Každá minúta života
Every Single Minute
Obsahy(1)
Mladý pár Lenka a Michal se věnují výchově svého čtyřletého syna s nejvyšším možným nasazením. Miško má už od narození naplánovanou každou minutu svého života tak, aby se z něj jednoho dne stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk". Tomuto cíli je podřízeno vše. Rodiče odsunují své potřeby na vedlejší kolej, věnují synovi maximum času a malý Miško předčí svými výkony většinu vrstevníků. Na první dětská kamarádství však nemá zatím Miško čas. V jeho životě trénink střídá hru, hra střídá cvičení a cvičení střídá trénink v pravidelném rytmu. Živými situacemi z rodinného života otevírá režisérka Erika Hníková řadu otázek ohledně výchovy dětí a rodičovských výzev v dnešní době. Děláme pro své děti dost? Nebo toho děláme až moc? (Aerofilms)
(více)Recenze (75)
Výborný dokument o jedné mladé rodince, která experimentuje na sobě, ale hlavně na vlastním děcku. Už tohle je zvrácené a divím se, že to nikomu nepřijde divné. Jeden magor- manipulátor otec se nakazí nějakou hnusnou mánií o dokonalém dítku a najde si oběť v podobě učitelky němčiny a společně vyrábějí dokonalého potomka. V průběhu filmu malý cvičí, trénuje, běhá, skáče, mluví německy, příšerně zpívá, rodiče mu počítají čas, počet slov, počet km na kole, počet otáček levou a pravou nohou... Vyhrává závody dětí podobných magorů jako jsou jeho rodiče a úplně s přehledem všechny poráží. Hurráááá!!! Kdo by je ale měl vyhrát, když ne nadrilovaný chudáček, který celý život trénuje? Každý divák vidí, že tohle dítko není žádný superman, ve 4 letech ho matka obléká!!! ale přitom spolu komunikují německy, malý ráčkuje, takže spíš by s ním měla zajít k logopedovi. A ted pár slov k mamince - snaživé včeličce, která ve škole byla určitě šprtka, ale v životě je submisivní partnerka, která měla smůlu a narazila na těžkého manipulátora. Z každého kousku filmu je vidět maminčinu nejistotu - i před vlastními rodiči má potřebu se bránit a všechno vnímá jako útok. Není si jistá ani vlastním manželem, který je v práci i v noci - no která z nás by byla, že??? Součástí příběhu jsou skypové rozhovory s autorem této šílenosti, který evidentně tápe při jakékoliv otázce, odpovídá vyhýbavě a všeobecně. A vrcholem je rozhovor, kdy se ho naše povedená dvojice ptá na početí dalšího potomka!!! Maminka evidentně čeká až jim to duchovní tatínek požehná, já jen doufám, že do té doby se jim tenhle zázračný projekt rozsype na kousky ()
Erika mě tentokrát zklamala...že by únava stářím? Film byl hodně monotónní a tudíž nudný. Zajímavější byla debata k filmu (viz stránky ČT). Tam bylo z dotazů a potřeby stále něco "dovysvětlovat" jasné, kolik toho ve filmu chybí, takže jsme nemohli získat plastický obraz. Výchova tohoto typu je dle mého nepřirozená, až ujetá. Samotné "jedináčkovství" je problém, a tady vidíme rodiče, kteří ten problém ještě umocňují izolací a bublinou jejich "krásného teamového světa". Jak říkají ostatní, měl by to být časosběrný dokument (viz také kom.Annaroz). ()
Dva neemoční lidé uprostřed dost nevzhledné krajiny vychovávají své dítě, aby bylo v životě závislé na výkonu, vítězstvích a odměnách. Nemá kamarády, nejí čokoládu, jen maká a plní svým rodičům, co si oni přejí. Působí to dost sterilně, bez lásky a nudně - a takový je i celý doku film. Nepřijde mi, že jde o poselství o dnešní společnosti, spíš o nudu, která se stále opakuje a ne a ne končit. Je to dost bez názoru, což je možná škoda, kdyby rodiče alespoň řekli, proč volí tak extrémní život pro syna, kterého, hádám, milují, možná by divák pocítil i empatii. Mamince bych ráda vzkázala, že vychovávat dítě ve víře, že bezdomovec jistě málo makal, a proto vybírá popelnice, je nemorální. Kdyby měla mezi ušima něco jiného, než jen nos, vychovávala by své dítě tak, aby nevěřilo, že hodnota člověka je odvislá od počtu medailí, které získá. Chudák Miško. ()
Hodnotím úroveň dokumentu, ne zobrazovaný děj či výchovné postupy, to na CSFD nepatří, dokonce si nechám pro sebe názor na tento způsob výchovy. Jsou i lepší dokumenty, ale objektivnost se zdá být zachována a i když režisérka zjevně spoléhá, že její dílo zaujme samotným tématem, tak přece jen je to natočeno dost zajímavě, aby to vzbudilo pozornost. ()
