Marigold

Se zvědavostí jsem čekal, zda v blbosti trojka trumfne jedničku a v podstatě jsem nebyl zklamán. Scénář je opět ejakulátem mysli, která snad až příliš hltá céčkové akční filmy a ty nejhorší komiksy. Neustálá touha přesvědčit svět, že Blade je něco víc než stupidní střílečka a že se vymyká upírským filmům, je kouzelná a všudypřítomná. Faktem je, že s Draculou, který vypadá jako luxusní gigolo, na košili nosí připnuté ocelové pláty a při útěku vypadá jako uličník, který v zahradnictví ukradl kilo hrušek, se to snad ani podařit nemůže. Blade: Trinity prostě zůstává úsměvným blábolem o bandě vyhulených typů s neujasněnou sexuální orientací, co si říkají upíři a o sošném černochovi, který zvládne 113 minut bez jediného projevu emoce. Je to zkrátka kalibr. Vizuální složka je ovšem oproti prvnímu dílu na velmi slušné úrovni, celé je to klipoidní a post-matrixoidní, prostě koukatelné. Snaha o povinný cool odér vychází zpola slušně, zpola naprosto směšně. Jediný důvod, proč nedám odpad, jsou právě některé akční scény. Koneckonců, je to akční film. I když by Blade chtěl do vyšší ligy. Na to má ale přliš řidké trenky.

Rád bych napsal o tomto počinu na pomezí grotesky a recyklace porno kulis něco dostatečně inteligentního, ale nenapadá mě než: :o)))))

Tradiční burtonovská žranice pro zrak a elfmanovská pro sluch. Kořením druhého Batmana je rozhodně atmosféra Vánoc, ve které si Tim Burton vrací vzpomínky na svého legendárního kmotřence Nightmare Before Christmas. Oslnivý cynismus, ničení symbolů a především žlutá kačenka ve službách zla, tentokráte obřích rozměrů... Velkolepé, cynické, kromobyčejně koukatelné. Samo o sobě by ale koukání na kulisy nestačilo, čili jsou tu dvě klíčové postavičky – Tučňák a Catwoman. Obě mnohem výraznější titulního hrdiny, což vlasně není na škodu, protože spíše než o hrdinských skutcích netopýřího muže se hraje o dvojsečném charakteru těchto noviců. Batman Returns se tak obejde bez přímočarosti a místy bohužel i bez vypravěčského švihu. Burton vypráví neskutečně barvitě a lehce, ale párkrát jsem se přistihl při myšlence: o čem, vlastně? Zkrátka bych čekal trochu víc emocí a prožitku, ale možná to prostě zazdil děsivý dabing a špatný překlad. Jinak burtonovské cukrátko se vším všudy. I s náplní, která omamně voní po německé expresi.

Sergio Leone si umí pohrát s divákem... začíná to jako typický spaghetti western s výraznými hlavními postavami a bankou, kterou je třeba vykrást, jenže postupem času to přerůstá do čehosi celkem blízkého dramatu s prvky dobrodružného filmu. Původně hodně jednoduše rozvržený vztah mezi Johnem a Juanem dostává třetí dimenzi, do cesty westernové zápletce přijde revoluce, úvahy o zradě, o krutosti, zahazování Bakunina do bláta, retrospektivy, zkrátka se to všechno jaksi zkomplikuje a rozhodně nesledujeme jednoduchý snímek. Leoneho poznávací znamení jsou více než jasná, dokonalá práce s očima herců, spousty detailů, skvělá kamera, perfektní hudba z pera mistra Morriconeho. To všechno dodává filmu zvláštní lehkost, se kterou balancuje na hranici komiky, lacinosti, tragiky a závažnosti. Na škodu mu je asi jen stopáž a přílišné natahování (film měl snad tři momenty, které se zdály být vrcholem), ale jak tu správně poznamenal Cival, ono to horko udělá s divákem své. :o) Výborný zážitek.

