Bombastický Johan

S norskými komediemi jsem se zatím moc nesetkal a šlo o docela příjemně strávený čas. Absurdním humorem a zvláště absurdní titulní postavou se zálibou v odpalování dynamitu Bombastický Johan vyloženě kráčí ve stopách typických skandinávských (např. švédských) komedií. Hodně se mi líbila první polovina včetně celého příběhu Johanova táty, zatímco po zvratu, kdy všemi opovrhovaný Johan začne prožívat na chvíli šťastné romantické období, začal pro mě film stagnovat a po dalším zvratu mi zas připadalo, že tvůrci už začínají být vůči hlavní postavě místy příliš krutí. Oceňuji, že tvůrci dotvořili celý osud fiktivní postavy od raného dětství až po opravdu stylové „pohřbení“ na závěr, jen mě zamrzelo, že mimo pár zmínek o 2. světové válce zde není žádné výrazné propojení příběhu s dějinnými událostmi či společenskými změnami u tak velkého časového oblouku 1940 – 2022 (ač je možné, že norský venkov žije izolován téměř od všeho :o)) – ale mnohem víc jsem se pozastavoval nad tím, jak film často skáče časem přes 10 až 20 let, jednu hodně zajímavou kapitolu z Johanova života (práce v Americe) zhrne do krátkého vyprávění a pár fotek, z další (pobyt ve vězení) nám neukáže nic, zatímco některé rozehrané situace se naopak líně táhnou. Jako milovník Doživotní renty mám holt u komedie s osudy postav v průběhu několika dekád vysoké nároky, ale stačilo méně velkých časových skoků, dodat pár scén z vynechaných období + svižnější tempo u pár jiných a byl bych hodně spokojen. V rámci severských absurdních komedií za mě příjemný, ale jen mírný nadprůměr: díky výtečné první polovině a závěru. [70%] (27.01.2023)

První dvě slova zdejšího obsahu jsou celkem výstižná...život je v podstatě exploze...vybuchují v nás emoce, pocity, předsudky, žel také nenávist...ale i láska. Nádherný, klasicky skandinávský kousek, jenž donutí diváka vidět humor v tragických situacích, za pár vteřin zase upřímně dojme a vše zakončí grandiosní explozí, ve které život dostává konečně uspořádaný a smysluplný obraz... [Filmový klub Citadela] (09.05.2023)

Na Johana se sice celkem dá dívat, za což může zasazení do fotogenické, odlehlé, norské pobřežní vísky Titram (mimochodem reálné, ve které se film opravdu natáčel), ale jakmile vám dojde, o co se film snaží (časosběrná freska s svérázném podivínovi a la Forrest Gump či švédský Stoletý stařeček), dojde vám, jak ten film šíleně selhává. V honbě za dosažením toho správného podivínského hrdiny, skrze kterého je nám vysvětlováno, že divní jsou ve skutečnosti všichni kolem, totiž není schopen vůbec vykreslit charaktery postav nad rámec jednorozměrných lidských gimmicků. K různým motivům (třeba ty výbušniny), se vrací úplně náhodně a proto není schopný k čemukoli a komukoli zde vybudovat nějaký vztah. Celé to působí jako špatně zadaptovaná kniha, protože většina elementů ve filmu je jen zvláštně nakousnutá a nikam nedovedená. Trochu podezřívám film, že původně měl být daleko drsnější podívanou, kterou nakonec někdo sesekal do hebčejší, rodinné podívané. (04.08.2023)

Ani nijak výrazne vtipné, ani smutné, ani napínavé, ani dojímavé. Od všetkého si na chvíľu pričuchne človek trochu, ale ani jedného dosť na to, aby to nejak konkrétne zavoňalo. Lebo keď už to začne zaváňať niečim intenzívnejšie, tak buď to vyšumí do prázdna, alebo tu náladu vyruší ďalšia scéna. Asi to malo posobiť melancholicky, ale s Johanom som sa okrem posledných 10 minút proste nevzrušene, nezaujato minul. (22.03.2023)

Napíšu to takhle - Pål Sverre Hagen u mě už své místo má (Rozbouřené vody, Kon-Tiki, Amundsen) a opětovně mi potvrdil, že jeho herecký um a mužné charisma na mě bezvadně funguje.. Příběh Johana je takový hořkosladký, tragikomický, no a zcela pochopitelně seversky černohumorný až absurdní.. Sedlo mi to skvěle, líbilo se mi to.. (20.12.2023)