novoten

Olymp, Medusa, blahosklonný Hádes, vyvolený hrdina a dechberoucí podsvětí? Jinými slovy - měl jsem vůbec šanci být nespokojený? Vzhledem k lásce k fantasy, řecké mytologii nebo pohádkám asi ne. A vůbec mi nevadí, že se polobohové scházejí jen tak v lesích, že s každou perlou čirou náhodou čeká jiná mytologická nástraha nebo to, že záporáci to vlastně klidně mohli sehrát chytřejším způsobem. Columbus má totiž pořád v ruce ten um, díky kterému ze mě dělá malé nadšené děcko.

Oproti loňsku určitě vyrovnanější ročník. Sice chybí vystoupení božského Hugha, která sahala téměř po dokonalosti, ale Steve s Alecem dělají co můžou. Strefují se úplně do všech a všeho a když jim přijde pomoct Ben Stiller, Robert Downey Jr. nebo zazpívá Neil Patrick Harris, je to vážně jízda. Jediné, co tak zamrzí, je hromadné obdivování vítězného The Hurt Locker, které zavání lehkým léčením vojensko-politického komplexu.

Po první třetině jsem Hřebejka proklínal za to, co si to vybral za krutě nudný námět, na konci jsem mu všechno utrpení odpustil. To, že dokáže do závěrečných desítek minut naprat tolik hlášek, atmosféry i napětí, dokazuje, že nejproduktivnější český režisér současnosti na to při troše snahy pořád má a to v jakémkoli žánru. Jen si zkrátka nesmí zkoušet hrát na boha.

Vyhlášený král bizarních světů se konečně vydal do toho nejslavnějšího a i když obrovským fanouškovským očekáváním nemohl dostát, výletem s lehkými úpravami klasického příběhu určitě potěšil. Všechno se ale, možná trochu překvapivě, odvíjí od toho, jak moc na sebe strhává pozornost Johnny Depp. Jeho Kloboučník není žádným přihrávačem, ale rovnocennou hlavní postavou, která skoro zastiňuje i úžasně vzteklou Červenou královnu nebo samotnou sympatickou Alenku. 75% Spoileroidní P.S.: Až mě samotného zaskočilo, jak mě až do potvrzení druhého dílu mrzelo, že Burton nešel zcela proti pravidlům a nenechal Alenku zůstat s Kloboučníkem. To nevyslovené romantické pouto o to přímo křičelo.

Když zněly ódy na Juno, stál jsem mlčky vzadu. Při chvalozpěvech na létání ale musím být slyšet hned v prvních řadách. Clooney po pěkných pár letech předvádí svou nejpřirozenější stránku, Reitmanův scénář povznáší pojem "životní pravda" a onen zrádně realistický konec mi pořád nějak nedá spát. Vůbec celkový dojem zabírá tak komplexně, že prskat nemůže ani jedna strana. Lidumilové s příjemným každodenním pocitem vyhřátého domova si přijdou na své stejně jako chroničtí cestovatelé, kteří třeba znejistí v tom, jestli by vážně nemělo cenu se někam začít vracet. Klidná, inteligentně-hřejivá jistota.

Jen máloco je mi protivnější než prvoplánová deprese a Precious mi první třetinu nedala nic jiného než ji. Všichni jsou zlí, všechno je v háji, všechno je hnus. Až odhodlaná učitelka Blue Rain s programem "Each one teach one" zachránila nosnou linku od toho, aby se pod vším tím pesimismem zhroutila. Ale špatný film jsem určitě neviděl. Všichni hrají opravdu výborně a fandit hlavní hrdince po tom všem prostě musím. Komplexně výjimečná událost se ale nekoná ani náhodou.

Valentýn začíná v nadšeně jásavém duchu, všichni se těší na večer, probouzejí se vedle svých lásek a užívají si Den zamilovaných. Pozitivní úvod navnadí opravdu výborně, jenže jak se začnou různé linky komplikovat nebo naopak vyjasňovat, začne tempo povážlivě drhnout. Kdo nezaváhal, to jsou komplet středoškoláci (nečekaně hlavně Taylor Swift) a senioři, kteří si to s elegancí namířili ke staromilskému závěru. U dospělých v produktivním věku a centru dění to ale občas povážlivě drhne. Ať už u nepochopitelné Jessicy Alby, přestřelené Jessicy Biel nebo zmatené Jennifer Garner (vím, že romantické komedie jsou i o nadsázce, ale tohle se za jeden den stihnout nedá ani právě s onou nadsázkou). Kdo získává body nahoru, to je samozřejmě rozzářený Eric Dane, sympaticky nenápadná Julia nebo Patrick McLiar Dempsey. Možná je škoda, že se z Valentýna po zvážení všech pro a proti nakonec stal čirý průměr. Kdyby film skončil průšvihem, mohl bych ho považovat za omyl. Takhle je to vzhledem k vysokým očekáváním jenom pořádné zklamání.

Při znalosti libovolného množství coenovek bude po prvních pár minutách jasné, že to na nás tvůrčí bratrská dvojice zkouší zase podobně. Nešťastník v hlavní roli (tentokrát zase jednou doslova životní ztroskotanec) má smůlu doma, v práci i všude jinde a divák může jenom čekat, kam ho ta hromada nešťastných náhod a nehod zavede. Vyprávěcí um samozřejmě nechybí, ale záměrná nedořečenost a absurdnost je jenom příjemně originální. Výrazněji zapamatovatelná už bohužel ne.

