verbal

Hrabivý a slávychtivý prostitut Nýl se na stará kolena rozhodl za každou cenu řádně zmonetarizovat své někdejší neotřelé až svěží pankové omalovánky jen s několika málo seksuálně dezorientovanými postavami, nasral si tedy na hlavu, vytřel prdel svým vlastním odkazem a zaprodal duši diverznímu multikulti homoďáblu. Velmi páteřní! Pro deviantní NEomarxistickou Televizi Frustrovaných Labilů a Inkluzních Xenofobů muselo být autorovo dobrovolné kurvení se bezesporu splněným snem, plným mužských kolonoskopií, přešitých pohlaví a nadužívání negrů za účelem kokotporátně poháněné nucené pseudokulturní převýchovy mas, notabene když se ten bezcharakterní hraboš ještě za ty prachy v rámci PR uvolil pošlapávat sám sebe, srát si do huby a kudy chodí „inovativně“ tvrdit, že přece vždycky chtěl černočerný homiks, až po okraj narvaný tranzistory, buzeranty a vyšinutými pohlavními indiferenty, bo tak je to správné a tak to má být! A tak se notně vybukvený Střihoruký Edward zfetovaně potácí Gaymanprájdem - novým snovým světem dobrovolně pohlavně, rasově či ideologicky zpotvořených původních animáků, velmi kýženého mezirasového křížení a hlubokých feministických výronů řádně emancipovaných srostlých stydkých pysků, v němž se hnusným bílým heteroseksuálům vůbec nic nezdá a můžete si být od počátku jistí, že každá postava tu minimálně jednou vyprcá někoho stejného pohlaví či jiné rasy. Což by normálně nebylo nijak zvlášť pohoršující, kdyby se nejednalo o ryze demagogickou a účelovou rýfnštálovskou kvintesenci globálního LGBT+DDPPP+BLM kokotismu. A rozhodně je obrovské (Genderově neutrální adjektivum, nikoliv gramatická chyba!) škoda, že Gayman své dílo zaprodal bolševickým ideologiím, nechal přehomogenizovat a přebarvit, neboť jinak disponuje úžasnou fantazií, zajímavými myšlenkami, a díl o negrosmrti je naprosto brilantní! Ale kromě všeho i moc tranzistorů, negrů a buzerantů škodí, čili mínus tři puchýře, a spravedlivě přehodnotím pouze v případě, že druhá řada bude nacpaná pedofily, zoofily a ťamany!

Pavlík Domař vystřihnul bezesporu toho nejúžasnějšího, nejrozkokošnějšího a komplexně nejpromakanějšího vypatlaného devianta od dob vynálezu filmování sériových vrahů. Naprostá herecká dokonalost, padnul jsem na prdel! Satanžel jedna) jej však v téhle řádně přibásněné „skutečné historce“ posadili do supermaxu plného těch nejvyšinutějších psycho-, socio- a jiných patů, kde mají nehlídanou dílničku, kam si může každý mukl kdykoliv skáknout zakutit, disponující kompletní sadou nožů na kuchání dřeva, celým spektrem parádně naostřených dlát a dokonce i volně přístupnou stolní kotoučovou pilou! K plnému komfortu a maximálnímu pohodlí už klukům chybělo snad jen pár lehce vyvrhnutelných ječivých nezletilých roztleskávaček. Satanžel dvě) Tarot Eklhaft vyrostl z toho sympatického kingsmanovského pedošarmu do slizké instáčové LGBT+(DDPPP) princezny, co úplně zapomněla hrát, a je více než s podivem, že takový prkenný metrohomoslaďouš neměl za celou dobu pobytu ve výše zmíněném supermaxu ani jediný orální či rupturní incident. A nekonečně satanžel tři) autor zjevně vycákal veškerou svou invenci na Pavlíkův charakter, tudíž je to pak globálně, sebedokonalejší úchyl - sebedokonalejší neúchyl, místy až nesnesitelně vatěná nuda k posrání, z níž mohly být dva až tři poměrně svižné díly průměrné minisérie, kdyby soudruzi z nahryznutého jabka nehonili obsah a scénárista s dramaturgem nebyli do sebe zahledění uspávači hadů.

Krakonoš, lyžníci a střízlivý Kaiser je exekučně nadstandardní, poměrně dobře navoskovanou, jednoduchou a snadno žehlitelnou předělávkou Kožíkových Son of a whore. Takže ani příliš nevadilo, že jako správná Krkonošská pohádka téměř přebírá původní komunistickou propagandu a dělá z obyčejného nezodpovědného, soutěživého kokota, který polonahý v chujavici prostě jen nevěděl, kdy přestat, až vychladil i svého nejlepšího kámoše, málem sportovce století a národního obrozence, co tenkrát mimo záběr natuty trénoval tak, že pravidelně běžkoval do Vratislavic mlátit a ponižovat malého Henleina.

