Faidra

Lovely? Bohužel až příliš a po emoční a obsahové stránce beznadějně lonely. Načančané tuze pěkně, Kline ztělesňuje skladatelského boha, přešlapujícího mezi luznou nymfou a mužným satirem přesvědčivě, a pro Portera a swingovou éru mám slabost, ale právě proto odmítám přehlížet, že tenhle pacient bohužel chytil prudce nakažlivou muzikálovou chorobu a pod přezdobenou fasádou skrývá tak akorát velký kulový. A pokud je nám - zcela právem - připomínáno, že píšeme-li obsah filmu, měli bychom být věcní a zdržet se oslavných ód i zatracování, působí trochu pokrytecky, když na poklonkovací distributorské hemzy jako zde je místa dost...

Dokud snímek tancuje po vláknech dramatických, pubertálních, traumatických a rodinných, je to příjemná podívaná, kde neruší ani moje neoblíbená permanentně Stoned Emma a kde jsou vztahy mezi postavami dovedně spřadené a uvěřitelné, čemuž herci víc než napomáhají. Jakmile se ovšem z kanálu vynoří přežraná ještěrka, jde nadějný prolog do kelu a výsledek mi nepřišel amazing, ale jako cosi, co bych s dovolením přirovnala k orálu poskytovanému bezhlavým jezdcem. Jako snaha byla, ale kde nic není, ani smrt nebere...

Z předpeklí vypuštěný Ralph, nevidoucí anděl Emily, (ne)spoutaný gurmán Lecter, povinně traumatizovaný Norton, William Blake a tygr, tygr planoucí lesem černým za noci. Kousek, kterému Scottův Hannibal stěží funí na záda skrz náhubek...

"Dlouhé šípy přicházejí do módy." Jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí? Zlatý voči, protože když se ocitnete na jednom voru s Klausem Kinskim, vbrzku zjistíte, že cestovní kancelář Pizarro s.r.o. lhala, jako když Rudé právo tiskne, a vy jste na surreálné cestě do nicoty s ďáblem coby průvodcem... Vůbec se nedivím, že od dob Aguirra a Apokalypsy to vypadá, že natáčení filmů odehrávajících se v džungli stíhá jedna pohroma za druhou, Klausovo prokletí musí mít sílu a když zemřel (oprava: vrátil se do té pekelné dimenze, ze které předtím vylezl), získal v pekle vliv, který je radno usmiřovat krvavými obětmi...

Shawshank je božské dílo; Brubaker je film umazaný, drsný a nekonečně lidský.

Sergio Leone a José Giovanni si spolu svého času užili vášnivou noc, která nezůstala bez následků, Děťátko si schruplo, aby se zdárně vyvíjelo, a když se probudilo, protřelo si oči a pravilo: "Říkáte, že už nejsou sedmdesátky? A Bebel, Alain, Lino, Jean, Henry a Clint už maj smlouvu s nebeskejma ateliérama nebo se muchlujou s vnoučatama? Merde... Ale ještě je tady přece ten utajovanej nemanželskej potomek Caryho Granta, co o něm tolik lidí říká, že se měl narodit dřív. A snad se najde i kamaraman, co neklepe kamerou jak neurotik s Parkinsonem, střihač, co nejede v amfetaminech, a zvukař, co není hluchej. A ledový blondýnky a žhavý tmavovlásky snad taky ještě nevymřely. Zkusíme to a uvidíme." A Faidra zkusila a viděla a srdce se jí třepetalo jak motýl uvězněný v dlaních...

Samoúčelnost nesvětí prostředky.

Asi takhle: přes dvě hodiny vám před očima staví do stropu sahající domeček z karet nesmrtelnosti, teorie chaosu, paralelních vesmírů, sedmi dimenzí, cestování časem, osudu, předurčení, lidské individuality a vesmírné hry v kostky a vy sice netušíte, co to je, odkud to jde a kam to směřuje, ale jste celkem zvědaví. Načež ten pan režisér a scénárista Dopeklašel onen domek jediným máchnutím ruky zboří, vytáhne z rukávu falešné eso a s triumfálním šklebem čeká, co vy na to. Já na to slovy klasikovými: "Nasrat, jó nasrat."

Špionážní koláč se dělí na čtvrtky jménem Osamělost, Paranoia, Odcizení a Deziluze a film vás jimi bude nacpávat, až se jimi budete dusit společně s hlavní postavou. Ovšem v případě tohoto dušení máte plný nárok na erotickou asfyxii.

Sledovat tenhle americký remake francouzského originálu je jako konzumovat vybraný pokrm v pětihvězdičkové restauraci... který už jednou někdo jedl a strávil. A ano, jsou tam Sharon a Isabelle, ale fakt si myslíte, že když osladíte sračky, budou se vám polykat líp?