Člověk aby se dneska radoval už z takového mála, jako jsou kvalitní herecké výkony a dovedný řemeslný přebal Filipa Renče. Ono toho totiž na Románu pro ženy o mnoho víc není... Vieweghův scénář je hodně plytká záležitost, která střídá vydařené momenty záměrné plytkosti s plytkostí zjevně nezáměrnou, která naprosto vraždí jakékoli emoce i smysl snímku a činí z něj dosti lacinou podívanou s rádoby-vychytralými hláškami. Ale to je prostě Viewegh s jeho stylem, laciný jako pětník a lepkavý jako lízátko z pouti. Proto tak táhne. Víceméně jsem tedy radoval ze jmen jako Vašut, Zázvorková či Donutil, oceňoval ženské vnady Zuzany Kanóczové a pár dobře trefených situací ze života. Na závěr patří jméno Filip Renč jakožto dobrý příklad režiséra, který ví, jak udělat atraktivní podívanou. Slabé tři, ale ono u těch nových českých komedií opravdu aby člověk pohledal...

Mistrovský valčík Bryana Singera a Iana McKellena. Nezbývá než obdivovat, jak se režisérský mág dokáže rokročit nad propastí, která v Hollywoodu tradičně dělí atraktivitu a hloubku. Singerův jazyk je srozumitelný, přesto nabitý emocemi a atmosférou. Vše působí civilně, precizně, expresivně. Drama jednotlivých scén je perfektně vystavěno, neustálé přelévání úloh "učitel x žák" udržuje intenzitu snímku na vysoké úrovni a drastické snové výjevy ji jen zvyšují. Není sporu o tom, že existují působivější portréty zla v člověku, nicméně Nadaný žák je vzácný tím, jak si uchovává atributy dobré americké podívané, aniž by se podbízel, nebo aniž by Singerovu vlast nějak šetřil (závěrečná kompozice nově zrozené zrůdy s americkou vlajkou ve druhém plánu je téměř provokativní). Velké zásluhy patří opět fenomenálnímu Ianu McKellenovi, za jehož maskou laskavého starce dříme neuvěřitelná brutalita... nicméně i tuto roli dokáže anglický virtuóz podat tak, aby Kurt Dussander nepůsobil jednobarevně a schematicky. Proti brilantnímu výkonu starého mistra působí mladý žák Brad Renfro přeci jen výrazně slabším dojmem, nicméně i on ukazuje značný kus umu a nadání. Nadaný žák je výtečným filmem, kde všechno sedí, tak jak má. To, co mu chybí do absolutního hodnocení, přidávám za poselství. Nejsou to dějiny a ideologie, které zodpovídají za zlo v člověku. Je to člověk sám.

Typický Besson ve svém nejsilnějším období. Silné a atraktivní téma zpracovává bez přemíry důrazu na pozlátko a první plán a naopak: koncentruje se na spodní proudy a psychologii postav. Akce a špionážní gloriola jsou staženy taktně do ústraní, o to větší prostor však dostává lidská dimenze příběhu o ženě, která dostala druhou šanci. Akční stránka, ač skutečně zabírá minimum prostoru, je provedená velmi vynalézavě a obsahuje značnou porci cynismu, ne nepodobného pozdější Tarantinově poetice. Anne Parillaud hraje s neuvěřitelným nasazením a drastický přerod své postavy podává s neobyčejnou mírou přesvědčivosti. O Bessonově formě svědčí i "čističovská" epizoda, která díky výkonu Jeana Rena patří k filmové klasice. Osobně mi dost vadí syntetický soundtrack a poněkud kolébavý krok vyprávění, nicméně i tak patří Nikita k absolutní klasice, na čemž nic nezmění ani tradičně debilní americký remake.

