Marigold

Tvářilo se to jako velmi zajímavý projekt z netradičního prostředí, ale první dva díly dokonale naplnily to, co jsem čekal. Typická seriálová slátanina z české produkce, scénář naprosto neskutečně seštupovaný z různých "současných ožehavých témat", jejichž koncentrace je nesnesitelná, naprosto nelogická a mimoděk komická, figury jsou modelínové a podivně se kroutí, herci dojemně špatní a jako třešnička na dortu tu září příšerně provedené "in game" záběry, doprovázené nehorázně amatérským komentářem, proti němuž vypadají Tittelbach a Poulíčkem jako králové mikrofonu. Bočan jen a jen potvrzuje, že jeho seriálová forma z posledních let stačí sotva na rezervu, ačkoli vezmeme-li úvahu celkovou kvalitu českéh seriálového týmu, byl by z toho možná druhý útok. Což však není kompliment Poslední sezoně.

Nevědět, že Andrew Adamson má za sebou oba Shreky, považoval bych ho za řadového disnyovského rutinéra, který seká na běžícím páse filmy o zvířatech, mluvících autech a snících dětech. Jeho režie je rutina největší, v první části letopisů dokonce rutina ledově chladná, odtažitá, kulisovitá, bez špetky mystiky, tajemna, atmosféry. Narnie je prostě zasněženým prostorem za magickou skříní, prostorem, kde žijí bez ladu a skladu naskládané pohádkové bytosti, prostorem, který je řízen bez jakékoli motivace a vnitřní logiky. Nic z toho se do filmu nevešlo. Vlastně... bylo by to v pořádku, kdyby bylo z filmu úplně zřejmé, že se jedná o pohádkový špektákl, ale pokusy o bitevní epiku ala Pán prstenů (a neustálé doslovné citace některých záběrů) mě vedou k závěru, že Narnie je jakýsi prasopes. Jako pohádka nemá kouzlo a šarm, jako fantasy epos je zase strašlivě naivní, prvoplánová a prostá mytologie. V porovnání s Jacksonovou středozemí je interpretace fantaskní země C. S. Lewise krotká, plochá, dvojrozměrná. Dětští herci zbytečně přehrávají, jejich postavy nijak nezaujmou a celý příběh paradoxně táhnou počítačové potvůrky v čele s opravdu parádním lvem Aslanem. Tilda Swinton coby ztělesnění ledového zla připomíná spíše pofidérní klon upířích bratrů z Matrix Reloaded a ani její přisluhovači nemají patřičnou šťávu, která by do triviálního schématu příběhu vnesla jiskru dramatu. I tak se na Letopisy dá díky sušným digitálním efektům dívat, nicméně je to dívání prosté divení a to mi u fantasy žánru vadí velmi. [50%]

Film, v němž se potkává poetika Višňového sadu s poetikou socialistického realismu. Poetika starého poklidného buržoazního světa s chaotickým a bizarním novým řádem stalinistické linie. V poklidných kulisách sovětského venkova, v haronickém rytmu tradiční ruské rodiny, rozehrává se zprvu nenápadný, posléze však naprosto strhující příběh pomsty a svědomí. Příběh člověka v masomlejnku dějin, člověka, sežehnutého (nikoli unaveného!) sluncem revoluce. Není pochyb o tom, že komorní příběh podobně jako v kinematografii jugoslávské metaforicky zrcadlí svět stalinského SSSR (tedy svět formovaný a vláčený ideologií). Zrcadlí ho se sugestivitou až děsivou, přitom nijak nevynucenou prvoplánově šokujícími záběry. Zároveň Michalkov rozehrává neobyčejně čisté a uvěřitelné tóny romance, ve kterých dominuje neuvěřitelně charismatický výkon samotného režiséra a především jeho dcery Naděždy. Jejich vzájemné souznění je absolutní, překrásné, nepopsatelné. Drama člověka, který věří náboženství nového řádu, utopii krásného zítřka, a sám se posléze stává jeho obětí, je díky těmto dvěma něčím napovrchu civilně harmonickým, pod povrchem drásavě dramatickým. Fantastický výkon předvádí i Oleg Menšikov, jeho studie vnitřně rozpolceného člověka má čitelnou strukturu a obrovskou vnitřní dynamiku. Absolutní je pak Michalkův cit po kompozici obrazu, pro střídání poklidných výjevů staroruské rodiny a až komicky koncipovaných vpádů socialismu do života lidí. Leitmotivy kulového blesku a bloudícího stěhováka rámují precizní kompozici, dodávají ji pravidelný rytmus i přídech absurdity. Konstrukce stalinského balónu pak symbolizuje věčnou přítomnost vůdce ve všednodenních radostech i strastech. Nelze nezmínit ani píseň, která dala filmu jméno a která svou melancholií vhání slzy do očí. Michalkovova výpověď o stalinském režimu je proto tak účinná, proto tak bezprostřední, že není sama o sobě žalobou, ale zaujatým vyprávěním o osudech lidí. Lidí, jejichž životy fantomický vůdce jedné šestiny světa spálil na popel.