Winsletka ušla vskutku dlouhou a plodnou cestu od dob, kdy prkenně pózovala s Rockem Siffredim, jenž odtehdy neušel ani hovno, na přídi apokalyptického parníku a neumětelsky lačně vyhlížela blížící se ledovec. Ze slečny Kopytové vyrostla Paní Herečka, co tuhle místy až nehygienickou vidláckou seržantku Mařku hraje tak, že vám při jejím sledování pomalu začíná smrdět z huby, samovolně se mastí vlasy, neutěšeně se zvětšuje podbradek a na zapařených nohách bují meziprstní mykózy. Ovšem pozor! I přesto všechno bába stále tak nějak zvláštně apeluje, způsobuje takovou až zvrácenou hormonální zmatenost a vyvolává neurčité seksuální pocity. Něco, jako když se vám vlastní bratr náhle vrátí z výletu z Transylvánie a nutí vás, abyste mu říkali „Milado“. Kdyby nebyla tak patnáct až dvacet let nad mou důstojnost a instalační manýry, kdo ví, jestli bych neměl na obrazovce sqrny od jogurtu. Ale dost o mě! Když zcela abstrahuji od všech těch potenciálních gerontoperverzí a parádního Katčina výronu, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „výkonu“, jedná se o veskrze svižný, dialogově vymazlený, svěže neprobuzený a vcelku originální seroš s místy až odpudivou sociologickou sondáží do nevábných niter amerických maloměstských vypatlanců a gřusů. A navíc „takový psychologický“, jak by řekl můj proktolog.

Žérárovi tentokrát upadla manželka. Sice pěkně hnusná, ale zato piča, k tomu všemu ještě štětka, čili zdravě promiskuitní bílý heteroseksuál by se na takovou štěrbinu z fleku vysral, a ještě by možná i rád připlatil za její ekologickou likvidaci. Ovšem Žérár je, jak víme, z jiného těsta! Takový ten ňuňavý typ, komunikativní citlivouš, domácí kutil, modelář a správňák za všech okolností, avšak jakmile mu někdo sáhne na, byť prudce diskutabilní, rodinné hovnoty, v tu ránu se ještě více kompulzivně rozšišlá a maniodepresivně se změní ze stoicky páprdovitého realiťáka v rozlíceného bojového developera, který efektivně uleví vězeňskému systému Spojených sráčů, když jej mantákovitě a s notnou dávkou přitroublého štěstí zbaví macaté bandy minulých a budoucích muklů. V podstatě se jedná o značně retardovaný, bezostyšný plagiát mnohem promakanějšího, špinavějšího a atmosféričtějšího Mostovojova Únosu, navíc se značně teplým koncem, ovšem na jedno rychlé použití, s vypnutým indikátorem nevkusu, a když zrovna není do koho píchnout, to zabaví o něco lépe než třeba dělání si zářezů do předloktí. Z mé strany velmi velkorysých 2,500000001 přičítejte tomu, že se mi ještě zcela nezhojily jizvy a úplně jsem si ztupil břitvu u poslední tragikokotmédie Třech trapáků.

Vyloženě Blade se mi po tom nechtělo, i když se jedná o standardní slaboduchý netflusanec pro evily. Však proč se taky jebat s nějakým sofistikovaným podkladem, když dvě hezky udělané a svižné desetiminutové upíří vyhlazovačky v míchách cílové skupiny zcela odmažou těch zbylých 93 minut přitroublé, pásové a neinventivně sterilní pičočalamády, růžoví předplatitelé vyrachtaného, degenerativního neomarxismu se slastným chrochtáním hltají pomeje a ten krpatý plagiátorský trumbera, co už má na dozajista bezvýčitkovém "scénáristickém" svědomí kvocientně děsivou Armádu Lu-pičů a tato veledíla patrně seká s nebývalou lehkostí za deset minut po vychlazeném kefíru ráno doma na hajzlu, je teď určitě přesvědčen, že je Trumbo. Čili škoda (zase za pár miliónů) no, režisér je zjevně zručný řemeslník, ty dvě výše zmíněné etudy jsou parádní, a i prachy jsou v tom vidět, ačkoliv když zatáhli fuckturu pana Liššky, zbylo jim pro roli jeho přicmrndávače už jen na sekndhedového Franka, oproti bratrovi slizkého a prkenného to neumětela, a pro BLM privilegizaci čokoládových krimošů na veskrze trapný štěk ubohého, mentálně atrofovaného a imrvére zfetovaného recitátora - Slídícího pssa.

