Reklama

Reklama

Každá minuta života

  • Slovensko Každá minúta života (více)
Trailer
Dokumentární
Česko / Slovensko, 2021, 80 min

Mladý pár Lenka a Michal se věnují výchově svého čtyřletého syna s nejvyšším možným nasazením. Miško má už od narození naplánovanou každou minutu svého života tak, aby se z něj jednoho dne stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk". Tomuto cíli je podřízeno vše. Rodiče odsunují své potřeby na vedlejší kolej, věnují synovi maximum času a malý Miško předčí svými výkony většinu vrstevníků. Na první dětská kamarádství však nemá zatím Miško čas. V jeho životě trénink střídá hru, hra střídá cvičení a cvičení střídá trénink v pravidelném rytmu. Živými situacemi z rodinného života otevírá režisérka Erika Hníková řadu otázek ohledně výchovy dětí a rodičovských výzev v dnešní době. Děláme pro své děti dost? Nebo toho děláme až moc? (Aerofilms)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (22)

Topco 

všechny recenze uživatele

Provokatívny observačný dokument o zasvätení svojich životov ideálnym predstavám o výchove dieťaťa. Provokatívny v zmysle, že nevynáša súdy, iba pozoruje (prirodzene, za pomoci „manipulatívneho“ strihu) a súdy necháva na divákovi. Snáď prvý raz v živote ma mrazilo, keď som počul zdrobneniny svojho vlastného mena (Mišik, Mišino, Miško)... ()

Hwaelos 

všechny recenze uživatele

Dokument je svým způsobem fascinující sondou do určitého extrémního případu výchovy, který ale ztělesňuje něco společensky obecnějšího: představu části kapitalistické společnosti, že jen nejdravější a nejlepší budou dosáhnou životního naplnění. Zdá se, že (pečlivá a propracovaná) dramaturgie sleduje právě toto téma, ovšem nechává otevřenou otázku, co dokument vlastně vynechává. Z rozhovoru s režisérkou např. vyplývá, že Míša se věnuje i jiným koníčkům než sportu, ale kromě hodiny piána z toho není vidět prakticky nic. To je jen jeden příklad z mnoha, který se dá uvést. Co film opravdu postrádá je totiž přímá výpověď rodičů - nikoli kusé úryvky náhodně zachycených konverzací s rodinnými příslušníky, ale skutečná výpověď o prostředcích a cílech. Je jasné, že každý know-it-all komentátor na sociálních sítích se bude rozhořčovat nad tím, že jde o šílený způsob výchovy (a dost možná je), ale režisérka by tomu nemusela nahrávat tak moc. Stačilo by se prostě jen zeptat: PROČ to vlastně děláte? Proč obětujete vlastní život, aby byl váš syn profesionální atlet? Komu to vlastně přinese štěstí? ()

Reklama

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Nejzajímavější mi přijde, jak moc je z reakcí patrné, že si diváci přejí, aby Míšovi rodiče nějak viditelně selhali a aby se během filmu ukázalo, že tenhle výchovný přístup je nefunkční a škodlivý. Když teda na konci Míša s přehledem vyhraje závod, má z toho upřímnou radost a těší se na autodráhu, co dostane za odměnu, není divu, že se najednou mluví o tom, že z filmu nic nevyplývá. Nejsem dětský psycholog a dokument není kompletní realita, takže nemám v plánu soudit Míšovi rodiče. Jen vím, že jsem neviděl nic, co by Míšu podle mé intuice nějak poškozovalo (opravdový konflikt bych očekával až s nástupem puberty, i když není důvod si myslet, že to rodina nezvládne). Zajímavější mi přijde pátrat na základě poházených střípků po motivacích rodičů a mrzí mě, že se tomu dokument nevěnuje víc. Neříkám, že to nemusí dopadnout špatně, ale on každý rodičovský přístup dítě na něco připraví pozitivně a někde jinde ho poškodí, takže to, že u tohohle přístupu jsou rizika, mi samo o sobě k tak silné potřebě odsudku nestačí. Nikdo po nikom nechce, aby se svému dítěti takhle odevzdal - ale myslím, že zároveň má každý právo to udělat, pokud na tento přístup dítě reaguje pozitivně. Musím říct, že z "otevíračů diskuzí" mi tahle observace přijde velmi funkční, byť bych uvítal víc prostoru pro motivace rodičů. Přijde mi, že režisérka se moc soustředí na samotnou výchovu, kterou ale můžeme posoudit až při znalosti kontextu této rodiny a těchto konkrétních lidí, což však jednoznačně chybí. 3 a 1/2 ()

