Marigold

Daiva Finchera mám rád pro jeho talent "udělat" velkou atmosféru a vtisknout každému filmu specifický styl. Přesto má s Hrou určitý problém, protože mi tahle scénáristická mystifikace připadá jako film na jedno použití. Ne že by mě nebavilo sledovat způsob, jakým se celá ta hra s divákem děje, ne že by Fincher neopatřil snímek svým typickým režijním stylem. Prostě tam chybí to neurčité jiskřivé něco, co má v sobě třeba "Sedm". Na druhou stranu, tohle je čistý a velmi přímočarý thriller, čili vytýkat mu nedostatek hloubky je nespravedlivé. Na pobavení dost dobrý filmový materiál.

Možná až příliš průhledná příběhová kostra vlastně v tomto případě není až tak na škodu věci, dokonce ani to, že chatrnost pointy neúspěšně scénář křečovitě maskuje značnými dírami v logice. Ale co si budeme namlouvat, tohle je doslova radostná kleptománie a chvála účelnosti – tvůrci potřebují "něco", na co lze nabalit desítky vykradených, ale svěle fungujících scén a několik velmi povedených a velmi černých gagů. Obé se střídá zpočátku v utěšené frekvenci a Dead End rozhodně nezajíždí do slepé uličky. Skvělá souhra postav, sarkastické hlody, situační humor a samozřejmě ona zmíněná horrorová klišé. Atmosféra mrazivá a bizarně směšná. Nutno pochválit jak práci herců, tak dovednou ruku scénáristy, který to všechno sice jednoduše, ale přece docela dovedně zauzlil. Škoda, že v konci tomu dost dochází pára a začíná to být až příliš sebežroutské. Též škoda, že dvojice režisérů nedala filmu něco víc, než nádech solidního béčkového řemesla. Shazovačný duch scénáře si skoro říkal o větší invenci, ale i když žádnou nedostal, je Dead End filmem k velmi příjemnému koukání. V ranku vyvražďovaček určitě to lepší...

Jednoho prezidenta si zahrál, dalšímu klidně vynadá. Takový číman je ten náš Harrison. Skautík k pohledání, rodinu má klidnou, v práci je hvězda (dokonce navštěvuje smrtelně nemocného šéfa), patriot je jako křišťál a když ošklivci podkopávají zahraniční zájmy Ameriky v Kolumbii a ohrožují na životě americké občany (ozbrojené samopaly a granáty, sic!) neváhá ten náš Harrison vzít pištol a jít to na vlastní pěst vyřešit. Nuže, Jasné nebezpečí je typická clancyovská patlanina, která se jen hemží návody na správné vlastenectví a patosem par excellence. Zároveň se hemží zajímavými reáliemi a tak trochu střílí do vlastních řad, protože ne každý, kdo salutuje pod americkou vlajkou, musí být nutně dobrák. Pokud si člověk odmyslí tu patriotskou tupotu a propagandistické melodrama, je to naprosto standardní thriller s bez zájmu hrajícím Fordem a charismatickým Defoem. Režisér Noyce sotva čím zaujme, akční sekvence jsou jalové, konverzace prkenné a celkové pojetí prostě konzerva jedna radost. Přesto nebo možná právě proto se člověk celkem pobaví, stačí trocha nadhledu a skautík Ford je rázem dobrým klaunem...

"Dobrou noc a hodně štěstí" mi ukázal George Clooneyho ve světle, v jakém ho neznám. Neobyčejně závažnou, suchou a nadosobní látku dokázala režírující hvězda ukočírovat velmi suverénním způsobem – zvolená foma sice naprosto popírá vysokou diváckou atraktivitu, nicméně řemeslně je zvládnutá s neuvěřitelnou bravurou. Suchý dokumentaristický tok výjevů ze studia CBS, kde zuří boj proti tupému americkému patriotismu senátora McCarthyho, by mohl zdánlivě diváka ukolébat, ale chytrý Clooney minimalistickými prostředky brilantně vytváří dynamiku, naléhavost a vnitřní napětí. Přirozené herectví, prolínání filmu s dobovými materiály, rytmizující jazzové vsuvky, které zároveň komentují dění na plátně. Dokonalá atmosféra bezprostřednosti je exemplární a srovnatelná třeba s legendárními "Dvanácti rozhněvanými muži". Jednoznačným magnetem filmu je strhující a chrarismatický David Strathairn v roli hlavní tváře zpravodajství CBS Edwarda R. Murrowa. Jeho úsporný, avšak působivě epxresivní herecký výraz i dokonalá intonace nese poselství filmu s neskutečnou adresností a neodbytností. Ač je námět Clooneyho snímku 50 let starý, na aktuálnosti neztratil. Otázka funkce televize, otázka role jedince v boji za svobodu, otázka morálky, která musí být více než přituplé vlastenectví. To vše ne podává Clooney jako nějaký provokativní otazník, ale jako přesný a strhující vykřičník, který dráždí "neo-mccarthyovce" a dobře tomu tak. Bodík strhávám pouze za občasné nevyváženosti (opravdu se mi moc nezdála rovina s manželským párem Shirley-Jesse) a také za to, že idea musela nutně porazit emoce. Přesto smekám před způsobem, jakým Clooney tenhle neskutečný filmařský úkol zvládl.

