Mefistofelle

Identity se ukázala být velmi příjemným překvapením. Není to sice ten nejstrašidelnější horor pod sluncem, ale atmosféra je zde místy opravdu úžasná a prostředí motelu uprostřed deštivé bouře se mi líbilo. Navíc je zde docela silné herecké obsazení v čele s Johnem Cusackem, který si zde střihnul roli sympatického řidiče limuzíny. A ani ostatní filmu nedělají ostudu. Samotné zabíjení hostů v motelu sice není vidět (a má to svůj důvod), ale zato z něj příjemně mrazí, zvláště kolem druhé půlky, kdy se děj začne zamotávat a vy vlastně pořádně nevíte, co se děje. Co se pointy týče, jedná se o něco tak originálního a nevšedního, že vám to buď musí sednout a budete z toho nadšení, nebo si o tom naopak budete myslet, že je to šílená blbost. Mně osobně se rozuzlení líbilo a to hlavně proto, že jsem na tu pointu nepřišla ještě předtím, než byla vyjevena (a to se mi u jiných filmů stává často), a byla jsem tudíž příjemně překvapená. O posledních minutách, které ji ještě dále rozvíjejí, si ovšem myslím, že byly silně nadbytečné.

Roman Polanski je mistr v zobrazování duševních poruch a v tomto snímku to opět dokazuje. A nejen to... on je zároveň i dobrý herec! Jeho výkon je zajisté ten nejvýraznější v celém snímku, ale oni ostatní herci na tom nejsou špatně, slabší herecký výkon bych zde hledala marně. A opět musím poznamenat, že práce s interiéry je i tentokrát dalším silným prvkem filmu. Dialogy jsou na úrovni a míra paranoie se velmi příjemně stupňuje až k výbornému konci. Není co dodat... snad jen, že plnokrevný horor to rozhodně není a tak se u toho kdovíjak bát nebudete.

Tenhle film na mě po většinu času působil poněkud zmateně, skoro jako by tvůrci sami nevěděli, co z toho má ve finále vzniknout. Atmosféra zde není špatná a ostrovní prostředí je krásné, což dojem trochu napravuje, ale nelogičnosti v ději stejně jako účelovost některých scén (ten hošina, co se pořád někde ztrácí) jsem už přehlédnout nedokázala. Poněkud okatá inspirace Silent Hillem mi zde nevadila, protože to bylo zpracováno zcela jiným způsobem a dá se říci, že poměrně originálním. Akorát jedna věc je škoda: zatímco při sledování Silent Hillu mě začalo mrazit pokaždé, když zazněla siréna, zde jsem se toho samého efektu nedočkala. To, co se totiž začne s rozezněním sirény dít, není zase taková pecka a ani zdaleka to na mě nezapůsobilo tak, jak jsem očekávala. Další věcí, která mi trochu vadila, byla hlavní hrdinka... dlouho jsem neviděla tak nesympatickou japonskou herečku. Zbývá dodat, že ačkoliv má tenhle film spoustu chyb, z nějakého důvodu mě bavil a tak ho hodnitím spíše jako průměrný.

Marebito je tak trochu filosofická variace na téma hledání zdroje opravdové hrůzy. Kameraman, který se snaží onen zdroj největšího strachu najít, se stává svým posláním doslova posedlý, tráví hodiny sledováním různých záběrů a pomalu se uzavírá sám do sebe a svého trochu šíleného světa. Zlom nastává, když v podzemí města nachází dívku v řetězech. Vezme ji k sobě domů a zatímco se dál snaží dosáhnout svého cíle, je nucen se o ni starat a to i za cenu toho, že sám někoho připraví o život... Zdá se vám, že se to poněkud odklání od původního tématu? Z velké části byste měli pravdu, protože v tento moment se to skutečně mění v tak trochu slasheroidní thriller, ale leitmotiv hledání nepoznaného zde pořád lehce prosvítá. Co se týče samotného rozuzlení, nechává režisér větší část interpretace na vás. Kdybych měla hodnotit Marebito jako horor, tak kromě pár výraznějších scén odehrávajících se například právě v podzemí zde toho moc hororového není. Jedná se spíše o takový režisérův experiment využívající pěkné kamerové záběry, podivnou hru s příběhem a fylosofii.