Donutil kurví divadlo!!!

Oproti knize strašně nevyrovnaé, zmatené a zjednodušené ne vždy ku prospěchu věci. Líbí se mi civilní herecké typy v hlavních rolích, dobře udělané komorní scény (fajn dialogy, sem tam vtípek), atmosféra temné Moskvy... O dost horší je to s vizuální stránkou, která se odehrává v duchu "dej Rusovi peníze, borščem se ti odmění". Příšerná hatlamanina hypermoderních efektů a kamerových triků pajcnutá s nesmyslnými zrychlovačkami vyznívá mnohy až (tragi)komicky a naprosto zabíjí atmosféru. Nechtěně to působí dost amatérsky a béčkově. Akční sekvence, které měly být vizuálním vrcholem, jsou tím pádem tuhé, studené, bez chuti a bez zápachu. Příběh naprosto postrádá gradaci a nějakou stavbu, vše se děje v podivně chaotickém spěchu, u ničeho se kamera nezastaví tak dlouho, aby si divák vytvořil přehled. Přesto je pár scén pěkně trefených, herecké podání uspokojivé (líbily se mi všechny ústřední postavy), hudba je ucházející a ta ruská touha být zápaďácky cool má něco do sebe. Váhám mezi dvoj a tříhvězdím, z úcty k předloze zaokrouhluju výš.

Nemůžu se zbavit dojmu, že spousta peněz zastřela mysl jak Twohymu, tak scénáristům (těm především). Riddick: Kronika temna je film natlakovaný touhou vytvořit starwarsovskou mytologii, ale v důsledku zbyde jen laciná pompa efektů a zatraceně řídký a obnošený nápad s ničiteli světů, navíc vedenými velmi uboze sehraným "Lordem Vůdcem" (český překlad zabíjí i vystihuje). David N. Twohy nedokázal udržet režijní invenci Černočerné tmy a doslova se utápí ve vizuálním obžerství. Film je místy až epilepticky nepřehledný a zmatený. Určité dialogy jsou daleko za hranicí béčkové debility, k níž se první Riddick ani zdaleka nepřiblížil. Atmosféra je řekněme chladně akademická, napětí nepříliš silné. Přesto je tohle scífko koukatelné. Jede na kvalitní Diesel. Nový americký hrdina už sice neudržel tu skvělou morální rozeklanost (scénář mu nedal příležitost), ale přesto je drsný jak křemen a s humorem typicky břitkým. Nejlépe vše odsýpá na planetě Crematoria, kde si skoro člověk říká, proč nezůstalo jen u téhle nápadité variace na Černočernou tmu. Nicméně po zkousnutí všech blbin a neoriginalit hlavní "epické" linie je Riddick: Kronika temna slušnou záležitostí pro nenáročné sledování. Proti prvnímu Riddickovu dobrodružství se ale jedná o pouhý "skoro-úspěšný" pokus. Co mu ale neodpustím je, že Riddick už zřejmě navždy zůstane "mužem na trůnu". Želízka mu slušela víc...

Láska z raného dětství, u které teprve teď začínám oceňovat ladné tvary gagů a křepké křivky nadsázky. Herecký úlet pánů Hrušínského a Kopeckého. Nádherné brdečkovské štěky, které svou stylizací jasně odkazují k limonádovému přízraku české kinematografie. Fantastické jsou parodie operního patosu, bodrých lidových archetypů (ach ti chrabří horalé!) i klišé filmových dobrodružství. Výtečné je i to, že Tajemství hradu v Karpatech má v sobě kousek verneovské atmosféry (jakoby filtrované dětinským nadšením, jaké známe třeba ze Zemanových filmů). Příklad filmu, který věkěm nestárne, ale získává. Takže vzhůru na čórtův hrád, gde sa ďáli strášní skutkové!

