanou vzpomínky, když vidím jiné. Plus samozřejmě ta odvaha přenést na pole umělecké tvorby vlastní komplikovanou osobnost... I přes tato slova chvály jsem však byl zasažen o něco méně, než třeba u předcházejícího filmu. Je to snad tím, že zdejší příběh zpracovává jedno téma, zatímco výjev z denního života se trefuje do více terčů zároveň? Kdoví. Přesto jsem rád, že jsem tento prachem zapadlý rest (tj. podívat se na další režisérovy filmy) měl možnost dohnat. 80%