Tři tygři – jeden špatně hrající vesnický podnikatel, jeden bezcharakterní herec a jeden žinantní neumětelský přisírka, pěstovaný patrně na orgány, všichni tři svorně parazitující ve stínu rachitického blondýna s velkou hubou, bezesporu za posledních pár dekád nejzářivějšího to talentu nejen své degenerace. Bývali svěží, bývali ostří, bývali kreativní, bývali vtipní a v pandemenci si udělali solidní jméno i renomé. Jojo, parádní potenciál to býval. Pak však Čuba začala zběsile masově monetarizovat za každou cenu, pásová výroba zpoplatněných rychlokvašných trapkoskečů pro retardy pomalu zabíjela kreativitu i tah na branku, dobře rozjetá loď neutěšeně nabírala kurz směr prdel, pak ještě víc, ještě víc a ještě víc, až jako Opus gluteus uplácali snad nejděsivější a nejtrapnější mrdku od dob, co Sypal kradl Dagmaru. Mrdku, kterou klidně mohli alespoň trochu důstojně nechat tiše zaniknout na svém kanále vyhořelých pícnin pro hovada. Ale to oni ne, opojení slávou a pevnou vírou ve své tumory, jímž se rozštěpové přeci tolik chichotají, to naprudko narvali do kin! A to je morálně naprosto srovnatelné s tím, jako když zmrdečkové prodávají senilním babičkám za padesát litrů čínské hrnce v hodnotě dvou chujanů. Já vím, doba je zlá, žije tu s námi čtyřicet procent voličů ANO a třicet procent jiných solvin, čili na trhu audiovizuálních zvratků pro dementy je majoritní kupní síla, ovšem jsem toho názoru, že slušně vydělávat se stále dá i s grácií, bez kurvení vlastního dobrého jména, a nejen tím, že ze sebe děláte na Tytrubku totální čuráky a měňavky to zběsile lajkují. Jeden slavný režisér tohoto slzavého údolí si mi kdysi posteskl, že je nesmírně frustrující až kontraproduktivní snažit se v našich lůzrech a hnojích točit sysluplné, zábavné a inteligentní filmy, když ty pak skončí v zapomnění na placce jako podpěra hajzlu nějaké dělnické domácnosti, přičemž kina vyprodá Kameňák nebo nějaká furtdokolová řídká hnědá hmota s Langmajem a Hřebíčkovou. A taxe patologický hraboš Bertík dočkal svých patnácti minut jednoznačně vykozubované polní trávy, nadšeně spasené hýkajícím stádem bandaskářů, a mého upřímného pohrdání, Baroš si příznačně zaplatil film výhradně pro bandu Barošů a pustit k psaní scénáře dysgrafického Poláka (nápadně se to rýmuje s Trapák) s těmi jeho veskrze špatnými až ubohými provorepublikovými „ondoň“ frky, jímž se nesměje už ani moje senilní babka, taky nebyl dvakrát dobrý nápad. Nejen, že jste mě, kokoti, nasrali, ale co je horší a téměř nemožné, hlavně rozesmutněli, jak jste elegantně a bez skrupulí dokázali pro mamon a pomíjivé výsluní spláchnou do hajzlu léta satanolibé dřiny. Štefo, Ti říkám, pal od tama do piče dřív, než promr(h/d)áváním talentu přibereš na Norbertovu porážkovou váhu. Já vím, že jste gayfriendi a být „velkým uměleckým ředitelem“ na Titaniku je dozajista děsně významná funkce, která nejednomu mlíčňákovi zamotá hlavu a přidá na důležitosti, ale tahá Tě to k ledovci a všem je na první pohled jasné, že bez Tebe by byl Mír akorát tak válkou pár provinčních neumětelů o přežití. A pane Křižka, ruku na koule, opravdu jste měl po Vašich předchozích solidních počinech tak nutkavě zapotřebí pomazat se hovnama???

