Marigold

V důsledku dosti bizarní pokus o dokumentaristicky pojaté drama. Chris Kentis se snaží evokovat situaci dvou lidí lapených v osidlech širého moře minimalistickými prostředky ruční kamery, ale troufám si říct, že naprostá většina dramatičnosti příběhu prýští ze samotné situace, ne z jejího ztvárnění. Ono v samotném zpracování není moc kde brát, ti dva se zjevně nemají o čem bavit, chvilkové hádky prostřídané zajíkavými vyznáními lásky těžko zvednou diváky ze sedadel, navíc když herecké provedení je vskutku prostřední. Absolutním hřebíčkem do rakve atmosféry jsou vyšinuté prostřihy a detaily na nejrůznější zástupce tropické fauny a flóry, nočního života v letovisku a fušérské doplňující scény z pevniny, které působí dojmem, že si je natočil zvídavý německý turista do rodinného archívu (hned vedle obnažených zadnic plážových krásek). Není se proto co divit, že z potenciálně hodně nadějného dramatu vzniká beztvará patlanina s několika žraloky, prázdným žvatláním dvou herců a podprůměrným provedením.

Výborná věc, tenhle film. Díky tomu, že se na produkci podílely obě strany konfliktu, vznikl strhující hraný "skoro-dokument" s velmi pěkným technickým provedením. Bitevní pasáže jsou výborné, přehledné, přesvědčivé, dozdobené odvážnou prací kamery, která předběhla dobu (ty roztřesené ruční "in-action" záběry mě opravdu zaskočily). Dialogy jsou věcné, chybí v nich patos a film nekončí uraženeckými fanfárami amerických patriotů, ale lakonicky projevem v USA vystudovaného admirála Jamamota. Dokumentární hodnotu posiluje i nezakrývané poukazování na neschopnost amerických vojenských složek reagovat pružně na výstrahy tajných služeb a čistokrevný chaos v řadách obránců (srdnatý černoch za protiletadlovým kulometem Arizony působí v tomto kontextu vskutku jako střípkovitý dokument doby vzniku). Coby bývalý vášnivý konzument Hubáčkovy literatury faktu musím "Tora! Tora! Tora!" ocenit jako přesnou rekonstrukci, která absencí patosu a nacionalistické emblematiky daleko předešla svou dobu. Současná hollywoodská kinematografie jakoby se zase vracela k pitomému válečnému patosu 50. let...

Film je volnou adaptací stejnojmenné Zrotalovy vesnické veselohry, která z dobového průměru vyčnívala snad jen postavou pokrokového faráře (což autorovi dala kritika řádně sežrat) a celkem příjemně uhozeným humorem, který ve filmu dal příležitost dočasně omilostněnému Burianovi k několika hezkým situačním rozpustilostem. Přesto je smutné tuhle Burianovu sebekritiku pozorovat, protože většinou úděsně vaří z vody a devalvuje své komediální schopnosti v hlušině scénáře. Všechny ostatní stránky Lipského a Strejčkova snímku jsou v dobové normě – lidový humor, alegorické traktory, agitace za blahodárný vliv JZD. To vše prokládané střípky lidového folklóru a dotvořené bodrým slováckým nářečím. Slepice a kostelník se odehrávají v době fašangu (masopustu) a jsou výmluvným důkazem infiltrace ideologizované nové mytologie šťastné budoucnosti se všemi úderníky, plány, závazky a dalšími newspeakovými pojmy do vesnické tradice, jejího přetváření a re-interpretace. Trochu mě mrzí, že vypadla scéna s fašangovskými maskami, které tvoří výhradně tovární brigádníci, měla v sobě hodně výmluvnosti. Z hlediska nezaujatého diváka nemá tahle veselohra nic zvláštního, nic oslnivého, nic, co by mohlo zaujmout a zanechat hlubší dojem.