kajas 

všechny recenze uživatele

S premiérou dokumentu ve Varech se vyrojilo několik rozhovorů s režisérkou a samozřejmě také množství internetových diskuzí. Je to logické, protože na výchovu dítěte neexistuje jeden správný názor. Režisérka do svého díla záměrně nijak nevstupuje a explicitně se nevyjadřuje, v rozhovorech však dává najevo, že je přístupem manželů někdy znechucena a někdy fascinována. Mě osobně zaujal fakt, že manželský pár si vůbec nedává najevo vzájemnou náklonnost a lásku (během filmu jsem si nevšimla jediného polibku, objetí, pohlazení) a prakticky každý pohyb, pohled a slovo věnuje Miškovi. O výchovné metodě jsem dosud neslyšela, svým způsobem takové rodiče obdivuji, ale rozhodně bych se takto obětovat pro dítě nedokázala. Jestli je to správné i pro samotné dítě, to by bylo na náročnou diskuzi. Takhle podnětný snímek jsem hodně dlouho neviděla. ()

marhoul 

všechny recenze uživatele

Terezii díky za povinnou školní docházku, ovšem být ve třídě jen se čtyřmi prominentními dětmi, dvakrát obzory jedináčkovi alias skleníkové květině, moc nerozšíří. Ale co, Jágr taky žije s mámou, našel si své štěstí, že jo, jenomže on si vybral sám. Kromě vydařeného dokumentu jsem si poslechla několik rozhovorů s paní režisérkou, taky s otcem, abych znala jejich názor. Předně, dokument chválím, fakt že psycho téma do pranice a ačkoli se na můj názor může každý vybodnout, protože vlastně žádný relevantní nemám a žádné superžampióny doma nepěstujeme, dovolím si ho. Až čas ukáže, co vyrobili, stejně jako u ostatních dětí. Recept na úspěch neexistuje. Hodně proměnných. Mám jen zkušenosti a otázky. Jsou děti a děti a rodiče a rodiče. Ve všech kombinacích je výsledek napínavý, úspěch není zaručen nikdy, asijskou výchovu neřeším. Bezemoční, kontrolované stroje nám sice můžou imponovat, no málokdo by, s naší mentalitou, takového robotka doma chtěl. Chlapeček bude asi vzácně milé dítě, které navzdory vyřazení z dětského kolektivu a drezúře nastolené rodiči, kteří sami nedocházejí do zaměstnání a rozhodli se ze svého potomka učinit projekt, přičemž absence jakéhokoli citu mezi nimi samotnými či náklonnosti k sobě, je prvním, co z plátna bije do očí, zkrátka dítě si i přes překážky údajně dokáže k jiným dětem najít cestu, což je skutečně obdivuhodné. Argument, že když má „třeba“ celých šedesát minut pro sebe, on jde, vezme si zase tu hokejku a hraje si takto, znamená jediné: to dítě není kreativní, pouze nic jiného nezná. Pokud se podíváme na děcko z Pandžábu, taky je šťastné v mizérii, která je v jeho světě normou. Že se Miškovi daří a sport ho baví, je fajn, no řekla bych, že by se mu dařilo i s volnějším režimem, některé děti jsou prostě šikovné. Jenomže to by si pak rodiče museli najít jinou zábavu, kopali by se nudou do zadku a zrovna v tom je zakopaný pes této uhozené rodiny. Kolovrátkové kecy, že pro něho chtějí to nejlepší a nic víc, si můžou nechat na koledu. Těším se, až budou mladému