Reklama

Reklama

Zóna zájmu

  • USA The Zone of Interest (více)
Trailer 1

VOD (1)

Obsahy(1)

Rudolf, Hedwiga a jejich děti žijí ve velkém domě s krásnou, udržovanou zahradou. Každý den slaví společnou večeří, vzpomínají na milovanou Itálii, užívají si víkendové výlety k vodě a procházky s přáteli. Zpoza zdí jejich domova se však ozývají znepokojivé zvuky a občas něčí zoufalý křik. Rudolf Höss je totiž velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Mrazivý snímek Jonathana Glazera o banalitě zla si díky svému výjimečnému zpracování odvezl Velkou cenu z festivalu v Cannes. (Aerofilms)

(více)

Videa (4)

Trailer 1

Recenze (251)

BoPo 

všechny recenze uživatele

Helena Třeštíková natočila ako veľmi mladá svoje prvé Manželské etudy. On je riaditeľ úspešného podniku a ona ja žena v domácnosti. Okolo nich pobehuje nejaká tá ratolesť. Zóna zájmu svojim odkazom určite presahuje poskytnutý zážitok. Veľmi zaujímavo odprezentovaný pohľad na zrůdnosti časov minulých. Tá citová otupenosť, ktorá ide ruka v ruke s neustálym ruchom tábora, občasnou streľbou, krikom či plačom tých na nekytičkovej strane. Artové? Určite, ale v tom dobrom slova zmysle. K vyššiemu hodnoteniu tomu chýbalo väčšie drama či ešte väčší dôraz na hyenizmus. ()

POMO 

všechny recenze uživatele

Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF] ()