Pohledná a sexy definice pulpové poetiky, která řekla vše, co říci měla a také vše, co říci mohla. Veškeré plagiáty jsou již jen zbytečnou repeticí téhož, tohle je doslova biblicky naditý foliant. Rozhodně Tarantino zpopularizoval netypickou narativní formu a vnesl do hry veškeré pokleslé popkulturní emblémy a mechanismy, které se až do té doby držely jaksi na okraji obecně přijímané kultury. Jedinou vadou na kráse poetiky Pulp Fiction je to, že jde naprosto mimo mne. Ale rozhodně Tarantinův nejlepší film.

Pro mě trochu stejná váhová kategorie jako protěžovaný Shawshank. Film brilantně nadesignovaný tak, aby chytil za duši, film s dobře utajenou manipulativností a lacinými gesty, které na první pohled zcela zmizí ve vycizelované hře s diváckými emocemi. Přehledný narativ, který se líže jako dobrá zmrzlina, je příjemně sladký a voní po jahodách. Jenže jako každá zmrzlina je to spíš chutný dezertík. Pravda, Zemeckis a Hanks jsou mistři cukráři a Forrest je po všech stránkách vymazleným zákuskem. Svojí čitelností, dobře vytvořenou iluzí intimity i pěkně zaobalenou myšlenkovou strukturou je prostě Forrest Gump laskominou pro masy. Jenže já mám zkrátka radši hlavní filmové chody, proto je tahle dojemná sladkost pouze čtyřhvězdičkovou záležitostí. V hollywoodském velkofilmu je ale příběh chromého kluka, který projde novodobými americkými dějinami s lehkostí a nadhledem geniálního idiota opravdu vzácným zjevem a utkví ve vzpomínkách na dlouho. Jenže pro mě už nikdy nebude tak intenzivní jako po prvním klukovském shlédnutí...

Veskrze průměrný Fričův pokus o ideologickou agitku. Marvan si opět vysekl svou emblematickou roli nafrkaného dědka, který skrze kolektiv dojde k obrácení na víru pravou a pochopí radostnou skutečnost socialismu. Strukturálně je film zjevně ovlivněn Vaškem Káňou a jeho výrobním dramatem Parta brusiče Karhana. Čili odvíjí poměrně harmonický průběh budování (plnění plánu), který narušují technické obtíže a někteří nepřizpůsobivý jedinci, doplněný několika rodinnými scénkami (natočenými v celkem svěžím tempu) a vygradovaný závěrečnou katarzí, při které je splněn plán a Šebesta se zapojuje do masy hrdinů pracující třídy – do masy úderníků. "Bylo to v máji" je prostě typickým představitelem pracovní agitky, která v některých momentech sklouzává k pro našince těžko pochopitelným hovorům o zlepšovácích. Pro zasvěceného diváka skýtá docela zajímavý vizuální materiál k prvomájovým rituálům, ale celkově se nejedná o film ani tak ideologicky vyhrocený, aby byl zábavný svým patosem, ani o veselohru tak kvalitní, aby se na ní mělo cenu dívat. Z hlediska odborného nabízí sorelácká kinematografie pár výživnějších a inspirativnějších kousků...

