Marigold

Film, který mi napoprvé připadal jako jednorázové kouzelnické číslo. Dokonce jsem pochyboval, že se k němu kdy vrátím. Od té doby to dělám každý rok a tahle jiskřivá narativní hra, která žongluje s perspektivou vyprávění a vzrušujícím způsobem tematizuje mystérium tvorby i křehké pouto iluzionisty a publika, nakonec prokázala větší vitalitu než kterýkoli jiný Nolanův film. Víc než kde jinde tu totiž architektura vyprávění slouží postavám. S každou změnou perspektivy se pozměňuje i vztah diváka k nim, hodnocení jejich posedlosti i emocionální naladění k hlavním motivům. Pointa s "akváriem-tajemstvím" je možná skromná,ale v jádru geniální. Dílo skutečného mága. Kontinuální grower.

Tom Tykwer se nezalekl úkolu udělat velkofilm s myšlenkou a scénář Parfému se zase nezalekl atraktivního žánrového vábení thrilleru. Pokud na tenhle snímek půjdete jako na klasický krvavák o vrahovi, pravděpodobně se budete vracet domů otrávení a poloudušení popisností a akcentovanou vizuální výjimečností Parfému. Pokud ale na Tykwerovo dítko půjdete jako na film, kterým se opojí vaše smysly, zaměstná vaší mysl a, ano, jako voňavý bombonek na vrch občas rozbouří váš adrenalin trochou akce, pak snad ani nemůžete být zklamáni. Moje očekávání co se proklamovaného útoku na nový a filmem dosud neprozkoumaný smysl nebyla vysoká a to je dobře. K evokaci čichových vjemů užívá Tykwer dobře vyzkoušené prostředky vizuální (detail a expresivní barvy) a sluchové (zesílení určitých počitků). Funguje to chvalitebně, ale po rozvláčně pojatém úvodu přesedlá režisér na přeci jen obvyklejší styl vyprávění, což není na škodu, obzvlášť když s vyzkoušenými prostředky pracuje vskutku šikovně (za všechny příklady uveďme zkratkovité líčení série vražd, které je rychlé, přitom působivé). Velice se mi líbila ústřední myšlenka zběsilého honu za ideálem, po jehož zhmotnění Jean-Baptiste sezná, že je jen jediná vůně, kterou nelze získat: vůně prožitku samotného. A tak je Parfém nesený touto univerzální metaforou uměleckého činu, je nesený vynikajícími herci v čele s démonickým Benem Whishawem a sympaticky uvolněným Dustinem Hoffmanem. Příběh vraha není prostý míst, pro které bych neváhal použít slovo strhující, na druhou stranu není ani prostý záběrů, které mi přišly zbytečné. Ale jeho gradace i nosná idea jsou výtečné, stejně jako jeho... vůně? Říkejme jí atmosféra. [Süskindovu předlohu neznám, proto hodnotím jen a pouze film tak, jak na mě působil bez intertextového přesahu.]

Můj nejoblíbenější animák, který mě, nevím jak, vždycky dokáže dostat. To prapodivné trio pravěkých tvorů doplněné o roztomilého prcka má v sobě takovou tuze zvláštní poetiku, humor, laskavost i napětí, které často funguje na animák až neuvěřitelně náznakově – třeba bezeslovná Mannyho vzpomínka v ledové jeskyni... Oční hra těch počítačem stvořených tvorečků je bezchybná a člověk se je naučí milovat. Dokonce tak, že jim promine i ten řidší děj, který je nastavován výbornými (ale stále jen) odbočkami. Hovořit o tragické postavě veverky Scrat je zřejmě zbytečné, nad tou by i bezvěký a bloudící Ahasver slzu uronil.

Jakkoli na tom vliv ex-pythonovců není až tak znát, jedná se o špičkovou akčně-komickou záležitost s typicky suchým humorem a celkem slušným tempem. Prímové situační vejšplechty jsou krásně pospojovány Palinovými psobijeckými intermezzy (tady snad kus toho pythonství najdeme), Cleese coby sucharský právník naprosto báječně drhne v krku a ujetý "Ital se znalostmi z jídelního lístku" Kevin Kline prolévá anglická sousta crazy šmrncem a výbornou show. Jamie Lee Curtis zase přidá trochu toho nepostradatelného ženského šarmu a to pak člověk zkousne i fakt, že by Wanda mohla být nabitější humorem a rozverností.

Velmi milé a příjemné překvapení v podobě sice o všech stránkách konzervativní, ale koukatelné a inteligentní komedie o osamělém lovci dívčích srdcí a jeho postupném prozření skrze klukovské oči. Hornbyho bodrá poetika dělá hodně, takřka chybí trapné a kýčovité momenty, naopak vyvrcholení filmu je dokonalým vzorem scénáristické cudnosti a chytrosti. Postava Hugha Granta je v jádru dosti přesnou a citlivou karikaturou muže-lovce a v podobně uvěřitelném duchu pokračují i ostatní postavy. Potěšitelným doplňkem je výborná hudba a hodně nevlezlý situační humor. Ač nemám rád Granta ani žánr romantické komedie, About a Boy je dost vzácnou symbiózou za srdce beroucích momentů a satirických úšklebků. Velmi ostrovní a to já prosím mohu.

Za svou touhu po nové hezké české pohádce jsem byl potrestán tímto výbředem, který je produktem nadměrné četby infantilní fantasy literatury a požírání syrových lysohlávek. Neskutečná směska scénáristické blbosti, herecké neschopnosti, absence jakékoli pohádkové poetiky a "vtipných" vsuvek, které zavánějí ústavem pro duševně choré. Tajemství Lesné země przní pravidla pohádkového syžetu a co hůř – ničím je nenahrazuje, pouze bezbřehou a těkavou hlušinou. Chudáci děti, chudáci dospělí.

