Othello

Sicílie. Místo, kde se zastavil čas. Kde si lidé stále rozumí, setkávají se, pomáhají si. Místo, kde si výborné čerstvé jídlo mile tyká s vynikající tamní kávou. Kde se o útesy bijí vlny do zvuku klapající promítačky promítající večer starý film na jeden z místních ve skále usazených domů. Kde dětský smích vytváří neviditelné vlnky k polední sklence červeného vína, která, společně s místním vyhlášeným mořským vzduchem a všeobecnou dobrou náturou obyvatel vyléčí i stodvacetiletého dědu lebedu s průstřelem zad brokovnicí tak, že za pár dní zase šplhá do schodů jak říjná žaba. Sicílie. Přijeďte si odpočinout! ..... ale co to?! zlá barbershop banda se proti této všeobecné harmonii staví čelem a neváhá se uchýlit k nejpochybnějším prostředkům. A to vše jen proto, že místní mafián se rozhodl, že si z malebné vesničky "vytvoří resort s hotely a casinem!" Muhahaha! Je čas, aby skromný ale nejlepší americký turista předstoupil, rozmlátil všem vejrostkům držky a zbytek obstarala CIA jak za starejch.____ Hollywood  očividně uslyšel na nějaké daňové úlevy pro filmaře v Itálii, takže se tam za tenhle rok podíval Vin Diesel, Russell Crowe, Tom Cruise či jako v tomto případě Denzel Washington. Ve všech případech je v oněch filmech vykreslena Stará země jak z dětské knížky - plná slunce, staré architektury, romanticky členité přírody a prakticky postavena jen z jídla, vína a dobrých časů, takže nemám důvod si nemyslet, že studia zde mají nějaký notičky k tomu, jak s prostředím pracovat, aby přilákaly do země turistický dolary. Třetí Equalizer je ale v tomto kontextu ještě perverznější. Nejen, že jeho značná část je vysloveně natočená jako upoutávka na ozdravnou dovolenou, ale zároveň na pohodu podepírá italský přístup k migraci tím, že znázorňuje africké utečence jako doslova pašované amfetaminy využívané ISIS, které se pak rozprostřou po Evropě a způsobí miliony mrtvých (ostatně mi nějak uniklo, jak ty propašované drogy souvisely s tím teroristickým výbuchem na římském nádraží). The Equalizer jakožto série vycházející z hrdě rasistických vigilante filmů 70. a 80. let na to má asi větší právo než kdo jiný, ale nemyslím si, že by se k tomu chtěla uplně napřímo přiznat. Takhle je to akorát usranej dědkovskej film o tom, jak nám, chudákům z prvního světa, pořád něco ruší naši rekreaci a holt se budeme muset smířit s tím, že abychom měli klid na dovču, musí chcípnout nějaký lidi..... Ale vlastně co to kecám, vždyť tam v tom filmu jednou Denzel podá ruku nějakýmu Khalidovi, co tam nosí zelí, tak vlastně nic, všechno v pořádku.

Je vtipný, že Scorsese vyhrál svého Oscara zrovna za film, ve kterém jsou jeho osobní motivy cítit nejméně, jakkoli je byl schopný dříve propašovat i do tak obrovských a drahých filmů jako Gangs of New York nebo Aviator. Původní myšlenka převést zápletku hong-kongské Volavky do bostonské války gangů v 80. letech má vlastně veškeré ingredience, které automaticky od Scorseseho gangsterek očekáváme. Včetně toho, že největší břemeno zde na sobě nese v tomhle dick-measuring contestu opět žena, která nejen, že spí nevědomky s oběma protagonistama, ale ještě jim dělá psychologické posudky, nicméně paradoxně je zde její linie dostu upozaděná ve prospěch klasické storky o práskačích a dvojitých agentech. Boys will be boys, takže co bych si stěžoval na film, ve kterém se to střílí do hlav hlava nehlava a všichni se posílaj navzájem do píči jak na těláku v základní škole. Ovšem nebudu přehlížet tu scéničnost s vyloženě televizní kamerou ve který si spokojeně poskakujou zasloužilí herci, blbnou spolu jak koťata v košíku a vy tam nevidíte morálně rozervaný muže proplétající se vyčerpaně nebezpečnými bostonskými uličkami, nicméně Nicholsona s Damonem a DiCapriem jak si tam spokojeně kraví pod reflektorem.

Na logiku u hororů seru, pokud mi dokáže zacpat oči něčím jiným - vraždami, potvorami, temnými lesy, opuštěnými hrady, větrnými mlýny, hlubokými jezery,... Tady jsem akorát viděl toho nešťastnýho dědka jak se slámkou v puse čeká pod hladinou rybníka, až nad ním poletí dron s uřízlou hnátou.