Taxem se těšil na dalšího Rájena nebo Rýčra a dostal Terminální hlíst NEJVYho SYSLA, plačtivého a nesympatického to jelimana, v jehož velící přítomnosti mu nejprve jakési hadrové hlavy vystřílejí megahustou a ultraprofesionální četu jako bandu amatérských debilů, ale když jde záhy o pomstu, je náhle schopen téměř sám a jen za pomoci zubů a nehtů vyhladit hned několik nejukrutnějších komand včetně téměř kompletního drogového kartelíku. Teď si asi říkáte, že dle výše uvedeného popisu to přece nemůže stát až tolik za hovno. A přeci stojí!  Těch deset minut jakž takž akce na díl je totiž naprosto utopeno v přitrouble vatěné, omšelé a mimořádně nezáživné konspirační historce o fujtajblovém kokotporátu s prsty až do nejvyšších míst Spojených sráčů a v nesmírně otravném, řádně žluklém patosu rodinných hovnot a přiteplených kamarádstvích z vojny. A když ta beztvará hnědá hmota ke vší té prudě navíc vyústila do mimořádně pičoidního konečníku, začal jsem pátrat po příčině, která mi zesatandarma sežrala osm hodin života. A ne, až tak za to nemohl zoufale nehrající Kryštof, kterého jeho nový kornatící tchán zjevně dokopal do fitka, kde z něj místo ztepilého svalovce udělal otylého páprdu s masitým xichtem, mátožně se celým tím neštěstím potácející s konstantním výrazem prasklého hemoroidu. Já kokot, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „bláhový“, jsem totiž předem nezaregistroval, že předlohou byl jeden z popsaných hajzlpapírů pana Cara! Měl jsem jednou nedopatřením to ponížení s jeho aliterární patotvorbou pro lopaty a solviny, dal jsem se skřípěním zubů cca sto stran a dál už číst nemohl, protože jsem zbytek „knihy“ poblil, a zmítal mnou tenkrát děsný strach, jestli jsem z toho náhodou nechytl rakovinu očí. Vymaštěná guma s pár třídami základky, která strašně chtěla být Forsajtem nebo Klensym, avšak dotáhla to akorát na neumětelského oligofrenika, jenž někde, patrně ke spokojenosti, přeblafl marketingově zdatného nakladatele. Oligofrenika s nesporným talentem rozmazávat hovna po papíře, velmi podobným kupříkladu některým našim orgánům, co tak přičinlivě ve výslužbě píčí ty nobelovsky aspirující skutečné policejní příběhy, aby měly holky v trafikách čím podkládat viklající se police. Čili vřele doporučuji vyhnout se všem formám toho mentálně atrofovaného teroru, audiovizuální i „literární“, a kdyby to třeba v někdy budoucnu zrepoval neméně nadaný Padesáticent, raději si vypíchněte uši.

Z hlediska odborné filmově teoretické terminologie se jedná o ryzí cinepedofilní opus bonum, pojednávající zejména o uspávaní dětí, aby byly povolnější a tolik se necukaly, a jejich následném protahování. Úzkými otvory! Ač jsem byl k tématu i k brutální stopadesátiminutové stopáži predicktivně skeptický, uplácal Roník strhující, výborně zdramatizovanou, skvěle zahranou a přeqapivě téměř nepatetickou pětipalbovou záležitost o cachtání se obstarožních otyloňů v neoprénech se spoře oděnými nažloutlými juvenily v bazéncích jeskyně Tam Lulan, která uběhla snad rychleji než nezletilý růžolící ministrant před pederastem v sutaně. Je přinejmenším skandální, že tato veskrze zábavná, plnotučně obsazená a velkovýpravná audiovizualizace, natočená s maximální snahou o autentické zobrazení naprosto unikátní a neoddiskutovatelně hrdinské skutečné záchranné akce, nedeflorovala kina a poslali ji rovnou do žump. Takže, milé děti, až příště zase uvidíte na koupališti nějakého toho mlsně se tvářícího a divně funícího tlustého ploutvonohého pána v latexu, nemusíte hned s pištěním zdrhat, je to totiž hodný záchranný strýček, co to s vámi myslí dobře, a ta boule pod bříškem je jen kapsička naditá ketaminovými medvídky!

Nasraně jedné Trautnberk příčinlivě lízal neomarxistické anály a zarostlé, netknuté klíny seksuálně frustrovaných mužen, když vykreslil emancipovanou, pohlavně nezávislou a patřičně matriarchálně svéhlavou bojovnici a budoucí velkou náčelnici jménem Takterátančíspredátory, prefíkanou tak, že byla schopna během dvou dnů plně vstřebat funkčnost mimozemských technologií a použít je i o buzér, která by u Komančů v osmnáctém století od třinácti leda tak držela piču u ohniště, kojila rudé fuckany a modlila se, aby ji její manžel – Tenkterýsesfeministkamanesere – po návratu z lovu jednu nepřimrdal za špatně vydělanou bizoní kožku a bordel v týpí. Na straně druhé si však Danek konečně opět uvědomil, že predátoři mají výhradně lovit, a ne vymýšlet pičoviny a zbytečné kudrlinky, aby byli originálně nezáživní, a skvostně natočil přímočarou, parádně odsejpající a solidně brutální poslední leč „škaredého matkojeba“, historicky první, která naprosto ctí osmdesátkovou klasiku, a i s tou genderově uvědomělou instapičinkou v pohodě funí Árnýmu na trapézy. PS.: Ahoj LIVČO, že tys před projekcí porušil tradici a nevyprstil ségru?