Neskutečně ubohé triky bych snad ještě odpustil, odpustil bych i pouťový výkon Michaela Cainea, odpustil bych i scénář prohloubený o jakési rádoby-freudovské a eticko-morální pokusy, ale opravdu filmu neodpustím naprostou ztrátu té správné verneovské atmosféry, požitku z neznáma a mrazivého napětí z podmořského rebélie proti všem, vedené mocným kapitánem Nikdo. Rod Hardy se o cosi pokusil a toto cosi sice není úplně tragické, ale pro příznivce Julesa Verna to bude těžko něčím víc, než špatně vypadajícím televizním béčkem... Obávám se, že nejen pro ně.

Neí to zlé... Mathieu Kassovitz dokázal podle mého názoru velmi slušně naředit klasický akční styl slušivého amerického střihu a klasickou francouzskou konverzační detektivku, přičemž nepůsobí při snaze evokovat temnou atmosféru tak legračně upjatě jako režisér dvojky Olivier Dahan. Dost prostoru dostává Jean Reno i jeho parťák Vincent Cassel, který mě zklamal jediným... není tak sympaticky rasta jako jeho knižní protějšek. A to je vlastně problém celých Purpurových řek. Oproti knižní předloze nemají ani polovinu napětí a tajemství, na fígl s vraždami se přijde až příliš brzo a celou dedukci na vás postavy naprosto zmateně vychrlí uprostřed automobilové honičky. Inu, film není kniha, to všichni víme, ale adaptace do scénáře má prostě dost much... a "velkolepé" a diletantsky působící finále je toho důkazem. V knize se ta křečovitost ještě jakž takž ztratí, ale tady udeří do očí hlavně díky naprostému přehrávání Nadii Farés... Prostě pokud neznáte knižní předlohu, tak se vám Purpurové řeky budou hodně líbit, pokud ano, neubráníte se jistému zklamání. Ale formálně je vše naprosto v cajku.

Převeliká mystická legrace na téma konečný konec světa, která se snaží bezúspěšně papouškovat všemožné flagelantské thrillery, se kterými se roztrhl v dnešní pre-apokalyptické epoše pytel. Jakás takás atmosféra by tam snad na rozjezdu byla, ale když se ten pseudo-biblický kolos dá do pohybu, začne být mimoděk směšný. Velmi éteričtí andělé apokalypsy, kteří připomínají nadopované shaolinské mnichy, zmatená odbornice na symboly, která se očividně lépe vyzná v kosmetice, beznadějně neslaný nemastný Jean Reno a akční manekýn Magimel... to je skutečně sousto. Do toho řídká zápletka o bandě kolíků, co si hrají na apoštoly a o bandě kolíků, co si z pofidérních důvodů usmysleli zinscenovat Zjevení sv. Jana. Samozřejmě nesmí chybět mužný přednes Christophera Lee, jehož postava sice nemá valnou motivaci, ale být tam musí. Jakés takés efektíky režie Oliviera Dahana se beznadějně rozmazávají ve zmatečném celku a dadaisticky útržkovitých dialozích, které musel scénárista deklamovat z absinthové lázně. Každopádně je to paradoxně celkem zábavné a v některých chvílích by tomu člověk i uvěřil temnou atmosféru. Bohužel v závěru už tomu věříte jen nelíčenou blbost, která je jako jediná nepředstíraná. Hlavně že film vykrádá to nejkvalitnější z hollywoodské provenience, bohužel však rozřesenýma rukama řadového šmatáka z Montmarteru. Milý Francouzi, u vás ta Amerika prostě ne a ne nastat. Sv. Jene, vidíš to?

