sigf07

Špatný film, který se nestoudně spoléhá na to, že když předhodí divákovi pár scén efektního vraždění, budou mu odpuštěny některé nedostatky. Spousta nedostatků. To, co je ve filmu vykresleno dokonale, je děsivá atmosféra nočního lesa, v těchto scénách se dá napětí krájet. Když pak dojde na samotný útok vlkodlaka, po prvotním leknutí následuje dost rychle vystřízlivění. Ať už to vychrtlé strašidlo poskakuje po obrazovce jak chce, napětí je ta tam a oči čím dál častěji sklouzávají k hodinkám a odpočítávají zbývající minuty. Podobně je to i u postav, milostná linka mezi Del Torem a Bluntovou je úplně ubita hloupými dialogy a za zmínku stojí snad jen určité dusno mezi Hopkinsem a jeho filmovým synem. Ani to není zázrak a ve výsledku je vám úplně fuk, kdo zemře a jak film dopadne. A to je, pokud vím, u hororu poměrně zásadní.

Kdysi jsem si slíbil, že při hodnocení filmů nebudu zbytečně vulgární a slovo jako sračka nikdy nepoužiji. Je však skoro nemožné najít vhodnější označení pro film, který mě tak hluboce zklamal. I pokud přivřu obě oči nad tím, že režisér Vodního světa Kevin Reynolds nakládá s románovou předlohu velice volně, nemohu ignorovat nelogické jednání postav i jejich krkolomné, ochotnické pojetí, diletantskou režii a moderní budovy vykukující zpoza kulis. Další americké znasilnění evropské klasiky, kterému se pokud možno vyhněte a pokud stojíte o skutečného Monte Crista, sáhněte raději po verzi z roku 1998 s Depardieum nebo Chamberlainově klasice z roku 1975.

Tak takhle by měla vypadat adaptace slavného románu. Velice si cením toho, že autoři do scénáře zbytečně nezasahovali, jednoduše převedli celý román na plátno a nesnažili se jej za každou cenu osekat na klasický devadesátiminutový snímek. Ono toho v tomto případě ani moc na zkracování není. Podobně jako v jiné Dumasově díle má každá scéna určitý smysl, buď pro samotný děj nebo pro vykreslení charakteru postav a pravdou zůstává, že šest hodin stopáže vám uběhne jako voda. Depardieu názorně ukazuje, že je jedním z největších francouzských herců součastnosti a že mimo rolí komediálních skvěle zvládne zahrát i v dramatu. O Ornelle Mutiové, Merharovi, Rubinim nebo Rochefortovi ani nemluvě. Troufám si říct, že by Dumas byl s touto Dayanovou adaptací spokojen.

Při fenoménu, jakým jsou reality show po celém světě a mediálním šílenství okolo nich, bylo jen otázkou času, kdy se objeví v hledáčku filmařů a dočká se parodického zpracování. A je jen dobře, že to dopadlo takhle. Lehce ujetý humor filmu svědčí a v podstatě jde o příjemnou podívanou se zábavným Hughem Grantem, roztomilou mrchou Mandy Moorovou a zmateným Quaidem. Přesto se najdou i slabší a hodně slabé momenty, kdy je humor až příliš podbízivý a děj příliš "americký" (hlavně když dojde na filosofování na téma "co se bude?" a "má to nějaký smysl?"), což dojem z filmu docela kazí.

Velký omyl pro představitele hlavních rolí a klasická ukázka toho, proč většina lidí ohrnuje nad snímky s nálekou "romantická komedie" nos. Pokud bych měl z celého hereckého ansáblu vybrat někoho, kdo stojí za zmínku, je to Michelle Pfeifferová, která podobně jako v Pomádě 2 táhne film téměř sama. Ovšem břemeno je to pro ni příliš těžké a proto je i ona občas stahována pod hladinu. Možná by ji trochu ulehčil její herecký partner, kdyby jej ztvárnil někdo jiný než Paul Rudd. Ten se plně spolehá na svůj rozpačitý úsměv a klukovský kukuč, ale pravdou je, že si s tímto tentokrát nevystačí. Mezi ústřední dvojicí v podstatě neexistuje chemie a film je v podstatě pitomou slátaninou o tom, jak se pohledná matka zakouká do zajíčka, který je tak neskutečně hodný, až je to příliš nereálné i na film.

Děsivé, ale zároveň nezajímavé. Politicky laděných thrillerů bylo v poslední době více než dost (a nejen teď, zmíním třeba skvělého Eastwooda v Absolutní moci) a Nepřítel státu je v této kategorii jen další šedou myškou, která nemá čím překvapit. Stejně nevyrazný byl tentokrát i Will Smith, který je prostě jen dalším chlápkem, který měl smůlu a náhodou se zamotal do "vysoké hry". Pronásledování a skrývání se, stejně jako sestavování důmyslného plánu pomsty zákeřnému politikovi, jež jej připravil o kariéru, je skvěle řemeslně zpracováno a v podstatě má film potenciál nadchnout diváka, který filmů o tajných službách a bezcitných politicích doposud moc neviděl. Pro ostatní je Nepřítel státu sice kvalitní, ale přesto jen další tuctovkou.