Reklama

malylada 

všechny recenze uživatele

Tvl sledovat nacistickou rodinku, která prožívá svůj každodenní život hned vedle koncentračního tábora, jakoby to bylo něco na denní pořádku a nějaký křik nebo noční vzdoušek z komínů jako něco normálního.....celý film se táhne znepokojující atmosféra. Je až děsivé, jak je zde nastíněno, že běžní němci byli tak oddání své zemi a zvěrstva z dnešního pohledu brali jako běžnou, normální věc. Na film se nekouká hezky, cítil jsem docela odpor. Ono se krom všedních věcí prakticky nic neděje nic zásadního, Glazer pouze nastolí tuto atmosféru a nasadí pomalé vyprávění až do konce, bez žádných zvratů a gradace. S tím jsem měl asi menší problém, na druhou stranu si myslím, že mě vodil přesně tak, jak chtěl. Já bych asi od takového filmu chtěl víc, větší emoce, aby ve mě zanechal větší dojem a pustil si jej někdy příště......70% ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Poslední film Jonathana Glazera s názvem Pod kůží se může kromě Scarlett Johansson pochlubit také nejen přítomnosti Kryštofem Hádkem, ale také tím, že jde o film, který diváky rozdělil na všeobecně na dva výrazné tábory. Od jeho uvedení utekla poté utekla přesně dekáda. Přesně takovou dobu poté trvala Glazerovi jeho realizace jeho nejnovějšího filmu. Už od nepaměti chtěl Glazer realizovat film o holokaustu a zlu v koncentračních táborech, trvalo muž ovšem dlouho nežli přišel na nápad, jak zdánlivě mnohokrát a ze všech možných úhlů zpracované téma zpracovat jistým způsobem svěže. Oporou mu mohla být nejen volná inspirace předlohou Martina Amise, ale také poctivé rešerše, které mu snadno pomohly v tom věrohodně zpracovat to, jak se asi muselo žít Rudolfu Hössovi a jeho rodině v jejich domečku s velmi specifickou lokalitou - nacházel se totiž přímo vedle táboru Osvětim.  Existence koncentračních táborů za 2. světové války a v nich masové vraždění židů jsou dodnes citlivým tématem, které skutečně prozkoumalo již mnoho filmů, Schindlerův seznam, Život je krásný Roberta Benigniho nebo Saulův syn. Glazer ovšem skutečně k celé tématice přistupuje svěže. Celý film je výhradně vyprávěn z pohledu rodiny Hössových, která zdánlivě žije svůj prostý život. Tatínek jezdí do práce, maminka se stará o domácnost, působí zdánlivě jako taková ideální rodinka, kdy se rázem jako největší překážka snad může jevit jenom nějaké to pracovní povýšení a s tím i možné přestěhování z jejich oblíbeného domova. Jenomže všechno to střílení, štěkání psů a houkání vlaku nepřichází náhodně. Höss je totiž velitelem koncentračního tábora v Osvětimi a baráček této rodinky se nachází přímo vedle vstupu do tábora.  Jak může být zpočátku dost možná pro nejednoho diváka těžké naladit se na Glazerův odměřený přístup a jeho do jisté míry jistě provokativní přístup spočívající v tom, že sleduje vyloženě lidské zrůdy s amorálními vlastnostmi, kteří dostávají věci od židovských vězňů, čtou dětem pohádku o Jeníčkovi, Mařence a peci, kdy se mezitím za zdmi tábora používá trochu jiná pec, nestydí se procházet svou zahradou a označovat jí za rajskou, kdy průchod půvabnou zahradou doprovázejí křik, výstřely z pistole a štěkot psů. Domácnost, ve které je nejsympatičtější němá tvář psa a na které je i přes zdánlivou rodinnou pohodu od počátku cosi mrazivého a nepříjemného. Glazer se divákům dostane pod kůži i když bude divák vzdorovat sebevíc.  Glazer je od pohledu perfekcionistou, který dbá na ideální postavení kamery k zobrazení působivých velkých celků. Sám Glazer se netají tím, že má blízko k ruské kinematografii, za pochodu je v tom cítit trocha toho Andreje Tarkovskijho (především při vzpomínání na Stalkera), do jisté míry i Glazerova oblíbeného Stanleyho Kubricka. Stejně důležitá jako kamera je poté práce se zvukem. Stačí zmínit Osvětim a všem musí být hned jasné, co se za zdmi odehrává. Obsažené zvuky tak snadno napomáhají k divácké fantazii, neviditelnost zla ovšem nijak nestrhává jeho vážnost. Příběh tak zobrazuje hlavní postavy, které pořádají rodinné oslavy, plní klasické domácí práce a snaží se působit jako idylická rodina a sem tam konat tu správnou nacionálněsocialistickou pohostinnost, pořád se to ovšem pořád odehrává v domě, kde se na jeho pozadí nachází koncentrační tábor. Už jenom tenhle kontrast svádí k uznání, že Glazer skutečně ke zdánlivě vyčerpané tématice přistupuje svěže. Natáčení filmu probíhalo mimo jiné tak, že po celém domě bylo rozmístěno několik digitálních kamer, kdy tak film do jisté míry vznikal jako reality show, zároveň se rozhodl vsadit na přirozené osvětlení. Všechno to poté rozhodně