Příběh Howarda Hughese sám o sobě je naprosto zásadní materiál pro velikášského režiséra snažícího se artikulovat své obsese. Není tedy divu, že se kolem něj léta točila jména jako Warren Beaty, Michael Mann, Brian de Palma, Christopher Nolan či... he he bratři Hughesové. Pro většinu z nich by tato biografie byla asi hodně osobní na úkor satisfakce mainstreamu. Jedině Scorsese, který celá léta brousil schopnost prolnout pro něj osobně důležitá témata s obecně přístupnou formou se mohl nakonec přiblížit ohromnému záběru témat, která měla vliv na Hughesův život. The Aviator pak je sice místy trochu zbytečně popisný a didaktický, nicméně neztrácí pro režiséra (a jeho střihačku) typické maniakální vyprávění, sympatické rozhazování až plýtvání vizuálními nápady a v neposlední řadě fantastickou choreografii kamery, střihu, herců a celé scény. Jako uvědomte si, jak dlouho se musel dávat dohromady záběr, kdy Howard Hughes s Katherine Hepburn odcházejí z nepodařeného věčírku.

"Anticipate. Never improv-" [spoilery budou] Zajímalo by mě zdali bych si na to přišel sám, kdybych předem nebyl již několika kritikami instruovaný, že se vlastně jedná o černou komediální satiru. Ovšem s tímto úhlem vnímání jsem si film užil maximálně. The Killer spadá do kategorie agentských trollingů, mezi které patří třeba Sodenberghův Haywire či Jarmuschův Limits of Control, které využívají zastřený svět tajných organizací, nájemných vrahů a individualistických operativců k vyprávění úplně jiných příběhů než bývá v žánru zvykem, přičemž oněm jiným příběhům přizpůsobují svoji formu, jakkoli se nestraní žádných žánrových propriet jako kontaktních bitek, častého cestování mezi lokacemi či množství elusivních vedlejších postav. The Killer je pak zároveň neokázalým výsměchem měšťáckého individualismu v pozdním kapitalismu, kdy protagonista posedlý sebekontrolou si v hlavě neustále prostřídává všemožné mantry, citáty a wiki fakta, skrze což se snaží být tím nejefektivnějším exekutivcem, přičemž to v praxi není nikdy schopný plně realizovat, protože svět je zkrátka nevyzpytatelné a chaotické místo, tak místo toho se nakonec na všechno vykvákne, zbaví se všeho a všech, co ho spojuje s jeho profesí, načež sbalí prachy a jde se položit na pláž. Vtipně tím popisuje paradox potřeby rozvoje a přitom zachování statu quo, který je jedním z tragikomických elementů západní vyšší a vyšší střední třídy.

Dlouho jsem se děsil jak je možné, že tahle odporně natočená trapárna, která stojí na kombinaci vyloženě dětského humoru a na sílu rvaných vulgarit má takový široký appeal, než mi došlo, že se vlastně jedná o bravurní producentský tah vycházející ze skutečnosti, že lidi od psů mají neovládnutelné tendence v přítomnosti čokla zdementnět na úroveň retardovaného infanta. Hvězdu dávám za Foxxovu černošštinu, vůči který jaksi nejsem imunní ani zde.

"An attack helicopter pursues Rambo and Trautman to a nearby cave, where Rambo destroys it with an explosive arrow. A furious Zaysen sends Spetsnaz commandos under Kourov to kill them, but they are routed and killed. An injured Kourov fights Rambo in hand-to-hand combat, but is overcome and killed as well." - úryvek ze shrnutí děje na wiki [doporučuji číst hlasem šestiletého dítěte] Jakkoli flexení mujahedeenů jako správňáckého kmene se srdcem na správném místě a vůlí z oceli z dnešního pohledu vyznívá neskutečně komicky, tak vlastně docela zapadá do rambovského lore. Ten v nich totiž najde přirozené parťáky, protože stejně jako on to jsou kovaní bojovníci operující mimo zrádné technologie a zkorumpovanou diplomacii. Tím ale končí jakákoli vnitřní integrita díla vytvořená víceméně čistě za účelem udržení kultu osobnosti kaligathijského amerického bojovníka s tváří Slye, společně s upozorněním na v době natáčení stále aktivní sovětsko-afgánský konflikt, tedy poslední otevřený střet Studené války, který nakonec Státy vyřešily tak, že naprosto domrdaný region zasypaly zbraněma a táhly do prdele (vtipný studijní materiál s Tomem Hanksem zde). Rambo III je pak z logiky věci nestoudná nafoukaná hovadina, ale pokud jste za ní přišli kvůli něčemu jinýmu než vidíte na plakátu, tak joke's on you, kids. Pro nás ostatní to je bujará six-pack zábava, kde do sebe bourají nízko letící helikoptéry s tanky a zlý ruský plukovník, "jehož metody jsou tak brutální, že zamezují převozu zbraní přes hranici" je zde charakterizován scénou ve které hraje sám se sebou matrjoškové šachy, pije vodku a za zády má na zdi lepenkou přichlípnutou fotku Lenina. Pochopitelně ho hraje Francouz.