Ačkoliv těmhle hororům opravdu moc neholduju, musím uznat, že mě to docela bavilo. Hlavně začátek odehrávající se na vřesovištích a ve vesnické hospodě stál docela za to a velmi dobře mě naladil na další sledování. Komediální prvky zde navíc vůbec nepůsobí rušivě, jak jsem původně tak trochu očekávala. A jak už zde poznamenali mnozí, přeměna ve vlkodlaka je po trikové stránce nadprůměrně dobře zvládnutá a působila na mě dokonce líp, než takové ty moderní plně počítačové přeměny.

Pokud bych měla srovnávat s originálem (tj. A Tale of Two Sisters), je to sice mnohem jednodušší na pochopení, ale zároveň míň mrazivé a strašidelné. Nejlépe to zkrátka funguje jako thriller a jako horor to spíše pokulhává. Přesto se ale dá říci, že určitá míra napětí tu je a pointa, i když je už trochu ohraná a vyskytuje se v milionu jiných filmů, se sem vyloženě hodí (ačkoliv originál si s ní pohrál mnohem lépe). Závěrem se dá říci, že jsem tímhle zpracováním ve výsledku zklamána nebyla. Pokud chete nenáročný film při kterém se nemusíte bát, že si ucvrnknete strachy do gatí, neuděláte s The Uninvited chybu.

Dle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších českých filmů vůbec. Zpracování je knize velmi věrné, děj se ubírá vpřed přesně takovým tempem, jakým má, a o dobré herce zde není nouze, přičemž si nejde nepovšimnout naprosto brilantního výkonu Rudolfa Hrušínského. Ten sice původně tak docela vzhledově neodpovídal mé představě o Karlu Koprfinglovi, ale zahrál ho tak dobře, že od teď si ho nebudu představovat jinak:). Navíc, místy je zde opravdu cítit velké napětí, coř beru jako obrovské plus, poněvadž mám pocit, že zrovna české filmy schopnosti vybudit v tomto směru vaše smysly jinak moc neoplývají.

Martyrs jsou bezpochyby jeden z nejlepších exploitation filmů posledních let a taky dalším úspěšným filmem ve francouzské hororové sbírce. Hlubší filosofická úvaha vestavěná do jednoduchého příběhu není patrná hned od začátku a tak se zatím můžeme první půlku filmu kochat brutálním vyvražděním jedné na první pohled normální rodinky a scénami s nehorázně odpornou zrůdou, která pronásleduje jednu z hlavních hrdinek. Moment, kdy probíhá taková klasická rodinná snídaně, zazvoní zvonek a otec rodiny otevírá vchodové dveře, načež vzápětí dostane ránu brokovnicí, na mě zapůsobila jako úder kladivem do hlavy a v tomto smyslu se snímek předvede hned několikrát. Násilí zobrazené v této polovině, je čistě mechanické, pudové a poměrně krvavé, ale to, čeho se dočkáme v druhé části, je něco docela jiného. Zde už nejsou násilné scény krvavé a ani se u nich tolik nekřičí, ale vše se nese v duchu absolutního ponížení a degradace. Upřímně, takhle dobré vyobrazení naprostého psychického rozkladu a postupně narůstající odevzdanosti jen tak někde neuvidíte. Jediná škoda je, že onen filozofický prvek působí dost neuceleně a v závěru se nezužitkuje tak, jak by to bývalo bylo možné.

Z tohoto filmu mám už delší dobu hodně rozporuplné pocity. Prostředí, ve kterém se odehrává, je sice dost melancholické a dává tak tu správnou pochmurnou atmosféru, ale hrozně dlouho trvalo, než jsem se dočkala určitého žánrového naplnění. Sotva to začalo vypadat, že se začíná schylovat k nějaké té hororové scéně, vyšumělo to kamsi do ztracena. A takových momentů zde bylo víc. Většinu času se to potácí tak trochu na jednom a tom samém bodě, dějový rozvoj zde není moc patrný a i když se nedá říci, že by se u toho člověk nudil, přeci jen jsem od toho čekala něco trochu jiného. Závěr je navíc dost divný, ale na druhou stranu musím ocenit práci kamery a hlavně ty úžasné lokace, ve kterých se natáčelo.

Na tohle nejde použít jiné slovo než... sračka. Nedokázala jsem se na to dívat v kuse, musela jsem to dvakrát přerušit a dát si pauzu, jinak by můj mozek nejspíš explodoval. Bella mě vytáčela pokaždé, když se objevila na obrazovce, Edward by mi spíš seděl do podniku typu Modrá ústřice a zbytek postav nedostal tak velký prostor, aby moh dokázat, že není jen bandou blbečků. Kdybych měla skončit v pekle, tak nejhorší utrpení by bylo, kdyby mi tam pouštěli právě Twilight.