přispívá k k tomu, že se postupně film zvládá dostat více a více pod kůži. Realistická replika Hössova domu zvládá být díky přítomnosti svých obyvatel skutečně mrazivá, kdy se v náznacích ukazuje vliv v domácnosti člena NSDAP na jeho děti, nepřesvědčivou snahu členů domácnosti ignorovat zvuky, které se odehrávají za zdmi jejich domova. Jedna sekvence, která se snaží zobrazit krásu květin obsažených v zahradě Hössových za doprovodu autentických zvuků daného prostředí, přesně koresponduje s kontrastem, který nabízí pohled na domácnost rodinu Hössových. Zóna zájmu je v mnoha momentech tím sympatickým reprezentantem čím dál tím méně aktivního pravidla Show, don't tell. Film se rozhodně nesnaží Rudolfa Hösse zobrazit jako pohodového chlapíka s trošku neobvyklým povoláním, stejně tak si nebere servírky s jeho ženou. Sledujeme Hösse, pro kterého se již práce stala denní rutinou, chvílemi to vypadá, že už snad skutečně nemůže mít žaludek (který v katarzi filmu ne/sehrává stěžejní úlohu). Glazer rozhodně nenatočil divácký vděčný projekt, diváka může velmi snadno nechat tápat. V jeho průběhu do sebe ovšem vše dokonale zapadá, Glazer opravdu nabízí odvrácený pohled na nacistické Německo a i díky chytrému epilogu nakonec zvládne probudit i trocha toho sentimentu. I když možná tak trochu přeci jen nechtěně. Je to velmi odvážný film, kterému nejspíš někdo neuškodí vytknout, že k tématu holokaustu přistupuje s možná až lehkostí. Šlo by ovšem o velmi mylný pohled na věc. Glazer v očích mnohých možná až drze přistupuje k tématu, které dodnes vybízí k velké lítosti a sentimentu, chladně. Ona chladnost jde ovšem ruku v ruce s chladností (to je ještě slušná varianta) postav, které tento film sleduje a které jsou v jeho popředí. Jejich nelidskost je v průběhu filmu až děsivá, samotný prostor pro diváckou imaginaci svádí k nepříjemným myšlenkám. Glazerova slabost pro velké celky snadno vybízí k pohledu na perspektivu, ve které se dané části filmu odehrávají. Je to art každým coulem, kdy pro někoho půjde o sprosté slovo. Nejde ovšem rozhodně o artový film, který by byl pouze nabubřelý. Finále filmu není silné pouze díky chytře vymyšlené interpretaci svádějící k snadno rozlousknutému soudu, ale především díky správně mrazivému hudebnímu motivu Micy Levi. Zmíněnou do sebe výtečně padnoucí skládačku dotváří i scény s nočním osvětlením, hrátky s vizuálem (kontrast cigarety s kouřem jdoucím z továrny, konfrontace člověka stojícího zády s táborem před ním....) a především ono mrazivé zobrazování zmíněné nelidskosti, ryzího banálního zla. Zóna zájmu tak v jisté perspektivě sleduje bohy, které nezajímají podřadní červi. Christian Friedel zvládá přesvědčivě fungovat v poloze milujícího otce i manžela, především ovšem v poloze lidské hyeny, kterou byl Höss především. Stejně tak se tu může Sandra Hüller po Anatomii pádu představit v krapet odlišné poloze a předvést, že se skutečně jedná o jednu z nejšikovnějších evropských hereček současna. Právě její Hedvika je dost možná ještě více opovrženíhodnou postavou nežli její manžel. Nejen díky očividné sadistické povaze, ale především díky pasáži, kdy své matce představuje svůj domov a věrohodně zvládne působit jako někdo, kdo prostě představuje typický domov, který se nenachází na půdě mnoha mrtvých židů. Stejně tak svou sílu má i dohra s linkou, která se točí kolem matky, do jisté míry se v ní dá nalézt jistá formulace toho, co to vlastně znamená otevřít oči - o konfrontaci s realitou. Zóna zájmu skutečně do jisté míry nemá klasickou dějovou strukturu, protože jde jenom o sondu do části existence rodiny Hösse. Ze stejného důvodu nejde filmu vyčítat, že nemá žádnou gradaci a uspokojivé vyvrcholení. Naopak se dá říci, že Glazer v závěru nadělí tu ideální špičku ledovce. Zóna zájmu přesto byla nevyhnutelně stvořena k tomu, aby rozdělovala diváky. Samotná tématika je pořád citlivá, Glazerův přístup možná až příliš kontroverzní, přesto se vlastně nedá divit, že je právě Zóna zájmu vítězem Velké ceny na Filmovém festivalu v Cannes a došla si pro nominace na Oscara za zvuk, adaptovaný scénář, nejlepší režii, nejlepší mezinárodní film i nejlepší film. Konkurence sice byla v loňském roce silná, Zóna zájmu přesto patří mezi nejvýraznější filmové zářezy minulého roku. Dekáda příprav se Glazerovi rozhodně vyplatila, výsledkem je nejen svěží film v rámci své tématiky, ale také mrazivá sonda, která nepotřebuje všechno ukazovat a sázet na diváckou hloupost. Právě Glazerův risk a víra ve své diváky přináší ve finále ten nejzajímavější a přeci jen nejlepší výsledek.... () (méně) (více)