hledat nevěstu. To bude teprve estráda, k tomu by měla nastoupit paní režisérka v budoucnu. Matka na dítě mluví celý život zásadně německy-samo o sobě hrozivé, malý má nalajnované vše, hrátky s jinými dětmi jsou pokládány za festival projebaného času. Nulový prostor pro vývoj samostatného kritického myšlení, pro zkušenosti, jen vyhrávat, aby si mohl v obchodě koupit, co chce, za prachy z činnosti, která ho bude výhradně bavit, jak pravil opakovaně otec v debatě u Lucie Výborné. Pochybuji, že tohle dítě ví, co obchod je. Otázku, co bude, až to malý přestane chtít snášet, chlap ani nepochopil. Proč? No protože to nepřipadá v úvahu.  Malého mi líto není, on je zatím šťastný ve světě, který je omezen víc, než svět dítěte s „menšími“ možnostmi, ale jednoho dne možná vezme za kliku, rozhlídne se ze dveří a z této nejapné Truman show svých rodičů definitivně vystoupí. O něj se nebojím, ten bude tak zocelený a poznamenaný drilem, že to nějak dá. Ve které pakárně ale skončí staří, kteří přijdou o svoji hračičku, by mě zajímalo víc. Nebo bude scénář jiný, vyrobí monstrum, které má nabulíkováno, že je předurčeno pouze k výhrám, že svět se skládá pouze ze zážitků, které bude mít stejné nároky na svoji ženu/muže, na své děti, okolí a takový scénář by mohl být taky solidním hororem. No ale kdo jsem já, že jo? Máma dvou dětí, které taháme po horách, nakazili jsme je čuměním do bystřin, či na štíty velehor, časem plýtváme na smích u pohádkových knížek, na vyrábění loutek do loutkového divadla, které si pak střídavě hrajeme, válíme se o víkendech ve voňavých peřinách, umíme se procházet, obdivovat květiny, města, lesy, hudbu, tanec, historii, těší nás společně vařit, učit se, mít kamarády, nejen fandit sportovcům, ale taky sportovat, hrát si, utěšovat se při smutku a lítosti z prohry, která k životu přirozeně patří, naše děti vídají rodiče v láskyplném objetí i v nepodstatných drobných hádkách, učí se, že když nejde o život, jde o hovno, že pochybovat a chybovat je lidské, že úspěch něco stojí a že i neúspěch k životu patří. Že dobrý pocit a štěstí si za prachy nekoupíš, na to ale „obětavý“ tatínek snů z dokumentu, ještě nepřišel. Argument, že to dítě je u výhry opravdu šťastné, tož tak to je šleha, jak hovado. Vážně? Fakt? No neke! 😆🤦‍♀️ ()

Galerie (12)

Zajímavosti (6)

  • Celý systém výchovy dítěte, podle kterého je malý Miško trénován, se jmenuje Kamevéda. Zakladatelem Kamevédy je JUDr. Pavel Zacha, který v roce 1996 sestavil základní prvky této výchovy do kompletního systému. (MessiM)
  • Malý Miško nechodil do školky, a to především z důvodů, aby mohl stíhat několikafázový trénink. Do školy ale již začal chodit, kdy v době premiéry filmu nastupoval do 1. třídy. (MessiM)
  • Dosud vyšly o Kamevédě tři knihy, podle kterých se i rodina kolem Miška řídí – „Jak vychovat šampiona“ (2013), „Strategie úspěšné výchovy“ (2016) a „Správné dítě – Cesta za hvězdami Kamevédy“ (2016). (MessiM)

Reklama

Reklama