Filmy o zubatých strécích, co pijí bělostným pannám krev, mám opravdu rád. Ať už se jedná o černobílé a němé (přesto tak sugestivní) klenoty až po novější barevné poklony historii (Coppolův draculovský opus, Herzogův remake Nosferata). Nuže, Blade není nic víc než rychlá akční střílečka, která by ráda působila moderně. Bohužel, působí pouze a jen debilně. I Underworld mi se svou relativně vágní vazbou na svět Vampire: The Masquerade připadá jako hotový klenot s atmosférou a náznaky logiky. Blade je nelogický škvár, který z vampírů dělá bandu mongoloidních letitých strejců na straně jedné a sjetých účastníků techno party na straně druhé. Naprostou absenci jakéhokoli dramatu a mystiky má nahradit supidní muskulatura Wesleyho Snipese, který je vampírem, přece však člověkem... Co ale může zachránit herec, který nezahraje nic než křečovitou zlost? Co vlastně vůbec lze zachránit ve filmu, kterému vévodí scénář tak řídký, že by jím propadl i bagr? Logika je ve světě Bladea sprosté slovo, ale prosím, je to akčňák, blockbuster a popkorňák. To však neomlouvá béčkovou a zmatečnou režii Stephena Norringtona, naprosto nulové napětí a žádnou invenci. A víte, co se stane, když černý upír potká netalentovaného režiséra a stvoří spolu nehorázný bloud bez hlavy a paty? Ano. Zrodí se odpad. A fakt, že mám filmy o upírech opravdu rád, ho jen korunuje hnojovým věnečkem.

Pokud je Mrtvá nevěsta takovým roztomilým nekrofilním polibkem, který potěší masy, příběh Jacka Skellingtona je hnilobný gulášek pro chuťové pohárky burtonovských labužníků. Na prvním místě tentokrát figuruje Danny Elfman, jehož skvělý soundtrack i výtečný vokální projev v hlavní roli dělá z filmu skutečný zážitek. Převelice potěšující je i makabrózní animace, která kaskádami barev, ostrými barevnými rastry i velkými celky jednoznačně Mrtvou nevěstu překonává. Co se hravosti týče, je to mezi zemí nebožtíků a Helloweenovým královstvím plichta. Vizuální vynalézavost tvůrců nezná mezí a malými gagy je film prolezlý jako nebožtíkovo tělo červy (mými osobními šampiony jsou vampíří hokejisté). Příběh je, jak jinak, typicky burtonovský, hlavní postava rozkročená mezi dvěma světy, přičemž do jednoho náleží a druhý se snaží pochopit... funguje to vždy, tudíž i zde. Možná mi trochu chybí větší vřelost, kterou Burton docílil u milostného příběhu Viktora a mrtvé nevěsty. Noční můra si zachovává záhrobní odstup a doopravdy mě rozehřála až zasněžená scéna v samém závěru. Nelze však slevit z absolutního hodnocení, ne pokud je člověk zastydlým milovníkem filmové i literární poetiky pošuka Tima Burtona...

Ratner není Singer a to by nebyla až tak velká vada na kráse, kdyby neplatilo, že Singer = X-men. Mladý režisér vetknul sérii X-men natolik vlastní styl, že Ratner prostě nemá kudy. Akční sekvence sice dokáže stejně efektně jako předchůdce, dobře si poradí i s dynamikou a napětím (film opravdu svižně plyne), udrží i slušnou porci chemie mezi hlavními postavami. Ale. Kreativní přístup k věci mu chybí, nové postavy jsou bezkrevné, povrchní, jakékoli hlubší dialogy vyznívají v Ratnerově rutinérském podání náhle křečovitě a nedůvěryhodně. Přibylo i klišé a nadbytečného patosu, který nahrazuje poctivou práci s nosnou myšlenkou, v níž byl Singer mistrem nad mistry. X-men sice nebyli nikdy velkými filozofy, ale hloubku a propracovanost jim upírat nešlo. Díl číslo tři má energii, dobré momenty i charakteristické rysy předchozích dílů, ale singerovskou bravuru a pečlivost Ratner imitovat nedokáže. Proč jen nemohl Bryan ještě jeden díl počkat? Poslední vzdor mohl být vrcholem, takhle zůstává jen dobrým komiksákem. ***1/2