Jako člověk od dětství stižených láskou k fenoménu superagenta v tajných službách jejího veličenstva (provází mě tuším od roku 1984, kdy jsem viděl první moorovku), který má veškeré bondovky nakoukané, říkám: „Casino Royale“ je bondovka staré školy, která mi chyběla od dob „Goldfingera“. Daniel Craig je Bondem v nejlepší conneryovské tradici, přitom novým, neokoukaným, takřka zlidovělým. Vrací legendě její lesk a náboj. Martin Campbell výborně prostřídal napínavé akční jízdy ve staromilském kabátě s klidnou (ale vnitřně elektrizující) partií pokeru, v níž se zrcadlí gentlemanský styl Guye Hamiltona a Terence Younga. Možná dnešního diváka tahle konzervativní špionská rovina nezaume, ale já jsem byl zcela uhranut. Není pochyb, staré dobré časy vrací a přehnaná CGI akční éra Pierce Brosnana nám dává sbohem. Nebudu na ní vzpomínat ve zlém, ale teprve Daniel Craig je Bondem mého srdce, pěkně ruku v ruce se sirem Connerym. Bondovo lidství, egoismus, zranitelnost, křehkost, to vše Craig podává s neobyčejnou uvěřitelností a samozřejmostí. Ruku v ruce s tím kráčí fantastický padouch Cifra (Auricu Gildfingere, tu máš konečně rovného!), nejkouzelnější Bond-girl (krásná Ursulo, odpusť, ale Eva Green dala Vesper duši, nejen tělo) a stále šaramantnější M Judi Dench. Martin Campbell odvádí víc než jen akční rutinu, filmu drží báječně pohromadě a chemie postav šlape jako Aston Martin. Ačkoli „Casino Royale“ není zdaleka prosté problémů, nevyhne se logickým lapsům, naivitě, plonkovějším pasážím, nedořečenostem a nedomyšlenostem, prostě všemu, co k sérii neodmyslitelně patří, přesto je to rozhodně nejlepší bondovka od šedesátých let.

Je opravdu zajímavé porovnat si, jak lidé reagují na podobně laděné veselohry z První republiky. Zatímco tam se podobně bezobsažné veselice (často ještě mnohem triviálnějšího rázu) jeví být pro našince přijatelnými, "Vzbouření na vsi" svými naprosto bezzubými ideologickými reáliemi dráždí. Přitom ta bezzubost je právě jedním z důvodů, proč se mi tahle agrární juchaná tak zamlouvala. Film Josefa Macha se totiž dobové estetice a normě celkem vymyká, je sice patřičně radostný, obsahuje sice všechny dobové stereotypy, ale pracuje s neobyčejně svěžím a rustikálním elementem feminní emancipace. Z toho důvodu se nevyhýbá ani dobově zatracovanému erotismu (obrys ňadra na plátně je z dobového hlediska velmi odvážný, stejně jako všudypřítomné okaté dvojsmysly). Konflikt staromilských mužů a moderních žen garantuje spoustu pěkných gagů, směšných ať už záměrně, nebo nezáměrně. Výbornou karikaturu vesnického burana předvedl František Filipovský, přičemž jeho opilecké volání po "vepřové huse" vystihuje sice triviální, ale přesto humornou poetiku filmu. Tu jen dotváří neuvěřitelně naivní práce kameramana, který se v určitých chvílích pokouší o experimentální poklopení svého aparátu, snad po vzoru expresionistické kinematografie. V té chvíli je "Vzbouření na vsi" vtipné jako málokterý film. Nedosti na tom, emancipační složka téhle veselohry je všemi svými stereotypy aktuální až hanba, technické provedení je roztomile špatné = královsky jsem se bavil celých 105 minut. To se mi při prvorepublikových veselohrách stává málokdy. A ideologické poselství v tomhle filmu tlumí rok 1949, čili se klidně na to schůzování s hráběmi v okně dá koukat bez skřípění zubů.