Dien Bien Phu bylo ztraceno během těch pár týdnů, které strávili Francouzi nehnutě v zákopech. Tím, že se zaměřili výhradně na defenzivu, přenechali taktickou iniciativu Vietnamcům a ani sebelepší obranné opevnění pak nemohlo zastavit početnějšího nepřítele. Řekl bych, že i tvůrci si uvědomili, že o výsledku bitvy nerozhodovali obyčejní pěšáci a tak je samotným bojům věnována minimální pozornost. Věřte nebo ne, ono to až tak nevadí. Namísto toho nás totiž provádějí zázemím konfliktu, ukazují narůstající napětí v Saigonu a to, jak se přezíravý postoj důstojníků mění v znepokojení a rozhořčení nad mnohdy protichůdnými rozkazy nejvyššího vedení, které přikládalo "lokálnímu konfliktu" minimální váhu. Jde o neobvyklé, téměř dokumentární pojetí válečného filmu, které se mi líbilo. Přesto se mi občas zastesklo po skutečné akci a věřím, že by nebylo na škodu zařadit i pár klasických válečných přestřelek.

Mé první setkání s tureckou filmovou tvorbou dopadlo nad očekávání dobře. Sinav je dobře zahraný a moderně pojatý film s vtipným a hlavně zajímavým námětem, který mě v mnoha ohledech zaujal. Už fakt, že jednou z hrdinek je dívka, která je svými spolužáky brána jako rovnocenný partner, určitě u filmu z muslimské země potěší. To říkám jako člověk neznalý jiné turecké tvorby a třeba si všímám něčeho, co je jinak v tureckých filmech samozřejmostí. Ostatně tak to bere i režisér, který se v tomto případě nechce pouštět do nějaké sociální analýzy a plně se soustředí na zábavnou dějovou línii. Přiznávám, že mi pár momentů vyrazilo dech (v pozitivním smyslu) a například scéna zkoušky, pojatá jako brutální výslech na policejní stanici, patří mezi ty, na které se nezapomíná. Určitě se zde najdou momenty, kdy český divák trochu tápe, což však pramení hlavně z rozdílnosti našich kultur a jako daleko podstatnější vadu na kráse beru zlom, kdy zábavné plánování loupeže otázek ke zkoušce, přestává být věcí studentů a ti si za pár tisíc liber (které pět studentů vydělalo během několika týdnů) najímají profesionálního britského agenta, který neváhá přiletět z Anglie tryskovým letadlem a zadání zkoušek ukrást. Děj se stává příliš absurdním a po dojmu mimořádného snímku, který byl 90 minut budován, je náhle veta a do záverečných titulků již k zásadnímu obratu k lepšímu nedojde.

Bezesporu nejnafouklejší bublina desetiletí, které jsem dal třikrát šanci aby mě přesvědčila o svých kvalitách - a byl jsem třikrát zklamán. Je hezké, že se Cameron přípravami zabýval zhruba patnáct let, ovšem mi jako divákovi je to úplně fuk, když ta vynaložená námaha není na výsledku vůbec poznat. Zásadním problémem Avataru je, že autor přišel s námětem, který mu dával v podstatě neomezené pole působnosti a on zvolil tu nejhorší a nejnudnější cestu, plnou tisíckrát okoukaných klišé - včetně lásky dvou hrdinů, kteří se zprvu nenávidí nebo vojandy, která se nakonec přidá na správnou stranu - a takto bych mohl pokračovat do nekonečna. Cameron po tarantinovsku vzdává poctu tím, že opakuje to, co už tu bylo a vykrádá jeden film za druhým. Sam Worthington a (občas až moc hysterická) Zoe Saldana jsou sice sympatičtí, ale přes jejich společné poskakování mezi svítícími liánami mě nedokázali přesvědčit o tom, že je mezi nimi nějaký cit. Zázrak se nekoná ani po vizuální stránce, ačkoli zde jde alespoň o slušně odvedenou práci. Většina záběrů dokáže člověka na první pohled uchvátit, ale celý film prostě nelze založit jen na krásných scéneriích. Takže co vlastně Avatar ukázal? Králem vesmírné sci-fi zůstává George Lucas, jehož trůn se v postatě příchodem Avataru ani neotřásl. Cameron provedl skvělý obchodní tah a proč mu vlastně ty peníze nepřát. Je pravda, že film asi jen tak nezapadne, ale to je spíše zásluhou lidí, zodpovědných za technickou stránku věci a v neposlední řadě distributorů, kteří opakováním slova "přelomový" dokázali zblbnout velkou část světové populace. Ve filmografii (kdysi?) vynikajícího a nápaditého režiséra jde o velmi podprůměrný výtvor.

Hodně zvláštní dokument, který má skutečně silné téma a snad i díky tomu lze odpustit provizorní technické zpracování. Kontrast mezi velkolepými divadelními vystoupeními, monstrózní architekturou a pečlivě udržovanými parky a památníky, které dokáží diváka oslnit, a tím, co člověk o této zemi ví z historie a z médií, je obrovský a stěží představitelný. Tím větší škoda, že si jsou ostatní účastníci zájezdu natáčení vědomi a jsou tím pádem v jednom kuse zděšeni, pobouřeni a jako správní pozéři se snaží vyvozovat závěry. Zbytečně a na škodu projektu, protože názor by si z dokumentu měl vytvořit divák sám. Scéna odjezdu, kdy se diskutuje, jestli by neměli zabalit průvodkyni do deky a zachránit ji, protože ji tady určitě popraví, je už vyloženě fraškou... Těžko uvěřit, že by byl západním turistům přidělen někdo, kdo by nebyl politicky uvědomělý.