Než jsem se na film podívala, něco jsem si přečetla o Kamevédě, abych věděla, o co se tam vlastně jedná. Není to úplně můj šálek čaje, ale snažila jsem se do toho dokumentu jít nezaujatě. Dařilo se mi to zhruba půl hodiny, jenže pak mě začal prostě přepadat pocit, že je tam něco hrozně špatně. Cením bilingvní výuku, cením pěstování lásky ke sportu, ale to je tak všechno. Miškova matka je extrémně otravná celou stopáž filmu, pokaždé, když začne mluvit německy, mám chuť si fyzicky ublížit (takže vlastně pořád). Přijde mi, že především mezi ní a dítětem chybí běžný mateřský pouto, jaký většina z nás zná. Všechno je založené jen na úkolech, za jejichž splnění přijde odměna. Kluk plní kilometry, plní pětiletku. Jakmile mu jeho matka začala vtloukat, že "velcí kluci přece nepláčou", musela jsem to na chvíli vypnout a jít si zanadávat. Život toho kluka vypadá jako série zákazů a příkazů. Fuj čokoláda a kult velkýho silnýho chlapa. Zajímalo by mě, jak bude Miško vypadat za deset let. Byla bych ráda, kdyby se Erika Hníková k Hanuliakovým vrátila a zdokumentovala, jak se výchova (ne)povedla. Nedokážu si představit, jak bude Miško zvládat neúspěch. Dokument je sám o sobě natočený dobře, bavil mě, ale to téma je pro mě tak těžko skousnutelné, že nemůžu jinak, než dát tři hvězdičky. ()
Film je na rozcestí, proto, že jako dokument se jedná o kvalitní snímek. Je pěkně a jednoduše natočený, vidím tolik, kolik je třeba a nemáme žádný náhled na jednu, či na druhou stranu... Co se týče obsahu, zasloužil by hodnocení odpad. Nejde o to, že myšlenka podobné výchovy je z principu špatná, jde o to, že tihle rodiče to opravdu přehánějí a to nejsmutnější? Ani o tom nemají zdání. Z hlediska psychologie učí svoje dítě, že jediná chvíle, kdy zažije radost je, když vyhraje. Dávají mu dárky k narozeninám za to, že trénoval a zavírají tak dítě do jakési psychologické klece, že když nebude trénovat, rodiče ho nebudou mít rádi. Na myšlence vychovávat svoje dítě ke sportu a zdravé výživě nic špatného není, ale na realizaci v podobě přehánění všeho, budování myšlenky jen a pouze vítězství, nucení a vynucování si splnění úkolů jen aby dítě zazářilo mezi ostatními čtyřletými mi už pár věcí špatně přijde. Plánováním každé minuty jeho života berete dítěti jeho dětství a pro někoho to možná je zbytečný a ztracený čas, ale také je to čas, kdy se učíme o světě nejvíc. A tady se neučí o radosti ze života, o moralitě ani o čemkoli, tady se učí jen o tom, že jediné štěstí je utrácet peníze z výhry... a to je život, co je sice o něco lepší než bezdomovce zmíněného v dokumentu... ale ne o moc. Tak či onak, každý máme názor jiný a tenhle film si podle mě zaslouží 3 hvězdy, nikoli za obsah, ale za způsob podání, který je opravdu velmi povedený. ()
Pokud jde o filmařskou/dokumentaristickou stránku filmu, je zvládnuta jen průměrně dobře. Co se týká rodiny, kterou dokument zachycuje, je to naprosto děsivé, co rodiče malému Mišinkovi provádějí. Dělají z něj trosku a podepisují se na něm tragickým způsobem. Možná ve čtyřech letech vyhraje soutěž v běhu, ale na příklad jaké vztahy bude navazovat člověk, který je izolovaný od jakéhokoli kolektivu, uznání těch nejbližších si musí zasloužit, nepoznává bezpodmínečnou lásku a od narození žije v pasti dvou lidí, kteří ho od rána do večera k něčemu nutí, to nechci vidět. Kdyby namísto toho pro Mišinka udělali něco opravdu důležitého, jako třeba mysleli na bezpečnost v autě a svlékli mu zimní bundu, než ho posadí do autosedačky. ()
Těžko hodnotit... Chápu jejich motiv, jenom se obávám, že budou klukovi naprosto chybět sociální zkušenosti. Interakce v dětském kolektivu je důležitá. Kde se jinak naučí, jak se mezi sebou lidi chovají, když jediné co zná je trénink a pozitivní motivace k dosažení lepších a lepších výsledků? Jsem zvědavý na navazující dokument (po 25 letech). ()
Nudné a rozvláčne a v zásade po hodine a štvrť sa nedozvieme nič, čo by sme sa doposiaľ nedozvedeli z nejakých článkov o tomto dokumente. A hlavne vidíme len prierez štyroch rokov života chlapca, čiže žiadne dlhodobé výsledky toho tlačenia od rodičov. ()
Nebudu hodnotit metodu výchovy ani rodinu. Dokument má velký potenciál do budoucna jako časosběr. Bohužel na některé zásadní otázky ze současnosti jsem odpovědi nedostal. Poměr počtu informací nebo jejich minimální hloubka vůči stopáži je tristní. Vše zásadní vystihuje až posledních deset minut. Nekonečně dlouhé nebo opakující se záběry diváka neskutečně nudí. Atraktivní téma tak zůstává prozatím nevytěženo a jediný lesk přikládám dokola vytírané podlaze v bytě. ()