Hellboy 

všechny recenze uživatele

Před 20 lety jsem přečetl útlou novelu "Smrt je mým řemeslem" od Roberta Merle a ačkoliv jsem jí od té doby neměl v ruce, tak si tohle vyprávění Rudolfa Hösse budu pamatovat už asi navždy. Bohužel se nemůžu vyhnout srovnání, prostě to nejde. Film není špatný, Glazer umí, ale ten film mohl být o tolik lepší....! Ta základní myšlenka je jasná, dobře to šlape celou cca první polovinu (scénář se chytře soustředí zejména na Hössovu manželku Hedwigu), ale pak se ten koncept trochu vyčerpá, a celou tu dobu není vůbec jasné, co je vlastně Rudolf za člověka, nevidíme to, protože o tom všichni jen mluví. Údajně dříč, pod velkým tlakem, workoholik, ale ten film to neukazuje! Místo toho vidíme, že rybaří, pádluje, stará se o rodinu. Jediná, ale skutečně jediná scéna, která ho nějak lépe vykreslí, je telefonát manželce po recepci, kde jí vysvětluje, že přemýšlí o tom, jak zplynovat hodně lidí najednou. V tomto bodě se film přiblížil tomu, co je na Merleho knize tak dobré.  Z románu je jasné, že to byl workoholik, pro kterého bylo vraždění lidí skutečně poslání, ale zároveň to byla jen práce, náročný logistický problém, se kterým je potřeba se nějak vypořádat. Film toto jen letmo naznačuje, vůbec se mu nedaří hlavního hrdinu tak plasticky vyobrazit, vůbec z toho není patrné, v čem teda spočívá jeho historická role. Přečtěte si tu knížku, není dlouhá, a pochopíte, v čem Glazer bohužel selhal, a selhal, protože tohle zjevně chtěl vyjádřit. Závěrečná pointa s flashforwardem působí lacině (stejně jako například černobíle invertované sceny, tím nemyslím jejich obsah ale to ztvárnění, že jen použil negativní barvy, to je zkrátka jen doslova laciný postup), respektive prvoplánově. Tohle může mít nějaký větší emocionální dopad jen na člověka, který nikdy žádný film o koncentračních táborech neviděl, ne? Takže pro zájemce o toto téma, doporučená literatura: Jonathan Littell: Laskavé bohyně. A film? Podívejte se na dokument Noc a mlha (1955), který natočil Alan Resnais. ()

Galerie (14)

Zajímavosti (19)

  • Hlavní natáčení začalo v Osvětimi v létě 2021 a trvalo přibližně 55 dní. Další natáčení probíhalo v Jelení Hoře v lednu 2022. (classic)
  • Vďaka nekonvenčnému nastaveniu viacerých kamier mali Glazer a jeho tím na začiatku procesu úprav viac ako 800 hodín surových záberov. (Arsenal83)

Související novinky

96. Ceny Akademie - výsledky

96. Ceny Akademie - výsledky

11.03.2024

V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (více)

77. ročník cen BAFTA - výsledky

77. ročník cen BAFTA - výsledky

19.02.2024

V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (více)

Nominace na Ceny Akademie zveřejněny

Nominace na Ceny Akademie zveřejněny

23.01.2024

V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

30.12.2023

Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (více)

Reklama

Reklama