Dost dobře nedokážu pochopit, jak jsem mohl Howardovi sežrat ty stereotypní kombinace úderů zakončené zvedáky do brady, nicméně mě jimi dokázal spolehlivě poslat na zem přesně tehdy, kdy tomu bylo zapotřebí. Těžko sbírám argumenty, proč je tenhle film při vší průhlednosti a klišovitosti tak působivý. Možná je to zásluha Russella Crowa, který opět dokazuje, že bílobílé hollywoodské hrdiny umí ze všech nejlépe. Možná je to vděčné prolnutí sociálního motivu s motivem muže-symbolu. Faktem je, že duely Jamese J. Braddocka jsem sledoval zcela bez dechu, doslova přikovaný k obrazovce. Marná sláva, není to žádný životopisný film, je to rockyvoská variace přesazená do časů hospodářské krize let 30. a opatřená nutným puncem "based on a true story". Faktem je, že z Těžké váhy doslova prosakuje radost z užívání zaběhaných schémat, radost z vyprávění pomocí těch nejosvědčenějších prostředků. Podobné pocity jsem měl např. při sledování Zwickova Posledního samuraje. Člověk prostě ví, co se stane v dalších vteřinách a náramně si vychutnává, jak dobře je to udělané. Velkofilm na míru, který mě knockoutoval...

Inu, z Constantina může být leccos, ale jen sotva druhý Matrix. Ačkoli, vizuální stylizace i motiv alternativních světů, které se prolínají, by se zdály dobrým základem. Jenže Lawrencův film nemá ani zdaleka obrazivou sílu opusu bratří Wachowských a i nosná idea je sdělována až příliš zajíkavě, přerývaně, jakoby se snažila kamuflovat svojí jednoduchost. Ano, všechny ty religózní řečičky jsou únosné, snesitelné, místy i zajímavé, ale postmoderní přímočaré síle matrixovské metafory se prostě nevyrovnají. Jenže to je tak to jediné, co bych Constantinovi vytkl. Jinak je to po všech stránkách velice zábavný a svou stylizací zajímavý film. Celkem se mi zamlouvá Reevesovo rozervané pojetí, byť té jeho andělské tváři se temná strana věří těžko... Ale hvězdu Constantine potřeboval. Řemeslné balení včetně efektů a vizuální stránky je věru dobré a příjemně koresponduje s příběhem. Závěrečná gradace i náznak twistu nakonec převážily můj dojem zcela a stranu dobra. Čtyřhvězdičková podívaná s nadějně pootevřeným koncem. Jen si nejsem jistý, zda by druhý díl Constantinovi prospěl.

Kromobyčejně poetický a laskavý portrét jednoho osudového léta, jedné rodiny, jednoho dospívání a jednoho tragického období evropských dějin. Paskaljevič nevytváří žádnou metaforu zrcadlení osudu velkého světa ve světě malém, naopak, osudy rodiny okresního soudce Cvetkoviče stojí úmyslně stranou a studentské bouře z Paříže, Bělehradu, i politický neklid Pražského jara do ní doléhají pouze prostřednictvím televize, politicky aktivní dcerky a vousatého studenta-buřiče Cileho. Sled milostných vzplanutí syna Petara je plný amarcordovské laskavosti, nadhledu a skvěle vymodelovaných postav, kterým védoví typický jugoslávský "dědek" Miji Aleksiče a kategorický generál rodiny Veselin Cvetkovič ve výtečném podání Danilo Stojkoviče. Petarovo hledání pravé lásky symbolicky vrcholí 20. srpna 1968 nocí s českou dívkou Růženkou. Ve chvíli, kdy mladý muž konečně nalezne velkou lásku, zasahuje velký svět do malého a zamíchá osudy bezvýznamných figurek na šachovnici evropských dějin. Přesto je Klamné léto chválou svým způsobem harmonické a v zásadě poklidné maloměšťácké rodinky, která žije svým tempem a před hlukem dějinných událostí se schová třeba tak, že otec odnese televizi. Goran Paskaljevič prodchnul svůj film poklidným rytmem, který více než divoké jízdy balkánské dechovky připomíná romanci pro křídlovku s pokojným humorem. Budu se opakovat – jugosloslávská kinematografie konvenuje mé duši a Klamné léta ´68 není výjimkou. Svým způsobem jugoslávské Pelíšky.