"Mnichov" Stevena Spielberga jsem očekával s nemalým napětím. Nejen proto, že klasik americké kinematografie svým posledním filmem "Válka světů" ukázal, že dovede brilantně pojmout i téma řekněme brakové. S napětím jsem očekával, jak se Žid Spielberg vypořádá s tak palčivou a bolestivou otázkou, jakou je vztah Izraele k terorismu. Nejsem zklamán. Naopak. Jsem zaskočen a emocionálně nevídaně zvalchován. Rozsahem je "Mnichov" typickým zástupcem Hollywoodu posledních let – masivní stopáž přeje slabším místům, mnohomluvům, ztrátám tempa. Přesto filmař Spielbergovy extratřídy dokáže rozumně vybalancovat adrenalin a ideu, aniž by jedno či druhé příliš utrpělo. "Mnichov" tak střídá adrenalinové sekvence jednotlivých nájemných vražd s vyklidněnými meditativními úseky, v němž hrdinové přemítají o etice, právu a spravedlnosti. Střídání obou pasáží je někdy strhující (to když se idea prolne do akční sekvence, jak je tomu např. při athénské akci), někdy působí "etické" úseky až příliš rozmáchle a ztrácejí vnitřní napětí. Je neobyčejně chválihodné, že se Spielberg v mezích možností vyhnul jednoznačné odpovědi na palčivou otázku "kdo je vinen". Jeho jedinou odpovědí je hrdina Evram v naprosto strhujícím provedení (troufám si už říci) herecké osobnosti Erica Bany. V něm je veškerá dvojsečnost spravedlnosti i otázka morálky spojena do strhujícího dilematu člověka, který ve snaze ochránit domov tento ztrácí, společně se svojí identitou i svým židovstvím. Iluze o spravedlivé odplatě se zvrhává v marný hon za jakýmsi vyšším právem pomsty, do rostoucího seznamu mrtvých na obou stranách, do duševní černé díry, v níž mizí vše, oč se člověk opírá... Čekáte-li rekonstrukci mnichovských událostí, budete zklamáni. Scénář tragédii umně rozkládá do ubíhajícího děje – od prvotního seznámení skrze dobové reportáže až po strhující a zničující finále, které nazíráme jakoby skrze Evramovy představy. "Mnichov" obsahuje několik silných momentů, které ve mně probudily nečekané erupce emocí (Evram, který poprvé slyší hlas své dcery, milostná scéna prolnutá s masakrem rukojmích). Obsahuje také několik momentů, které jsou jakoby navíc, kdy se narativní koncentrace trochu rozptyluje. Ovšem jako celek je to snímek neobyčejně konzistentní, a to i po myšlenkové stránce, která se ze všech sil snaží nekategorizovat a vyhnout se stereotypům. "Mnichov" je velice působivý a silný film. Na jedné reálné události reflektuje všechnu zvrhlost a absurditu jedné z nejhorších krizí humanity dneška. To nejhodnotnější z něj je však právě osobní příběh Evrama, v němž se vše důležité bezprostředně zrcadlí. Přidám ještě výtečný soundtrack Johna Williamse, výtečnou kameru Janusze Kaminského a překvapivě dobrého Daniela Craiga. A znovu zdůrazním Stevena Spielberga, který dokonale prolnul řemeslnou vyzrálost se sebevědomím filmaře, který ví, co chce sdělit.

Vrchol žánru agro komedie. Něco tak ukrutně buranského a křupanského se hned tak nevidí, sleduji to s podobnou rozkoší, s jakou si občas vyslechnu píseň zábavovkové kapely. Je to tak blbé, až to rozesmívá. Upřímně naivní, prvoplánové a přitom svým zvláštním způsobem zvrhle pravdivé. Blbost některých gagů je tak krystalická a neředěná, že mě dostávají i na stý pokus. Troška je sice daleko za hranicemi vkusu, ale přesto si dokáže držet určitý standard a hrubý mustr, který filmu dodává jakous takous ucelenost. Pokud chci vidět skutečnou esenci českého vidláctví, pustím si Slunce, seno a pár facek. Nehodlám řešit, zda je to taková vidlárna záměrně, či nezáměrně. Prostě to fachá. Pravý filmový kompost s nezapomenutelným aromatem kravského trusu a hnoje.

Film, který si v plnosti a ve vší hloubce vychutná především znalec Murnaova veledíla Nosferatu. Scénář Stevena Katze je neobyčejně zasvěcený a staví dramatiku příběhu na jedné z možných intrepretací klasického expresionistického filmu – jako metafory filmového vampírství. O tom svědčí hned několik scén: Grétina slova o tom, že jí kamera vysává duši, Orlokovo fascinované hledění na ubíhající film, jeho slova o tom, že Murnau je stejný jako on a především naprosto strhující závěr, ve kterém už si divák nutně klade otázku, kdo je vlastně tou život vysávající stvůrou, zda je to brilantní Daniel Dafoe v kůži prastarého hraběte, nebo démonický John Malkovich v kůži muže za kamerou. Za kamerou, mimo níž přestávají věci existovat a v jejímž obskurním oku přežívají obrazy, kterým vysála život. Tyto myšlenky jsou Merghigem uchopeny dovedně a přeneseny do filmu se vší plností a provokativností. Za poněkud horší považuji střední pasáž filmu, která působí zmateně a nesoustředěně, zacykleně a místy bohužel jaksi prázdně. Je tu však stále přítomný černý humor, o který se stará fakt, že Murnauův štáb považuje Orloka za fanatického příznivce Stanislavského metod. Určitý cynismus, který to generuje v každém záběru z placu, je neodolatelný. Ve stínu upíra tak dovedně prolnulo mystifikaci, nadsazenou autbiografii (o "Herr Doktorovi" jako osobnosti film říká hodně, otázkou je, zda pravdivě... :o)), vizuálně dokonalou citaci Nosferata a tím pádem i jakýsi intelektuální horror. Navzdory všem výtkám jsem na konci zůstal konsternovaný. Tohle je velký film, který mnohé pije ze stínu své předlohy.