1. série - 90% - V tomhle městě je Ryan jenom zvláštní náhodou. Mladistvý delikvent, co se narodil na špatném místě, ve špatné ulici a hlavně ve špatné rodině - a najednou je ze dne na den uprostřed galerie snobů? Jenže co naplat. Právě ti lidé, které byl zvyklý odsuzovat, vypadají, že to s ním myslí ze všech nejlépe. A možná by stálo za to zkusit tu chvíli zůstat. Jenom té smůly by mohl mít míň. Vždyť pokaždé, když někdo něco na někoho ví nebo něco tají, vždycky se to úplnou náhodou dostane právě k němu. Ale vážně - O. C. je srdcovka. Ať už je vám sympatičtější právě odhodlaný rebel Ryan, outsider Seth nebo hláškující táta Sandy, tady se divák vztahovek cítí dobře. Kdo ví, možná je to osobní. Ale prostředí, kde se za hlavní hrdiny rodina postaví, ať už provedou jakoukoli pitomost nebo je potká libovolný průšvih, to je zkrátka moje nejoblíbenější klišé. 2. série - 90% - Celkový dojem se nemění, letní nálada zůstává stejná, postavy také, tak pokračujeme, kde jsme přestali. Ryan je stále charakterní tvrďák, Seth nahláškovaný zbožňováníhodný geek a Marissu dokážu mít rád jenom ve chvíli, kdy se motá kolem Ryana. Jediné pořádné zaváhání si druhý rok odbude v období, kdy se v rovině dospěláků řešily problémy (i na pozlátkový svět Orange County) poněkud přehnané. Kazeta, Carter Buckley nebo časopis o životě v Newportu s Juliinou tváří na obálce v té době prohrávaly s teenagerovskými vztahovými peripetiemi na celé čáře. Ale pořád to na mě Cohenovi/Cooperovi/Nicholovi umí a emočně se mnou i přes veškerou nutnou nadsázku dokážou zamávat okamžitě. 3. série - 80% - Dějem hodně hýbou vedlejší postavy a podle jejich oblíbenosti se také hýbe kvalita. Zatímco Volchoka mě baví sledovat, u Johnnyho Harpera regulérně trpím. A krásná Taylor v sobě skrývá plno (potvrzeného) potenciálu. Přesto je tentokrát zážitek ze série jako celku občas trochu rozháraný a linie starší generace ani tentokrát moc často neboduje. A co zamrzí nejvíc, to je Marissa, která jde ve své neoblíbenosti ještě dál než kdy dřív, což vynikne o to víc, že trojlístek Ryan-Seth-Summer je dokonale nadávkovaným koktejlem perfektních charakterů. Poslední epizoda ale z několika důvodů naznačuje, že klasickému O.C. je konec a nový začátek slibuje velkolepé věci. Finální kapitola si nemohla přát lepší odrazový můstek. 4. série - 100% - Nebyl to nejlepší teenagerovský seriál, několikrát klopýtl, ve třetí sérii dokonce víckrát, ale postavy, hlášky, občasné utahování si ze samotného konceptu vztahovky? Nemůžu jinak. Snad čím víc chyb v různých okamžicích vývoje vidím, tím výrazněji vnímám i všechny klady nejen posledního roku. Autumn Reeser jako úžasná Taylor prozářila čtvrtou sérii tak, že nebylo obrany. Scénáristé dopisují všechny polozapomenuté otazníky minulosti a moc dobře vědí, že hlavní hrdiny už od vysoké školy a neodvratného rozloučení moc dlouho držet nemohou. A dát jim v dokonale dojemném finále sbohem bylo nakonec ještě těžší, než jsem čekal. Goodbye, Newport.

1. série - 70% - V těchto žánrových kategoriích jsou některé věci povědomé. Máme tu sympatického šéfa, hlavní dvojice vyšetřovatelů chtě nechtě nechá zavzpomínat na Akta X, přehled zvláštních schopností připomene Heroes a klíčová linka středoškoláka Seana svým teenagerovsky vztahovým duchem navodí atmosféru Roswellu. Proto jde v první řadě o šikovné poskládání těchto aspektů a hrátky s mytologickou dějovou linkou, protože postavy nám teprve k srdci musí přirůst. A tohle skládání sice potřebuje ještě nabrat na tempu, ale vytyčený směr se mi určitě zamlouvá. Jednotlivé epizodické případy se příjemně propojují v ucelený příběh, sympatie k Tomovi nebo Lily pomalu stoupají a význam všeho dění naznačený ve strhujícím závěru je přesně tou cestou, která tohle nenápadné sci-fi může nastartovat k vyšším metám. 2. série - 50% - Jedno z nejpřekvapivějších seriálových zklamání. Tam, kde příběh získal na dramatičnosti a postavy na smyslu, najednou přichází zkrat, kdy tempo drhne prakticky ve všech dílech (čestná výjimka patří Tomovi v alternativním světě), hlavní zápletka postupuje dopředu nesnesitelně pomalu a z charakterů se stávají buď nezajímaví statisté nebo figurky sloužící momentálnímu záměru. Škoda je to o to větší, že takový Jordan táhl seriál silně dopředu a změny na začátku sezóny působily, že budou rozhodně k lepšímu. Na 4400 tak nezanevřu definitivně, ale rozčarování krotím těžko. Bez zajímavě se formujících Seana nebo Kyla bych to už asi vzdal, takhle pořád zůstává šance na zlepšení. Přesto po otrávení z várky poslední dílů potřebuji nějakou delší pauzu.