Rozbouřené vody

Nórska dráma je okrem výborného scenára i obrazovou lahôdkou. V prvej polovici sledujeme snahu hlavného hrdinu, práve prepusteného z väzenia po odpykaní si trestu za vraždu chlapčeka, snažiaceho sa zaradiť do života mesta v ktorom vyrastal kde túto tragédiu majú ľudia ešte stále v pamäti. V druhej polovici však nastupuje na scénu rodina ktorá prišla o syna a hlavne počínanie jeho matky po tom čo sa dozvie že vrah je už na slobode. A popri tom sa postupne odkrýva tragédia kvôli ktorej obidve strany teraz trpia. (25.01.2010)

Seveřani prostě vědí, jak vás u snímku totálně vydepkařit. Flashbacky dodávají na neuvěřitelné autentičnosti a pomáhají ději tak, že jsem dlouho přemýšlela, zda jsem někdy viděla tak dobré jejich samotné použití. Až jsem se děsila každého dalšího a jen se modlila, abych už raději víc nevěděla. A celému snímku vévodí "smíření", ať už v jakékoli podobě. A právě ono samo bohatě stačí k tomu, aby si pohrálo s naším vlastním aneb rozhřešení hledej sám u sebe. (11.11.2015)

Osvobozen. Milost prosím mi na pozemské půdě dopřejte. Snaha všech slov k ospravedlnění přináší jen další naříkání, do duše přilévají slzy připomínání. Ať se sami před sebou dokážeme nadechnout i pod vodní hladinou. Volně dýchat v lidských hloubkách, v hlubinách žalu druhé šanci nadbíhají. Vnitřní pnutí nebohé, pokorně přicházím do společnosti nové. Jaký to štít z vůle boží? Nad oltářem splynutí, mé já na kůru miráklu velikášství hudby, prolnutí. Představit si tu plachost ducha hudby, která je nástrojem královským rozezvučena, chvění, jímž se prostory naplní, doteky metafyzična, které plují tím opusem chóru znělým. Poetika a koncentrace citové bolesti rozevře dvojí kruh osudové události. Zastavit čas by se chtělo, setrvat na místě, oprostit se. Svobodný to fyzicky, nitro pozřeno lůnem tragiky. Osobní metafora smývá trest z našeho těla. Kolébáme se těžkým bděním. Elegie, která meditativně se strojí. Odpusť, obejmi, miluj. I rozbouřené vody se časem zklidní. Omluva a pokání utiší naše zoufání? Kde spásu a oproštění najít mají? Jen čelem postavit se k vině stran. Ta bolest zrcadlí se v tónech chrámových varhan, vykoupit se z útrob ran. Oslabeni, posilněni, nechť nepopírejme tu cest dál. Mrtva buď „řeč“ útěků stigmat minulosti, katarzí buďme propuštěni. (29.03.2015)

Erik Poppe, známý především svou příběhovou mozaikou Hawaii, Oslo, natočil již třetí film v řadě a opět slušně zabodoval. Podobně jako ve snímku Boy A i zde hraje podstatnou roli temná minulost pronásledující hlavní postavu (Thomas) po propuštění na svobodu. Film mi sice nepřipadal tak silný jako jeho kolegové ze severských končin, přesto však oceňuji výbornou práci s kamerou, kterou poznáte již v úvodních titulcích nebo např. při oblíbených podvodních hrátkách v bazénu. Už jen díky tomu, že se Thomas živí jako varhaník, je i co poslouchat a pěkný hudební doprovod zazní nejen v kostele. Jak už je zvykem u těchto filmů, hlavní představitel se snaží začlenit do společnosti s čistým štítem a doufá, že jeho špatná minulost zůstane zapomenuta či neodhalena. Thomas získává práci a navazuje vztah se ženou a jejím chlapcem, který mu však připomíná jeho minulost a ta jen čeká na vhodnou chvíli k probuzení. Troubled Water je stejně jako i režisérovo předchozí dílo, snímkem tragickým i krásným zároveň a je jen škoda, že se u nás do podvědomí širší veřejnosti jen tak nedostane. (8/10) (29.05.2009)

Ze začátku to měla být jen sranda, ale pak se to všechno zvrtlo, a v rukou dvou dospívajících teenagerů leží mrtvý chlapec. Sice se snaží těla zbavit, ale přesto jsou dopadeni a zatčeni. O pár let později Jan Thomas opouští vězení, a chtěl by se vrátit zpět do normálního života. I když si najde práci (varhaníka v kostele) a přítelkyni, minulost je mu stále v patách, a matka zabitého chlapce se nehodlá smířit s tím, aby Thomas byl na svobodě ... Je vidět, že k úspěchu filmu není třeba desítek miliónů dolarů (v tomto případě spíš norských korun), ani žádná slavná jména, ale stačí zamyšlení hodný příběh a citlivá ruka režisérova. Většina filmů se snaží divákovi nastavit pohled tak, aby vše viděl černobíle (jedni jsou hodní a ti druzí prostě zlí). DeUsynlige je ale postaveno trochu jinak. Oba hlavní hrdinové mají svoji pravdu, a svoje představy o budoucnosti - a vůbec netuším, jak bych se zachoval, být v kůži kohokoliv z nich. Vše je podkresleno výbornou hudbou, hlavně ve varhanních chorálech se mi chvilkama tajil dech.. (02.03.2010)