fredisek

Nejlepší slaďárna, jakou jsem kdy viděl. Itálie, no bože to bude kýč, říkal jsem si. Ne. Ten film má všechno, a když přežijete trochu toho plácání na začátku, čeká vás druhá polovina snímku, která je senzační.

Naučte se slovo "asshole", v životě ho budete potřebovat! Konečně romantická komedie po dlouhé době, která mě dostala. Tváři se britsky, přitom je americká. Julianne Moore v komedii? Byl jsem skeptický, teď si musím vynadat. Jí jde prostě všechno. Zazáří i v žánru rodinné komedie, který je zpravidla na odstřel. Skvěle vymyšlený propletenec vztahů a různých typů lidí se nezašmodrchal, emoce neskončily jen v objímání a promočených kapesníčcích.

Dokonale prázdné. Ne nijaké, jalové, přehnané, nudné...jen prázdné. Takové téma! Z toho by se daly dostat drama, thriller, málem i horor. Ne. Akorát jsme zjistili, že i high society kouří trávu a semtam ze sebe vydá nějakou emoci, i když by měla s**t mramor. Jiné zjištění, překvapení film nepřináší. Vypadá hezky, ale to je asi tak všechno. Chce šokovat, ale jde mu to jako psovi pastva (i když příběh by na to potenciál měl). A z prázdného filmu vyšlo i prázdné finále. Julianne Moore to prostě tentokrát nezachránila...

Nejzajímavější na filmu je vztah bratra a sestry, ne ty pověstné sexuální scény, ty ten příběh prodávají, a přesto by bez nich byl snímek asi těžkopádnou nudou táhnoucí se mezi dlouhými záběry a občasným hysterickým zaječením. Shame je rozhodně nadprůměrný film, ale přímo volá po tom, aby ho někdo přebil ještě větší provokací a obscénností.

"...a tady je Německo." Znalosti geografie Bridget Jonesové a Sarah Palin jsou stejné, jednu ovšem mám rád velice, druhou ani co by se za nehet vešlo. Největší fackou Sarah muselo být, že ji ztvárnila Julianne Moore (když si člověk vzpomene na Far From Heaven, Single Mana nebo Děcka jsou v pohodě)...dobře HBO! Naopak já jsem se málem fackoval, když jsem si během filmu uvědomil, že hokejové mámě z Aljašky fandím. Myslím si, že film mohl být kontroverznější, víc se pustit do ožehavých témat a vybrat si jasný náhled na Palin. Tuhle ženskou lze nenávidět nebo zbožňovat. Ukradená nemůže být snad nikomu. Snímek měl být vyhraněný stejně jako jeho protagonistka.

Vidět Neapol a zemřít...houby!...zažít Woodstock a zemřít! Nikdy bych nedokázal být hippie, ovšem Janis Joplin bezmezně zbožňuju. Kdyby se u města, kde žiji, uspořádala nějaká taková akce, která vstoupí do dějin, asi bych si pak mlátil hlavou o zeď, kdybych se jí nezúčastnil. Film je stylovou záležitostí s nijak ohromujícím příběhem, ale dobrými dialogy a vtipnými pasážemi. Transka Vilma mě dostala. Od teď budu říkat, že jsem po ní pojmenoval svého psa (i když psice Vilma své jméno hrdě nosila již dlouho před tím, než jsem měl se Zažít Woodstock čest).

Skvělé španělské psychologické drama. Extrémní situace a žádný odstup. Jen konec byl zmatený a chyběla mu vypjatá scéna, byť ta finální měla ambice se tvářit kdovíjak akčně a dramaticky, nic moc nevysvětlila.

Tak dokonalé spojení komedie a dramatu jsem neviděl dlouho (jestli vůbec), o to je působivější závěr snímku. Neřekl bych, že se dá ze stereotypu vytřískat tolik. Všechny postavy jsou svým způsobem prototypem různých lidí - kancelářská krysa, ambiciózní panička z předměstí, nevyrovnaná puberťačka, zelený mozek se sbírkou pistolí v obýváku, středoškolská sexbomba... To, že se časem začnou stereotypy hroutit tím, že se dostávají do stereotypních situací (paradox jak kráva), psychologický efekt filmu zdvoj a rovnou ztrojnásobuje - otec se zabouchne do dívky ve věku své dcery, manželka si najde úlisného karieristu ("Fuck me, Your Majesty." Tak tuhle větu jen tak z hlavy nepustím!). Jak by asi vypadala Americká krása po česku? Chlápek s pivním pupkem, žena u plotny, kluk, co poslouchá laciný rock a holka, která rebeluje kouřením trávy nebo chozením s "nevhodným" cápkem? Máme Ameriku ještě v mnohém dohánět. Její stereotypy jsou záživnější, i když drsnější, neoptimistické (přitom zábavné) a nebezpečné.

Zbožňuju, když se v amerických filmech nadává na republikány, a Christině Ricci to opravdu slušelo. Velice zajímavý příběh, kde se pořád nic moc neděje a ve finále přijde nečekaný zvrat. Nevěřil jsem, že u toho vydržím ponocovat. Vydržel jsem. Ledová bouře mě bavila. Měla nádech amerických románů, jejichž děj je zasazený od šedesátých let nahoru, a hlavním tahounem příběhu jsou lidské pocity, přešlapy a vztahy, žádný systém nebo autoritativní politika. To v Česku bohužel chybí...a právě proto mě Ledová bouře zaujala.

Film se tváří jako kdovíjak hlubokomyslné sociální drama...a přitom je to taková limonáda. Černobílé, okatě prvoplánové a chvílemi kýčovité (kdyby Rosamunda Pilcherová tvořila příběhy o gayích, takhle nějak by popsala postelové scény ze Surfařů). Co oceňuji, jsou pěkné prosluněné záběry města, pláží a oceánu.