Reklama

Reklama

Každá minuta života

  • Slovensko Každá minúta života (více)
Trailer

Obsahy(1)

Mladý pár Lenka a Michal se věnují výchově svého čtyřletého syna s nejvyšším možným nasazením. Miško má už od narození naplánovanou každou minutu svého života tak, aby se z něj jednoho dne stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk". Tomuto cíli je podřízeno vše. Rodiče odsunují své potřeby na vedlejší kolej, věnují synovi maximum času a malý Miško předčí svými výkony většinu vrstevníků. Na první dětská kamarádství však nemá zatím Miško čas. V jeho životě trénink střídá hru, hra střídá cvičení a cvičení střídá trénink v pravidelném rytmu. Živými situacemi z rodinného života otevírá režisérka Erika Hníková řadu otázek ohledně výchovy dětí a rodičovských výzev v dnešní době. Děláme pro své děti dost? Nebo toho děláme až moc? (Aerofilms)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (75)

Garson odpad!

všechny recenze uživatele

"Běž si hrát" zavolala matka na svého čtyřletého syna a automaticky předpokládala,že půjde do svého pokoje kde bude cvičit.V Norsku by jim taková výchova neprošla,tam by jim sociálka odebrala dítě dřív než by vylezlo z postýlky.Jsem zastáncem tradičního dětství a tohle bylo na mě opravdu moc.Hlavně ta příšerná matka toho malého Miška jak na něj pořád v zájmu "světového rozvoje" pokřikovala německy.Chudák kluk,je doma a cvičí,jde s rodiči ven a cvičí,jde s rodiči na návštěvu a cvičí,je tohle normální?Malý Miško obklopen rodiči,luxusem,sterilním prostředím ale stále bez kamarádů.Zeptal se ho někdo zda to tak chce?Bohužel vnitřní strádání se na kameru zachytit nedá a protože celý svůj dětský život slyší jen řeči pro Supermany jak všechno dokáže a že není nic nemožné tak bych nechtěl vidět to jeho zklamání až někdy skutečně prohraje a dostane osudovou ránu od života.To pak může vzít Erika Hníková opět kameru do ruky a natočit dokument o zatrpklém dítěti. ()

marhoul 

všechny recenze uživatele

Terezii díky za povinnou školní docházku, ovšem být ve třídě jen se čtyřmi prominentními dětmi, dvakrát obzory jedináčkovi alias skleníkové květině, moc nerozšíří. Ale co, Jágr taky žije s mámou, našel si své štěstí, že jo, jenomže on si vybral sám. Kromě vydařeného dokumentu jsem si poslechla několik rozhovorů s paní režisérkou, taky s otcem, abych znala jejich názor. Předně, dokument chválím, fakt že psycho téma do pranice a ačkoli se na můj názor může každý vybodnout, protože vlastně žádný relevantní nemám a žádné superžampióny doma nepěstujeme, dovolím si ho. Až čas ukáže, co vyrobili, stejně jako u ostatních dětí. Recept na úspěch neexistuje. Hodně proměnných. Mám jen zkušenosti a otázky. Jsou děti a děti a rodiče a rodiče. Ve všech kombinacích je výsledek napínavý, úspěch není zaručen nikdy, asijskou výchovu neřeším. Bezemoční, kontrolované stroje nám sice můžou imponovat, no málokdo by, s naší mentalitou, takového robotka doma chtěl. Chlapeček bude asi vzácně milé dítě, které navzdory vyřazení z dětského kolektivu a drezúře nastolené rodiči, kteří sami nedocházejí do zaměstnání a rozhodli se ze svého potomka učinit projekt, přičemž absence jakéhokoli citu mezi nimi samotnými či náklonnosti k sobě, je prvním, co z plátna bije do očí, zkrátka dítě si i přes překážky údajně dokáže k jiným dětem najít cestu, což je skutečně obdivuhodné. Argument, že když má „třeba“ celých šedesát minut pro sebe, on jde, vezme si zase tu hokejku a hraje si takto, znamená jediné: to dítě není kreativní, pouze nic jiného nezná. Pokud se podíváme na děcko z Pandžábu, taky je šťastné v mizérii, která je v jeho světě normou. Že se Miškovi daří a sport ho baví, je fajn, no řekla bych, že by se mu dařilo i s volnějším režimem, některé děti jsou prostě šikovné. Jenomže to by si pak rodiče museli najít jinou zábavu, kopali by se nudou do zadku a zrovna v tom je zakopaný pes této uhozené rodiny. Kolovrátkové kecy, že pro něho chtějí to nejlepší a nic víc, si můžou nechat na koledu. Těším se, až budou mladému hledat nevěstu. To bude teprve estráda, k tomu by měla nastoupit paní režisérka v budoucnu. Matka na dítě mluví celý život zásadně německy-samo o sobě hrozivé, malý má nalajnované vše, hrátky s jinými dětmi jsou pokládány za festival projebaného času. Nulový prostor pro vývoj samostatného kritického myšlení, pro zkušenosti, jen vyhrávat, aby si mohl v obchodě koupit, co chce, za prachy z činnosti, která ho bude výhradně bavit, jak pravil opakovaně otec v debatě u Lucie Výborné. Pochybuji, že tohle dítě ví, co obchod je. Otázku, co bude, až to malý přestane chtít snášet, chlap ani nepochopil. Proč? No protože to nepřipadá v úvahu.  Malého mi líto není, on je zatím šťastný ve světě, který je omezen víc, než svět dítěte s „menšími“ možnostmi, ale jednoho dne možná vezme za kliku, rozhlídne se ze dveří a z této nejapné Truman show svých rodičů definitivně vystoupí. O něj se nebojím, ten bude tak zocelený a poznamenaný drilem, že to nějak dá. Ve které pakárně ale skončí staří, kteří přijdou o svoji hračičku, by mě zajímalo víc. Nebo bude scénář jiný, vyrobí monstrum, které má nabulíkováno, že je předurčeno pouze k výhrám, že svět se skládá pouze ze zážitků, které bude mít stejné nároky na svoji ženu/muže, na své děti, okolí a takový scénář by mohl být taky solidním hororem. No ale kdo jsem já, že jo? Máma dvou dětí, které taháme po horách, nakazili jsme je čuměním do bystřin, či na štíty velehor, časem plýtváme na smích u pohádkových knížek, na vyrábění loutek do loutkového divadla, které si pak střídavě hrajeme, válíme se o víkendech ve voňavých peřinách, umíme se procházet, obdivovat květiny, města, lesy, hudbu, tanec, historii, těší nás společně vařit, učit se, mít kamarády, nejen fandit sportovcům, ale taky sportovat, hrát si, utěšovat se při smutku a lítosti z prohry, která k životu přirozeně patří, naše děti vídají rodiče v láskyplném objetí i v nepodstatných drobných hádkách, učí se, že když nejde o život, jde o hovno, že pochybovat a chybovat je lidské, že úspěch něco stojí a že i neúspěch k životu patří. Že dobrý pocit a štěstí si za prachy nekoupíš, na to ale „obětavý“ tatínek snů z dokumentu, ještě nepřišel. Argument, že to dítě je u výhry opravdu šťastné, tož tak to je šleha, jak hovado. Vážně? Fakt? No neke! 😆🤦‍♀️ () (méně) (více)

