Vozka smrti

Mááástrpííís...:-) Skutečně jeden z vrcholů němé éry, pro mě určitě... Brilantně natočená duchařina o smrti, životě a především naději... Vozka smrti je skvělým způsobem vyprávěná legenda o Davidu Holmovi (hraje ho sám Victor Sjöström), který čelí údělu hříšníků, jenž, vydechnuvší v poslední okamžiky roku, musí se ujmout otěže vozu a celý následující rok s ním jezdit světem a sbírat duše zemřelých. Sjöström si s naprostým přehledem dokázal poradit se složitou strukturou příběhu, dokázal ukočírovat všechny flashbacky a flashbacky ve flashbacích..:-) Film sám o sobě má totálně pohlcující atomosféru a pokud budete film sledovat se stejně depresivním soundtrackem jako já, je o zážitek postaráno... Tímto filmem se k "dokonalosti" (v mezích možností němého filmu) dovedla i metoda dvojexpozice, které filmaři sice využívali už dříve, ale tady našla perfektní využití. (11.07.2006)

Ve Švédsku jsem se čirou náhodou dostala na seminář přibližující švédskou kinematografii zahraničním studentům. Výklad byl doplněn ukázkami ze "zásadních děl": z Vozky smrti – němá éra a Lesních jahod – Bergman (Lesní jahody se zčásti natáčely v Lundu, kde se konal i seminář, proto padla zrovna tato volba). Nakonec se promítala kompletní Láska je láska – současnost. Vozka smrti byl i tak trochu varujícím snímkem pro Švédy holdujícím alkoholu. O tom, že Švédi jsou na tento film vážně hrdí, svědčí i to, že asi za týden po semináři dávali film v televizi (odpoledne!) a já jsem ho tak aspoň mohla zhlédnout celý. Ač jsem dá se říct ignorant němého filmu, u tohoto filmu jsem odhodila předsudky a dočkala se tak nebývalé podívané. 21.2.2007 (21.02.2007)

Rozhodně Vozkovi smrti neberu to, že je dobře natočen, má dobdré triky a je zřejmě pro kinematografii důležitý, ale to za žádnou cenu nemůže vyrovnat tu nudu, kterou jsem u toho zažíval. Kromě scén s Kočárem jsem se nudil neskutečným způsobem - myšlenky mi lítaly jinam, chtělo se mi spát, a asi každých pět minut jsem se díval o kolik už film pokročil a zdálo se mi to jako věčnost. Němé filmy miluju, ale tohle považuji za své divácké šlápnutí vedle. Podruhý už to asi vidět nemusím. (05.12.2009)

Pozor na přátele, kteří mají blízko k alkoholu! Snímek dnes působí už trochu úsměvně, ale věřím, že svého času mohl mít opravdový hororový potenciál (zvláštně na Silvestra, že). Na druhou stranu, technickou a trikovou stránku lze snad jen pochválit, navzdory tehdejším realizačním podmínkám, které „jaksi“ vyžadovaly určitou míru osvětlení při „nočních scénách“, film má svoji nepopiratelnou atmosféru temného příběhu o prokletí, i když už ani zdaleka ne tak působivou jako kdysi. Dnes vyniká spíše ta ne zas ta špatně zpracovaná dramatická linka o přespříliš dobrosrdečné, zamilované člence Armády spásy a muži-kazisvětovi, který sešel z cesty díky svému démonu a obklopil se pochybnými známými. Ještěže to pak hříšník dostane spočítáno i s úroky…anebo ne? Čímž se dostávám k naivnímu a mravokárnému konci, který je na celém filmu jednoznačně nejslabší, a to modlení mu v mém případě také nepřidalo. Ve výsledku to vidím lepší průměr. (01.06.2015)

Nějak se mi nedaří pochopit, jak je možné, že se tenhle snímek neobjevil v publikaci "101 hororů, které musíte vidět, než zemřete". Naprosto by si zde zasloužil místo, protože atmosféra, která je zde prezentována, je opravdu neskutečně temná. Jedná se o prapředka temných hororových filmů, naprosto skvěle se pak může skvět vedle takových kusů jako "Kabinet doktora Caligariho" nebo "Upír Nosferatu". Jsem rád, že jsem se o snímku přesto dověděl a že jsem mohl sledovat ty nádherné záběry, protože dvojexpozice snad ještě nikdy nebyla dokonalejší. Vstávání duše z těla, kdy tělo stále leží, to prostě vypadá dokonale. Zajímavý styl vyprávění - retrospektivní s hlubší retrospektivou - jen potvrzuje význam a jedinečnost tohoto švédského kusu. (31.01.2014)