Bravurní podobenství zániku lidstva korunují technické prostředky vyprávění. Hudba je velmi zajímavou mixáží apokalyptického chóru, nepříjemných ruchů a šlágrů, které zní přímo ve fikčním světě (z rádia a futuristické hifi soustavy). Musím přiznat, že na „Ruby Tuesday“ po shlédnutí „Potomků lidí“ už nikdy nezapomenu... Podobně účinným prostředkem je střih, který místy zcela absentuje a nechá film plynout v neuvěřitelně dlouhých a syrových celcích. Dává tak vyniknout expresivní práci ruční kamery Emmanuela Lubezkiho (mj. snímal i Burtonovu „Sleepy Hollow“). Ta dodává svým roztřeseným okem punc autenticity jak dialogickým scénám, tak akčním sekvencím, které jsou až nezdravě bezprostřední a působivé. Obrovské uznání zaslouží herecká družina v čele s výborným Clivem Owenem... není pochyb o tom, že tahle drsná maskulinní tvář je vybavena jemným vnitřním herectvím a přirozenou křehkostí, přející civilním polohám. Micheal Caine v roli Jaspera znovu dokládá, co je to sílící charisma stáří... Neznámá tvář Claire Hope-Ashitey září a bez velkých problémů se vyrovná hvězdě jako Julianne Moore. Hlavní hvězdou je ale Alfonso Cuarón, který po své potterovské anabázi konečně odevzdává práci, jež ho řadí mezi režisérské hvězdy první velikosti. Způsob, jakým pracuje s velkými celky záběrů, jakým pracuje s lidskými tvářemi, jakým graduje intenzitu filmu, jakým s minimálními prostředky navozuje atmosféru budoucího světa a způsob a jakým minimálními prostředky zrcadlí v budoucím světě rozkladný stav světa našeho, je hodný obdivu a uznání. „Potomci lidí“ nejsou planým moralizováním, ani vybičovaným katastrofickým filmem, který by se opíral o schéma a vše vypovídající symboly. Je to ve své podstatě film komorní, drsně autentický a upřímný. Na malém vzorku lidstva předkládá hrůznou vizi konce humanity, která je ve svém rozuzlení až symbolicky nadnesená... není pochyb o tom, že tohle „science fiction“ není nic jiného než mrazivá hyperbola dneška. Pro mě určitě dosavadní divácký zážitek roku.

Typická ukázka agitačního žánru, který prostupoval celou kulturu československého socrealismu. Sequens přejímá postavové i příběhové konstanty vesnického dramatu – střet mezi starým světem (světem statkářů a jejich vazalů) a světem novým (svět traktorové stanice) se přenáší na rovinu typizovaných hrdinů. Nadšená vesnická dívka Vlasta prošla ideologickou iniciací na stavbě mládeže a poselství nového řádu přináší do prostoru vsi, která se odmítá vzdát reliktu starých časů – mezí. Poměrně mě zklamalo provedení negativních postav, která narozdíl od literárních děl nemá v Cestě ke štěstí šťávu a zůstává pouze u prkenně žlučovitého statkáře Fulína. Tento nedostatek ovšem vybalancovává kolektiv traktorové stanice se vší sublimovanou erotikou, mechanizovaným vyjadřováním a předpisovým nadšením. Klíčovým motivem Cesty ke štěstí je traktor coby kontradikce koně (starého světa). Tank míru značky Zetor je pravým poslem nového řádu, iniciačním nástrojem i všudypřítomným společníkem člověka. Jeho lidé jsou ukázkovými modely "nového lidství" dle dobové estetické i ideologické normy. Vrcholnými ukázkami inkorporované ideologie jsou scény masového zpěvu a zejména Lomozem citovaná častuška, jejíž vyznění je takřka sakrální. Patos filmu je místy směšný (to všechny ty z dnešního pohledu roztomilé dvojsmysly s plněním normy), místy mrazivý (moment prohlédnutí Vlastina otce za zvuků traktoristicko-kultického chóru je takřka patologický). Za typickou rekvizitu je třeba považovat i komickou kreaci Rudolfa Deyla ml., jehož skladník Karásek ztělesňuje komický archetyp tolik typický pro český socrealismus (hartusivý dobrák). Z hlediska formálního je Cesta ke štěstí snímek příšerný, diletantský, mizerně vystavěný, disharmonický, odehraný v roztoužené naivitě Jiřky Švorcové a jejích soudruhů. Nicméně obsah je z dnešního pohledu tak obtěžkán semenem ideologie, že na diváka dýchne až cosi mystického, jako by sledoval iniciační rituál bizarní sekty. Jakožto člověk obeznámený s dobovým newspeakem i emblematickou řečí umění jsem se náramně bavil smyslem zjevným i zakódovaným. Působivé, nehodnotitelné.