Reklama

Autogram 

všechny recenze uživatele

Dokument mi pripadal na jednej strane zaujímavý tým, čo zobrazuje, ten alternatívny spôsob výchovy, ktorý je alternatívny celkom iným spôsobom, vojenskou drezúrou. Na druhej strane je dokument do veľkej miery viditeľne umelý, teda nedokumentárny. Tým myslím to, že vyberá len úzku časť života rodiny a aj to ešte upravuje. Napríklad ten vždy dokonalý poriadok v byte, keď je ešte aj počas jedla na linke a sporáku v pozadí dokonalý poriadok, presnejšie tam nie je vybraté vôbec nič. Určite by ma zaujímalo aj to, čo bude o desať rokov, ako si presadí svoju vôľu chlapec, ktorý momentálne rozpráva lepšie po nemecky ako po slovensky. ()

Marze 

všechny recenze uživatele

Není to to zrovna propopulační dokument , jak mít 2,2 dítětě, aby se národ reprodukoval. "Druhé dítě by bylo brutálně náročné" říká tatínek. Maminka se stale tvari utrapene. Tato generace je vůči dětem hyperprotektivní, protože jsou mimořádně drahé. Nejlevnější je vychovat děti v tropech. Nemusí se topit a jídlo roste všud okolo. Proto nás v demograficky vymírající Evropě lidé odsud postupně nahrazují. "U nás v každé generaci žen jich třetina vymře" říkal na jedné z přednášek vynikající manželský a rodinný psycholog Jeroným Klimeš. A pokračuje radou, že je třeba mít alespoň tři děti, protože každé desáté zemře ještě za života svých rodičů a další se občas nepovede - jde do vězení, nadělá dluhy, má závislosti apod. Dokument je ke shlédnutí zde: https://dokumenty.tv/kazda-minuta-zivota-dokument/ ()

klukluka 

všechny recenze uživatele

Paní režisérka přišla s jasným konceptem- stát se nezúčastněným pozorovatelem, a mně se líbilo, že se mu nezpronevěřila, že se ho držela, že se držela. Hanuliakovi jsou odhodlaní a zatím to vypadá, že mají kromě odhodlání i štěstí- Miško se nevzpouzí a jde jim na ruku. Už teď je to šikovnej chlapec. Problém je, že se toho od něj čeká mnohem víc. Tohle je ten vzácnej případ, kdy bude druhej díl podstatně zajímavější, než ten první. ()

Galerie (12)

Zajímavosti (6)

  • Zakladatel Kamevédy, Pavel Zacha, svou filozofii a motodyku pro výchovu aplikoval velmi úspěšně na svého syna, který byl již v 18 letech (v roce 2015) draftován do NHL za tým New Jersey Devils. Od svých dvaceti let hraje pravidelně NHL a v době vydání filmu byl považován za jeden z největších talentů českého koleje. (MessiM)
  • Dosud vyšly o Kamevédě tři knihy, podle kterých se i rodina kolem Miška řídí – „Jak vychovat šampiona“ (2013), „Strategie úspěšné výchovy“ (2016) a „Správné dítě – Cesta za hvězdami Kamevédy“ (2016). (MessiM)
  • Malý Miško nechodil do školky, a to především z důvodů, aby mohl stíhat několikafázový trénink. Do školy ale již začal chodit, kdy v době premiéry filmu nastupoval do 1. třídy. (MessiM)

Reklama

Reklama