Bobšule

Tak, jako to nedopadá příliš šťastně, když se západní kinematografie pustí do typicky asijských témat, nedopadá to o nic lépe, když se Asie vrhne na ryze evropskou záležitost. Poetika původní pohádky je totálně v háji a zdlouhavý nastavovaný konec s čekáním na vysvitnutí slunce je navíc pro dětského diváka neúnosně protahovaný. Staří pohádkáři měli nepochybně z dobrých důvodů vychytáno, proč se zlý kouzelník prostě nechal vyprovokovat, proměnil se v myš, kterou kocour slupnul a byla tolik kýžená a očekávaná svatba.

Tento film mi ze všech Zemanových adaptací Verneovek přišel vždycky nejzábavnější, protože nejvtipnější. Navíc, vždycky, když shoděj děla přes hradby a nahraděj je žerděmi s nádobím, nemohu si pomoci, ale vybaví se mi Kdyby tisíc klarinetů.

První díly byly nepochybně na čtyři, ty poslední už v nejlepším případě na dvě hvězdy. Výsledný průměr - za tři.

Samotné scénky Kaisera, Lábuse a Korna byly většinou výborné, parodii na písničku "A ty se ptáš co já" a "Hodina dějepisu v roce 2000" mi přijdou přímo nadčasové. Ovšem zlatým hřebem pořadu pro mě osobně zůstanou výstupy Jiřího Wimmra s Karlem Čenrochem. Ať se nebožák Černoch učil na housle, maďarsky, jezdit na lyžích, hrát na dudy, či cokoli jiného, pokaždé mně dostával ten "sadismus" učitele Wimmra. Prodchnutí písničkami mě až tak netrápilo, Televarieté člověka už tak nějak vycvičilo...

Tento styl humoru mi nepřišel zábavný už na základní škole, kdy jsem medvědy v rámci nějaké povinné projekce shlédla poprvé (a pevně doufám, že naposled). Medvědů mi nebylo líto, opičáka jsem neobdivovala a osud klauna mi byl od počátku ukraden. Ano, přátelé mi žertem říkají "Kamenné srdce". Ale vážně: Viděla jsem v dospělejším věku jakýsi podobně laděný snad výchdooněmecký film, který se obešel bez "humoru" a ten se mi líbil moc. Tenhle film je pro mě prostě nestravitelný právě kvůli té všudypřítomné "taškařici".

Ačkoli má tahle překrásná pohádka spoustu hezkých a vtipných míst, mě jako dítě asi nejvíc napoprvé upoutala chvíle, kdy Miroslav s Krasomilou jedou na kládě. Dnes je to sice skoro komicky udělaný trik, ale zrovna v tomto případě mi to nějak nevadí. Čím jsem starší, tím raději se právě na tuhle pasáž dívám.

Dát tomuto filmu tři hvězdy se zde asi považuje za sebevraždu, ale to je mi jedno. Já si za nimi s klidným svědomím stojím. V té době to nebylo - v porovnání s jinými veledíly - tak děsivé a tak to také beru dneska.

Neobyčejně příjemná komedie. Nikoli proto, že by se u ní člověk nepřetržitě doslova válel smíchy po zemi, ale proto, že je po celou dobu vyrovnaně udržován v příjemném rozveselení, často díky velice inteligentním vtipům (pravda, mnohdy dosti černého ražení, ale ty já mám osobně nejraději) nebo pouze jemným náznaků. Mylsím, že Miloš Kopecký v tomhle filmu získal jednu ze svých nejvděčnějších rolí a v místních komentáří poněkud opomíjený Vladimír Brabec v roli císařova tajemníka vyloženě perlí. Možná to může být pro někoho překvapením, ale Landovského ztvárnění Rudolfa II. je údajně historické realitě podstatně bližší než Werichovo z Císařova Pekaře.

V tomto případě jsou mé 2 hvězdičky vyjádřením faktu, že ve mě film nezanechal žádný dojem. Přesněji, matně se mi vybavuje pouze moment, kdy členové kapely jakémusi papalášovi na úřadě vysvětlují, že Pražský Výběr nemůže mít jiného bubeníka, protože by nebyl tak dobrej, jako ten stávající. (Na vysvětlenou, film jsem viděla pouze jednou. Bylo 21.11.1989 a my jsme se spolužáky z gymplu vyrazili na Václavské náměstí, kde jsme si čekání na "odpolední program" krátili v kině Alfa. Hráli zrovna tohle...)

Ač se děj odehrává v Japonsku, pohádka je ve skutečnosti přímo očividně inspirovaná knihami o Soudci Ti. Toho jsem v době prvního shlédnutí neznala. Jaká byla ovšem pak moje radost, když jsem van Gulikovy knížky objevila! Moc hezky zpracovaná pohádka, jejíž tempo doopravdy přebírá cosi z tradiční konfuciánské poklidnosti a vyrovnanosti. Miroslav Donutil ve velice příjemné roli moudrého umírněného člověka. Škoda, že většinou mívá smůlu na ztřeštěnce nebo křiváky.