Je to trapné, ale zrovna na Godarda jsem si po filmu vzpomněl v tom, jak jednou na otázku o čem je jeden z jeho filmů, novináři odpověděl, že je o tom, jak se chlapec zamiluje do dívky a je tam pes. U něj to samozřejmě nebylo tak jednoduché, ale vlastně tím ideálně popsal tento Kaurismäkiho snímek. Přitom to je vlastně ten nejčernější humor o tom, jak všechny negativní aspekty světa nejvíce doléhají na ty, kteří od něj chtějí nejméně. PS: je legrační sledovat zdejší festivalové nadšení z 81 minut trvajícího čitelného evropského filmu, který se tam mezi tříhodinovými altajskými experimenty skvěl jako růže mezi bodláčím, stejně jako bylo včera na předpremiéře ve fancy pantsy butique kině Přítomnost legrační sledovat daleko rezervovanější reakce od lidí, kteří film sledovali přes rameno finského diplomatického atašé s kyblíkem šampaňského po ruce. Ironičtější prostředí pro film spadající do režisérovi proletářské trilogie bys nevymyslel. PPS: Thoughts and prayers jdou za tvůrcema plakátů k filmu, kteří tam do toho výjevu,  naroubovali toho čokla, přičemž český plakát ho má o celé dvě řady blíže než americký plakát, přičemž český pes má zasmušilejší výraz než ten americký, který je takový žoviální, čtverácký. PPS: Proč se to v česku jmenuje úplně random Karaoke Blues, zatímco všude jinde se to překládá správně jako "Spadlé listy"?

Naprosto nekompetentní vyprávění příběhu, které se sice ambiciózně snaží dlouho žonglovat s tím, kdo je tady vlastně ten padouch, ale zároveň by zjevně nebylo schopný věrohodně odvyprávět ani ten nejjednodušší zápletku o tom, jak se jde od A do B. Vzhledem ještě k dost tristním hereckým výkonům zbývá u Cobweb k nějaké satisfakci snad jen to, že některá vizuální hororová klišé si rádi občas prostě jen tak pro radost zopakujete. Tady jsou totiž skoro všechna.

Nedávno jsem se u české televizní minisérie Herec smál tomu, jak herci dávají nesmyslné důrazy ve svých projevech na slova patřící do dobového žargonu, kdy působí, že termíny jako "překročit ČÁRU!!!" nebo "sbalili ho ČERTI!!§!" působí jakoby byly ve scénáři napsány kapitálkami a herci s režisérem z toho pochopili, že by je postavy i kapitálkami měly vyslovovat. Pochopitelně to naprosto huntovalo jakoukoli snahu o vykreslení iluzě doby. #annaismissing z horké současnosti přitom trpí na úplně to samý. Mladí herci zde pronášejí věty jako "...ty  tvoje cringe videa pro boomerský mámy..." a "tohle je real shit stalkerství" přičemž při tom působí, jakoby je film nutil říkat nějaké komplikované science fiction termíny vlastní jen jeho světu. Pochopitelně to naprosto huntuje jakoukoli snahu o vykreslení... iluze... současnosti...? Chtělo by se to hodit na obvyklé inscenační limity českých tvůrců, ale ti mají u mě smůlu v tom, že jsem nedávno viděl Banger., ve kterém ten slang padá z postav naprosto přirozeně. Problém bude, obávám se, v tom, že Kryzová se Soukupem jsou 30+ mileniálové z veganskýho bistra, který sice na twitteru čtou příspěvky teen influencerů, ale v reálném světě se neobtěžovali tyhle lidi nijak nastudovat, takže jejich projev ve filmu zní jako přepsané příspěvky ze sociálních kanálů, které ale nejdou ve skutečném světě vůbec přirozeně z huby. Namluvě o tristních limitech zdejších mladých herců (Magdalena Čečo je ve své roli neumim hrát/hláškuju snad vědomá reference na Radka Kuchaře v Perníkově věži). Není divu, že pak mladá protagonistka v tomto světě působí každou scénu jako právě zrozená Venuše, konsternovaně ve své nevinnosti sledující pohnutý svět internetového falešnictví, když její jediná expozice je, že si v rámci nějaké iniciativy přestane holit podpaží. #annaismissing se ambiciozně snaží o aktualizaci Flynnové Gone Girl, poukázat na pokrytectví a manipulovatelnost každého článku společnosti. Chce nás nechat neustále pochybovat, měnit hlediska, vzbuzovat diskuzi, být aktuální a nestranná. Nikdo ze zúčastněných ale nemá kapacity na to, se na takhle náročném příběhu podílet, takže ve výsledku film jen fotrovsky mudruje o tom, že "na všem je tak trochu pravdy", čímž z toho filmu dělá vlastně esenciální boomeřinu, padnoucí spotřebitelům produktů vyjmenovaných ve sponzorech na začátku filmu.