Burton působí dojmem člověka, který je na své mateřské půdě, jakoby mu právě vizuální volnost komiksu rozvázala ruce a umožnila legitimně film prosytit svým svérázným viděním. Batman je tak filmem v nejlepším burtonovské tradici plný skvělých záběrů a odvážných výtvarných řešení, které dodávají celku nezaměnitelnou atmosféru na pomezí pohádky, horroru a tvůrčí fantasmagorie. Výborné jsou i cynické narážky na masovost a manipulovatelnost + skvělá komická vsuvka s nenalíčenými redaktory. Středobodem filmu však zůstává "muž dvou tváří" Michael Keaton (skutečně mu ta dvojsečnost sedí náramně) a především Joker Jacka Nicholsona, jehož nakažlivě extravagantní pojetí nové smrtonosné avantgardy patří mezli nejlepší záporácké manýry v dějinách filmu. Batman působí na svou dobu moderně, jako by předběhl vývoj a patřil spíše do současné vlny komiksových adaptací se vší tou lehkostí, vizuální vybíravostí a odporem k planému heroismu. Bohužel příběh filmu je až příliš řidký, nemá gradaci a ke konci obsahuje nudná a vyloženě samoúčelná místa, kde sice září Burtonův filmařský zrak, ale chybí napětí... Velmi podobný syndrom stihl i Batman Returns. Přesto řadím úvodní dobrodružství netopýřího muže na piedestal komiksových adaptací jako film, který vytyčil směr. A ptám se, proč Nolan a spol. cítí touhu ho převyprávět.

Road movie o cestě k nové kultuře, novému folklóru, novému člověku. Na svou dobu poměrně odvážný pokus o vytvoření socrealistického muzikálu čistě na bázi folklórních tanečně-pěveckých vystoupení. Scénáristé i režisér ve filmu dost možná mimoděk nabídli přesnou mapu mytologie 50. let, do níž se vejdou všechna klíčová témata a kterou formují všechny typické ideologické mechanismy. Faktem je, že prvotní znechucení z filmu u mě vystřídalo cosi jako respekt pro jeho portrét doby... Není to z mého pohledu žádný stranický výblitek sestrojený najatými nevolníky, ale velmi autentické zachycení patosu mladé generace, která v nadcházejících letech viděla ideál Nového světa. Dnes, na poněkolikáté, hledím na stopy minulosti v Zítra se bude tančit všude se zaujetím, protože tenhle film o podstatě komunistické ideologie vypovídá mnohem více než všechny ty novo-svazácké odsudky současných diváků. Diváků, kteří si sotva kdy uvědomí, že mechanismům manipulace, jaké v Zítra se bude tančit všude hystericky odsuzují, sami den co den ochotně podléhají.

Obrovskou výhodou Výplaty je, že John Woo umí točit akční filmy. Její obrovskou nevýhodou je, že není čistě akční film, ale poslepovaný pokus o "chytré" sci-fi drama s hrou na "co bude v budoucnosti". Pokud si tedy z pomyslné účtenky Johna Woo odečtu výborně provedené akční scény, pár hezkých ohníčků a nápaditých choreografií, šklebí se na mě scénář děravý jako ementál, který si s logikou užil leda v hodinovém hotelu. Když na obrazovce má co explodovat, co uhánět, co svítit jako silvesrovská rachejtle, je Výplata velice zábavná. Jenže ono se v tom filmu bohužel i mluví a odvíjí se děj, který není ani náhodou komplexní, ani náhodou překvapivý a ani náhodou domyšlený. Navíc jeho větší část vleče do finále nevýrazný fešák Affleck, jehož inženýr Jennings si může o charismatu a šťávě takového Johna Andertona leda nechat zdát. Příběhem se plouží nepřesvědčivě, ve vyhrocených scénách působí vyloženě škrobeně... V podstatě jsem tedy zapomněl, že Výplata chtěla pracovat s napínavým thrillerem, protože struna rychle praskne a zbyde celkem slušná akční hoblovačka woovských kvalit. Nechybí bílá holubice. Chybí jen holubičí lehkost. 50%

Komerčnímu úspěchu Vsi v pohraničí se nelze podivovat, vždyť popularity "hraničního easternu" o tři roky později využil i Václav Řezáč a svým Nástupem stvořil spolehlivý socrealistický best-seller. Ves v pohraničí je oproti akčnímu a ideologicky vyhrocenému dílu Řezáčovu, kde čeští osadníci vedou zákopovou válku s Němci, až příliš poklidnou a uspávající záležitostí se slabým záporákem. Dominuje poselství kolektivity (jakési prvobytně pospolné socialistické společnosti), lehká kritika byrokratů a vyklidněná ideologická stránka, tolik typická pro umělecká díla vytvořená před Únorem / těsně po Únoru. Úvod filmu je přitom více než slibný, příchod do opuštěného a emblematikou nacismu prodchnutého Severova má zvláštní atmosféru strachu a neznáma, nicméně ta se časem vytratí a zbyde špatně vystavěná drť schůzí a polních prací. Herecká složka Krejčíkova filmu funguje spolehlivě, aby také ne, když je soupiska plná stávajících i budoucích hereckých hvězd. Za vypíchnutí stojí zpátečnický tramp Karla Effy, který svým prkenným výrazovým herectvím zabíjí... Ves v pohraničí bohužel nedisponuje napětím hraničních oblastí, které později posloužily socrealistickému umění jako prostor akce a detektivních eskapád. Ves v pohraničí je pouhá průměrně natočená selanka se slabou stopou socialistické ideologie a bohužel i slabou stopou dramatu.