Viridiana

Asi jsem měl od filmu jiná (mylná) očekávání. Myslel jsem, že půjde hlavně o pořádné rytí do církve, ale tomu tak bylo jen částečně, jinak se tahle satira zaobírala také zkaženou lidskou morálku (a to ne nutně katolické společnosti). A narážet tedy na naivní pomáhání bližnímu svému, které je pak po zásluze potrestáno, nutnost odříkání a sebeobětování se…to bylo sice fajn, ale já se těšil na demonstrování prohnilosti církve ve své nejryzejší podobě, ne dělání si srandy z těch jejích de facto lepších, nebo chcete-li ne tak špatných, stránek. Film se mi svým vyzněním, tedy prozřením, vcelku líbil, ale zkrátka jsem si od něj sliboval, že si vezme na paškál (alespoň pro mě osobně) palčivější témata, proto pouze slabší 4* (ale konec bych opravdu neodhadl ani při tom největším fantazírování). (14.06.2013)

Ve své době jistě kontroverzní film s mnoha smysly a tématy, které byly do té doby tabu. Ukazování toho že konat velké dobro se nevyplácí, přísně utajovaných lidských úchylek a církevní nelibosti hodně Španělům leželo dlouho v žaludku a Luis Buňuel musel emigrovat do Mexika. To byl začátek šedesátých let dvacátého století. Dnes nám zůstává pouze tento film. Film čistý, okouzlující, dokonale propracovaný s překrásnou Sylvií Pinalovou, mužným sympaťákem Franciscem Rabalem a elegantním Fernandem Reyem. "Viridiana" - krásné jméno, krásný film. (22.04.2006)

Tak vo Viridiane mi Bunuel urobil hneď trojnásobnú radosť. Za prvé tu máme znova, ako je v jeho filmoch zvykom, úchylného postaršieho Fernanda Reya, ktorého na moje veľké potešenie nechá v tretine filmu zomrieť. Za druhé sa film naváža do kresťanstva (čo mám vždy rád), respektíve nie iba do jeho hodnôt, ale do neschopnosti a neochoty ľudstva chovať sa podľa jeho (nesplniteľných) princípov. No a za tretie ukazuje ľudskú spodinu bez príkras, v tom najhoršom možnom svetle, takže proti sebe nepoštval iba cirkev, ale určite aj socialisticky zmýšľajúcu verejnosť. Maximálne hodnotenie dávam okrem zmieneného aj vďaka množstvu symbolov. Pred zachráneným psom, mačkou s krysou, švihadlom a horiacou tŕňovou korunou vedie u mňa "kresťanský" nožík a "posledná večera". Pochopiť tieto symboly nie je vôbec ťažké, napriek tomu sú veľmi silné. Film je veľmi náročný, ale vďaka Bunuelovmu režijnému majstrovstvu ubehne ako voda. (30.10.2012)

Je pravdou, že som mal s pozeraním problém. Nemal som vôbec náladu, pozerať podobný druh filmu, ale aj tak som sa prinútil. Náboženstvo a viera bola a je nemennou súčasťou ľudského života, nech už sa jedná o akúkoľvek vieru. Rovnako je to aj s túžbou, ktorá môže zostať skrytá, neuspokojená, alebo sa naplno prejavuje. Viridiana mi neprišla ako satira na kresťanstvo. Je pravda, že v niektorých scénach - posledná večera, príchod matky predstavenej do domu - podkopávajú kresťanskú inštitúciu, ale nerobia to z dôvodov sakrálnych. Skôr z dôvodov čisto ľudských. Pre mňa bola Viridiana kritikou ľudí a ich správania. Ľudí, ktorý sa prezentujú ako chudáci, alebo starci - ako dobrý ľudia, ktorý potrebujú trocha láskavosti, ale vo svojom vnútri sú skazený, ublížený a v samom základe zbabelý a nebezpečný. Hlavná hrdinka prechádza zo stavu milosti a túžby pomáhať, ktorá je umocnená jej vierou, k rezignácií a k strate viery. Buňuel nemusel šokovať a už vôbec nemusel tlačiť na pílu či už v tom aké obrazy zobrazuje alebo aký majú zmysel. Rovnako ako v mnohých filmoch sú mu blízky jednoduchý ľudia, ktorý sa zmietajú vo víre bezútešnosti a okolitého odcudzenia. Nemyslím si, že je to najlepší Buňuelov film ale svoje miesto v jeho tvorbe má. A aj keď som nebol na neho úplne naladený, ťažko mu odoprieť silu z akou vypovedá o ľudských hodnotách. (02.01.2012)

Zajímavé téma tohoto Buňuelova filmu posouvá příběh do takřka thrillerové podoby. Krása, smrt, bída, touha překročit vlastní stín, ušlechtilé ideály versus morální zkaženost. Ukázková sonda o marném lidském sebeobětování a vykoupení. Vynikající herecký výkon andělské Silvie Pinal jen završuje již řečené superlativy. Sekvence ze závěrečné hostiny symbolizuje člověka v jeho zvířecí podobě, syrový až krutě cynický pohled na jednotlivé aktéry vzbuzuje v divákovi pocit absolutní trpkosti a beznaděje. Vrcholem dokonalosti je pak úvodní Händlův chorál Aleluja. A kdoví, zda si všichni jednou nezahrajeme karty u společného stolu. (23.05.2009)