Zóna zájmu

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi.    Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné. (08.02.2024)

Tvl sledovat nacistickou rodinku, která prožívá svůj každodenní život hned vedle koncentračního tábora, jakoby to bylo něco na denní pořádku a nějaký křik nebo noční vzdoušek z komínů jako něco normálního.....celý film se táhne znepokojující atmosféra. Je až děsivé, jak je zde nastíněno, že běžní němci byli tak oddání své zemi a zvěrstva z dnešního pohledu brali jako běžnou, normální věc. Na film se nekouká hezky, cítil jsem docela odpor. Ono se krom všedních věcí prakticky nic neděje nic zásadního, Glazer pouze nastolí tuto atmosféru a nasadí pomalé vyprávění až do konce, bez žádných zvratů a gradace. S tím jsem měl asi menší problém, na druhou stranu si myslím, že mě vodil přesně tak, jak chtěl. Já bych asi od takového filmu chtěl víc, větší emoce, aby ve mě zanechal větší dojem a pustil si jej někdy příště......70% (20.02.2024)

Tohle šlo mimo mě. Film se má zaobírat banalitou zla. Obyčejnými lidmi kteří z pověření rozkazů konali neobyčejně odporné činny. Ale film jde v této snaze tak daleko, že za celých 100 minut nabídne asi jen pět minut, které jsou divácky zajímavé. Zbytek je denní rutina. To, že k té denní rutině se semtam ozve střelba nebo že jde černý kouř z pecí, které se nachází za zdí domu... to funguje tak deset minut (a možná že jako krátký film by to bylo působivější). Ačkoliv z toho settingu "život v domě vedle koncentračního tábora" by mohly vycházet různé situace, které by postavy vedly k nějakému přemítání, nic takového se neděje. Němečtí okupanti se nezajímají o to, co se děje vězňům v táboře, a diváka zase nezajímá, co se děje německým okupantům. Kruh se uzavřel. Ještě jsem myslel, že moje rozčarování pramení z nenaplněných očekávaní - koneckonců na film jsem se velmi těšil už od nadšeného přijetí v Cannes. Ale filmem stejně nezaujata byla i přítelkyně, která o filmu nic nevěděla. Až mi přijde, že ty nadšené výkřiky spíše značí "podívejte jaký jsem intelektuál vyžívající se v avantgardním, nepřístupném (rádoby)umění", než aby lidi prostě přiznali, že tenhle nezajímavý film.. je prostě jen to, nezajímavý. (08.02.2024)

Přestože oceňuji originální nápad o banalitě zla, kdy veškeré explicitní scény, které jsou k vidění v hromadě jiných filmů či dokumentů, tu absentují, tak si přesto troufám tvrdit, že onen znepokojující prvek v podobě zvuků v pozadí není dostačně silný, aby se skrz na skrz obyčejné žití vedle největšího vyhlazovacího tábora přeneslo v hutný zážitek. Neustálé znění lomozu ve formě přijíždějících transportů, křiků a krematorií vzbuzuje v divákovi nepříjemné pocity, avšak jako hlavní pilíř filmu je poněkud slabý a nepodpořila jej ani práce uklízeček v dnešním osvětimském muzeu... (03.04.2024)

Vysoce intenzivní... Zóna zájmu dlouhou dobu vypadá jako neotřelé audiovizuální ztělesnění jedné myšlenky, kdesi před polovinou se dostává k rozehrání zvratu, čímž vzniká více napětí, ale dramatičtější závěr nenabídne... a ono to přesto zcela stačí k tomu, aby v divákově mysli proudily znepokojivé pocity a abych u závěrečných titulků i nějakou dobu po nich zůstal jako zkamenělý a oněmělý. Není to ten film, o kterém bych prohlásil "pokud byste měli vidět jediný film o holokaustu, pak tenhle". Ale vysoce na něm oceňuji silně netradičné pojetí mnohokrát již zpracovaného námětu, které přináší neobvyklý pohled a staví na účinných kontrastech zla proti banální každodennosti, vykonávané hrůzy proti vytvořené kráse, pouze slyšeného a tušeného proti viděnému... Z Glazerova filmu na mě dýchá silná promyšlenost záběrů a často skrytých sdělení. Čekal jsem tísnivé pocity, nečekal jsem, že některé scény či záběry s úplným vytěsněním hrůzy můžou mít (byť jen krátce) až upokojivý účinek. Dlouho jsem tápal, nakolik si v rámci rodiny starostlivá Hedwiga uvědomuje skutečnou realitu, kolik toho o manželově práci ví, nakolik nejsou všechny ozvěny něco, co slouží k orientaci divákovi, ale postavy to v spleti dalších zvuků možnost slyšet nemají (zvláště když i jedna nová návštěva se tváří jakoby nic!)... je celkem děsivé postupně zjišťovat plně odhalující se pravdu a odporné slyšet po telefonu manželovu představu při pohledu z balkonu na zaplněný sál. Je mrazivé se dívat na kontrasty krásných dnů na zahradě za slyšení ozvěn nejstrašnějších hrůz... a nejbolavější je během vcítění se do role matky dojít až k zoufalému pomyšlení, že bych se na jejím místě v dané situaci mohl v jistých směrech zachovat i stejně: chtěl bych v první řadě to nejlepší pro vlastní děti, po 4 letech si snad v obklopení rodiny zvykl i na všechny „zvláštnosti“ kolem a to vše s jinak nevinnou myšlenkou, že uprostřed každého pekla je přeci možné vytvořit alespoň malý ostrůvek štěstí a útěchy a odříznout se tím od okolitého zla. Uf... Zrcadlo, které nastavuje Zóna zájmu, není už z podstaty věci příjemné, ale rozhodně potřebné v jakékoliv době a zintenzivňuje se teprve po skončení filmu. [90%] (10.05.2024)