Jeřábi táhnou

Po druhé světové válce a hlavně po smrti Stalina se zase Rusové pustili do filmů, které skutečně stojí za to. Tenhle romantický příběh má neskutečně krásnou kameru, ale on i příběh je krásný. Trochu to má z realismu, ale přitom je tu pořád vlastenectví, i když se rozhodně nedá mluvit o silně socialistickém filmu. I proto se vyplatí na něj podívat. (21.01.2015)

Chtěl bych pohovořit o ideologické problematičnosti, která se dotýká každého filmu bez výjimky. Jeřábi táhnou nabízejí milostným příběhem zdánlivou alternativu ke zpívajícím rolníkům a uvědomělým dělníkům. Jako by film zrealizoval Otčenášek podle románu Romeo, Julie a tma z exilu. Ovšem je třeba mít na paměti, že každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi dvěma otázkami. Za prvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat (tuto ideu film splňuje, protože tvůrce finančně zaopatřuje zpravidla člověk, jež patří do systému, tedy producent); a za druhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem (tomu film vyhovuje rovněž, a to odmítnutím falešného patosu stalinistické propagandy). Jeřábi táhnou tudíž vyhovují představě o kritice establishmentu, a je celkem jedno, že jsou tezovité (protože i dobrý úmysl je teze). Přesto platí ono známé Pilátovo: „Co je pravda?“, protože v každém konvenčním filmu je kus přesně dávkované ideologie a kus neúmyslné podvratnosti. A naopak, v každém nekonvenčním filmu je vždy kus uměle tlačené anarchie a kus nevědomé podpory systému (už třeba tím, že si zapůjčíte drahé kamery, které pronajímají dobře zavedení kapitalističtí „tygři“). Samozřejmě, rozhodující je to převažující, některé filmy zřetelně dávají událostem řád (order-giving), jiné řád hledají (order-finding), ale nikdy nelze dosáhnout stoprocentního příklonu na námi požadovanou stranu. A často ani nelze říct, co převažuje, protože filmy sice financují mecenáši a zavedení producenti, ale tvůrci sami nemají daleko k levicových, solidaritou poznamenaným intelektuálům (extrému tohoto bylo dosaženo v italském neorealismu). ____ Ve filmu se nachází (mimo jiné) jeden dosti sofistikovaný dlouhý záběr, kdy Veronika vybíhá z autobusu a kamera ji sleduje přes „steadicam", načež se kamera začne zvedat přes jeřáb. Pointa je, že to je bez střihu, tudíž je zjevný, že se kameraman pouze postavil na plošinu, která ho vynesla. P.S. Ta čtvrtá hvězda je hlavně za Taťjanu, jinak bych zůstal u tří. (10.11.2008)

Vojna a jej dopad na pozadi mileneckeho vztahu dvoch ludi, predstavuje zaujimavu vstupnu koncepciu pribehu, avsak jeho rozpravanie, ale predovsetkym samotne konanie viacerych postav (vratane hlavnej hrdinky) sa brani zdravemu rozumu, co bol dovod preco ma pribeh nechal chladnym a osud postav mi bol uplne ukradnuty. No a oslavne ody na hrdinstvo vojakov cervenej armady a ich zaverecne hypervlastenecke privitanie, zodpovedaju skor odpornemu pachu dobovej sovietskej propagandy, ako umeleckemu zobrazeniu (po)vojnovej reality. Vynikajuca kamera robila pre mna z filmu aspon ako tak stravitelnu zalezitost. 2,5/5* (05.06.2008)

8/10 Až na prvotní premisu celého příběhu pravděpodobně jeden z nejrealističtějších válečných filmů, který si za pomoci výborných pohybů kamery (souběh kamery a hlavních hrdinů mezi stromy nebo davem, podhledy) podporovanou sugestivní hudbou (hlavně v bombardovací scéně) všímá nejen dění na frontě i v týlu za velké vlastenecké války. Boris je typický sovětský úderník a místo do chomoutu se svou krásnou přítelkyní se bez jejího svolení žene na obranu vlasti do zákopů. Tam při náhodné střelbě umírá. Veronika v první chvíli odmítá tuto zprávu akceptovat a stále čeká na svého milovaného. Ovšem třetí strana milostného trojúhelníku Borisův volnomyšlenkářský bratranec pijan a pianista vidí svou šanci a po systematickém nátlaku krásnou Veroniku zlomí ve svůj prospěch. Příběh pokračuje v nemocnici, kde se Veronika kromě Borisova strýce primáře se střetává i raněnými vojáky, kterým se snaží jako vykoupení za svou „nevěru“ pomoci v rekonvalescenci. Jako další dobročinnost, která jí má zajistit vykoupení, se začne starat o nalezeného sirotka. Prvotní premisa v podobě nadšeného vstupu do armády na obranu vlasti mi přišla v konfrontaci s tužbami mladého mileneckého vztahu až příliš nerealistická, podobně jako závěrečná rychlá proměna smutné Veroniky po projevu vojenského politruka na nádraží v zasloužilou svazačku rozdávající květiny. (02.05.2008)

Kdyby ve mně tento velmi dobrý válečný snímek vyvolal větší emoce, dal bych 5*. Jeřábi táhnou ukazují, jak válka poznamenala život obyčejným mladým lidem, z bojové vřavy toho moc neukáže, což je možná malinko škoda, ale jak jsem řekl, zaměřuje se spíše na životy hrdinů, kteří v době války žijí, na území, kde jsou nálety, kde se pracuje pro armádu, kde se pomáhá raněným a kde panuje strach o vlastní životy, ale také o životy synů, manželů či snoubenců. Scéna, kdy se harmonikář ocitne u Veroniky je jednou z nejsilnějších v celém filmu, dále bych zmínil snahu o loučení v davu odcházejících nováčků na frontu či závěr na nádraží. Vyloženě nepříjemnou scénou byly fanatické oči Borisova bratrance Marka. To bylo opravdu až moc. (26.11.2014)