novoten

Co mi vlastně udělalo největší radost? Špionážní parodie, romantická nostalgie, old school soundtrack, geniální přestřelky nebo vedlejší postava psychiatra? Těžko říct. Jisté je ale to, že John Cusack si chytré komedie zkrátka vybírat umí.

Ještě den po projekci těžko hledám slova. Vymazlený scénář stále vrtá v hlavě, herecké výkony mám před očima a Martin Scorsese po průměrném Letci a šlápnutí vedle jménem Departed boduje tak, až mi bere dech. Hraje si na Hitchcocka, na Kubricka, křičí do světa lásku ke starým filmům a každých pár minut mě ždíme. Jednou ze mě samou bezmocí málem dostane slzy, o pár minut později mě gradovanou tísnivostí skoro zabije. A celou dobu má nade mnou neskutečnou kontrolu a vodí si mě po všech koutech Shutter Islandu, jak jen chce. Na stará kolena naprostý vrchol jeho filmografie a zároveň diamant, ke kterému se ve vzpomínkách vracím jako k málokterému jinému.

Olymp, Medusa, blahosklonný Hádes, vyvolený hrdina a dechberoucí podsvětí? Jinými slovy - měl jsem vůbec šanci být nespokojený? Vzhledem k lásce k fantasy, řecké mytologii nebo pohádkám asi ne. A vůbec mi nevadí, že se polobohové scházejí jen tak v lesích, že s každou perlou čirou náhodou čeká jiná mytologická nástraha nebo to, že záporáci to vlastně klidně mohli sehrát chytřejším způsobem. Columbus má totiž pořád v ruce ten um, díky kterému ze mě dělá malé nadšené děcko.

Oproti loňsku určitě vyrovnanější ročník. Sice chybí vystoupení božského Hugha, která sahala téměř po dokonalosti, ale Steve s Alecem dělají co můžou. Strefují se úplně do všech a všeho a když jim přijde pomoct Ben Stiller, Robert Downey Jr. nebo zazpívá Neil Patrick Harris, je to vážně jízda. Jediné, co tak zamrzí, je hromadné obdivování vítězného The Hurt Locker, které zavání lehkým léčením vojensko-politického komplexu.

Po první třetině jsem Hřebejka proklínal za to, co si to vybral za krutě nudný námět, na konci jsem mu všechno utrpení odpustil. To, že dokáže do závěrečných desítek minut naprat tolik hlášek, atmosféry i napětí, dokazuje, že nejproduktivnější český režisér současnosti na to při troše snahy pořád má a to v jakémkoli žánru. Jen si zkrátka nesmí zkoušet hrát na boha.

Vyhlášený král bizarních světů se konečně vydal do toho nejslavnějšího a i když obrovským fanouškovským očekáváním nemohl dostát, výletem s lehkými úpravami klasického příběhu určitě potěšil. Všechno se ale, možná trochu překvapivě, odvíjí od toho, jak moc na sebe strhává pozornost Johnny Depp. Jeho Kloboučník není žádným přihrávačem, ale rovnocennou hlavní postavou, která skoro zastiňuje i úžasně vzteklou Červenou královnu nebo samotnou sympatickou Alenku. 75% Spoileroidní P.S.: Až mě samotného zaskočilo, jak mě až do potvrzení druhého dílu mrzelo, že Burton nešel zcela proti pravidlům a nenechal Alenku zůstat s Kloboučníkem. To nevyslovené romantické pouto o to přímo křičelo.

Když zněly ódy na Juno, stál jsem mlčky vzadu. Při chvalozpěvech na létání ale musím být slyšet hned v prvních řadách. Clooney po pěkných pár letech předvádí svou nejpřirozenější stránku, Reitmanův scénář povznáší pojem "životní pravda" a onen zrádně realistický konec mi pořád nějak nedá spát. Vůbec celkový dojem zabírá tak komplexně, že prskat nemůže ani jedna strana. Lidumilové s příjemným každodenním pocitem vyhřátého domova si přijdou na své stejně jako chroničtí cestovatelé, kteří třeba znejistí v tom, jestli by vážně nemělo cenu se někam začít vracet. Klidná, inteligentně-hřejivá jistota.

Jen máloco je mi protivnější než prvoplánová deprese a Precious mi první třetinu nedala nic jiného než ji. Všichni jsou zlí, všechno je v háji, všechno je hnus. Až odhodlaná učitelka Blue Rain s programem "Each one teach one" zachránila nosnou linku od toho, aby se pod vším tím pesimismem zhroutila. Ale špatný film jsem určitě neviděl. Všichni hrají opravdu výborně a fandit hlavní hrdince po tom všem prostě musím. Komplexně výjimečná událost se ale nekoná ani náhodou.

Valentýn začíná v nadšeně jásavém duchu, všichni se těší na večer, probouzejí se vedle svých lásek a užívají si Den zamilovaných. Pozitivní úvod navnadí opravdu výborně, jenže jak se začnou různé linky komplikovat nebo naopak vyjasňovat, začne tempo povážlivě drhnout. Kdo nezaváhal, to jsou komplet středoškoláci (nečekaně hlavně Taylor Swift) a senioři, kteří si to s elegancí namířili ke staromilskému závěru. U dospělých v produktivním věku a centru dění to ale občas povážlivě drhne. Ať už u nepochopitelné Jessicy Alby, přestřelené Jessicy Biel nebo zmatené Jennifer Garner (vím, že romantické komedie jsou i o nadsázce, ale tohle se za jeden den stihnout nedá ani právě s onou nadsázkou). Kdo získává body nahoru, to je samozřejmě rozzářený Eric Dane, sympaticky nenápadná Julia nebo Patrick McLiar Dempsey. Možná je škoda, že se z Valentýna po zvážení všech pro a proti nakonec stal čirý průměr. Kdyby film skončil průšvihem, mohl bych ho považovat za omyl. Takhle je to vzhledem k vysokým očekáváním jenom pořádné zklamání.

Při znalosti libovolného množství coenovek bude po prvních pár minutách jasné, že to na nás tvůrčí bratrská dvojice zkouší zase podobně. Nešťastník v hlavní roli (tentokrát zase jednou doslova životní ztroskotanec) má smůlu doma, v práci i všude jinde a divák může jenom čekat, kam ho ta hromada nešťastných náhod a nehod zavede. Vyprávěcí um samozřejmě nechybí, ale záměrná nedořečenost a absurdnost je jenom příjemně originální. Výrazněji zapamatovatelná už bohužel ne.