Kozí roh

Zřejmě první bulharský film, který jsem viděla. S odstupem let jsem se přiměla znovu se na tento snímek, který se mi nesmazatelně vryl do paměti, znovu podívat. Tento drsný příběh ze života venkovanů v sedmnáctém století připomínající Markétu Lazarovou mne znovu silně emocionálně zasáhl. Zločin proti kterému je člověk bezmocný a není nikdo, kdo by viníky potrestal vede k dalšímu násilí a spravedlivé pomstě. Černobílý vizuál, minimum dialogů, skvělá kamera, dobré herecké obsazení, originální příběh, prostě nezapomenutelná poetická balada. (12.09.2019)

Na to že je to v Bulharsku asi nejoblíbenější film mi to přišlo celkem slabé. Prostě normálně zfilmovaná historická balada. (16.01.2006)

Absolutní špička bulharské kinematografie. Kdosi to srovnal s Vláčilovou Markétou Lazarovou. Srovnání sedí. Baladu v tom příliš nevidím, spíše skvělý příběh, citlivě a srozumitelně natočený. Ve filmu se téměř nemluví, není to třeba. Pokud se to někomu zdá nedodělané, ať si to pustí znovu, je to dodělané až až. Viděl jsem to naposledy před 34 lety a minimálně 5 scén jsem si vybavil se všemi detaily, to je dobrý odznak pro Andonova ( z amerických píčovin si nepamatuju nic po proběhnutí závěrečných titulků.). (20.04.2010)

S bulharskou kinematografií se příliš často nesetkáváme a tak byl tento snímek zajímavou exkurzí na jihovýchod evropy. A nebyla zbytečná a nudná. Dost realistické pojetí přispívá k tomu, že celý film ubíhá ve slušném tempu i přes minimum dialogů. Herecky byl film zvládnutý velmi slušně až na dítě v úvodu, jež mi přišlo nevěrohodné a až nepříjemně otravné. A občas mi přišla špatná i kvalita zvuku. Srovnání s Markétou Lazarovou bych se ale vyhnul, protože ta je opravdu někde jinde, i když je dost možné. že se u Vláčila režisér inspiroval. (23.07.2010)

Drsné, ale asi to tak tehdy chodilo... :-( (23.01.2009)

Syrový film s podivným poetickým závěrem. (18.10.2011)

Neskonale krutý a syrový film navozuje atmosféru bulharského venkova 17. století. Ukazuje lidskou nahotu, v níž se snoubí láska i divokost. Okouzluje hudbou a zvukem. Děsí pravdivostí. (30.11.2012)

Banda Turků zneužije a zabije pastýřovu ženu před očima dcery, tomu hrábne, holku vychová jako kluka a pak s ní odstřeluje vrahy. Jinde by mohla být drastická premisa možná již trochu vyčpělá, ne však v sedmdesátkovém pojetí z Bulharska. Козят рог postrádá dialogy, takže bulharštinu si v tom člověk sotva užije, a nechává mluvit obraz - který je soudím již mírně zastaralý, ale pohledem doby a místa, kde byl natáčen velmi kvalitní. Úroveň kinematografie neumožňuje brutální násilné scény, zastřelení obvykle jen padnou v černobílém kouři, a přesto je film ve své podstatě syrovější, než drtivá většina současných akčních trháků. Tady se naši jihoslovanští soudruzi fakt pochlapili. (26.04.2022)

Tak trochu zjevení, srovnání s Marketou Lazarovou docela sedí. Syrová, a přitom nesmírně krásná balada. Zní to jako děsné klišé, ale působí jako vyřezaná z jednoho kusu dřeva. (27.06.2011)

Moje první setkání s bulharskou kinematografií, a musím říct, že jsem nadšen! Krásná černobílá kamera, jednoduchý, ale silný příběh, příroda. Takové filmy mám moc rád. Oblíbená scéna - vesnické veselí ve strašidelných maskách (něco jako masopust), které otec s dcerou využijí k nenápadnému násilnému odvlečení jednoho z vrahů, s nímž pak dcera bojuje na vrcholu kopce... (28.01.2011)

Kozí roh je filmovou baladou o začarovaném kruhu msty, která ničí životy všech zúčastněných. Poté, co je žena pastevce Karaivana znásilněna a zabita bandity, dedikuje Karaivan život svůj a své dcery pomstě. Dceru Marii podrobí tvrdé výchově a potlačuje její ženskost, aby byla připravena po jeho boku zabíjet. Vypravěčské schéma filmu se však v jeho průběhu odchýlí od příběhu o pomstě a jádro konfliktu se přenese mezi Karaivana a Marii – ona chce věnovat svůj život i něčemu jinému než krevní mstě, například vztahu s ovčákem ze sousedního hospodářství. Život jejího otce však byl pohlcen pomstychtivostí a nedokáže to ani změnit, ani nechat své dceři volnost. Namísto aby neštěstí spáchané na své rodině bandity napravil, cyklicky jej přenáší dál v nové podobě, upíráním svobody a individuality své dcery, což vyústí až ve vraždu jediného dalšího muže v jejím v životě a její následnou sebevraždu. (28.10.2023)

Už nevím, ve které třídě jsem tehdy byl, ale všichni to viděli, jen já ne, protože to bylo s hvězdičkou. Tedy asi od patnácti? A moje matka na tohle byla velmi přísná. No, nic, to jen taková vzpomínka. Nyní k filmu. No, moc řečí se tu nenadělá. Nevím kolik je filmů, které se prvních dvacet minut obejdou beze slov. Snímek mi chvílemi asocioval ten švédský film s podobnou tématikou. Někdy mi hlava nebrala chování toho tatíka, ale nechtěl jsem se vracet, tak jsem to pominul. Například ty kameny. Proč to udělal? A na dvou místech, přece musel vědět, že je to netrefí. Anebo ta dcerka. Vyvádí jak prvnička, když chce tatík zaříznout kozu. To to v životě neviděla? Film je to dobrý, ale nevidím důvod dávat více než šest z desíti. (11.05.2019)

Je to dobrý film ale má to místy dost zmatenou režii. Údajně nejlepší bulharský film všech dob a pro mne osobně po filmu Zift druhý bulharský film který jsem viděl. (14.11.2020)

Ani nevím, jestli se mi hlavní postava (Marie) líbila více jako muž nebo jako žena… (11.09.2013)

Drsné téma, drsná doba. Film navozuje pocit ze snímku jiného, a to z Bergmanova Pramenu Panny. Příběh řeší motivy, které jsou staré asi jako lidstvo samo – chtíč a pomstu. Tříčlenná rodina si poklidně žije na kraji hor. Jednoho dne odejde otec Karaivn (Aleksandr Morfov) do jejich schované horské chaty pást dobytek a nechá svou ženu a malou dcerku samotné. Toho využijí turečtí-opravdu úchylní-okupanti z vesnice, vtrhnou do domu a ženu brutálně znásilní za přítomnosti její dcerky, která vše viděla. Ženu “omylem” zabijí a utečou. Je patrný úlek z jejich činu, alespoň u některých, neplánovali vraždu. Karaivn se vrátí domů a v hlubokém smutku vše zapálí (akt očisty se bude ještě opakovat) a s dcerkou odejdou do jejich horské chaty. Zde ji během dlouhých let cvičí pro pomstu. Dcera je na vše připravena, ale v prvním aktu vendety zaváhá (připomíná tím tak svou matku, která by jistě tohle nechtěla). Zlost však přebije pocit blahosklonnosti, a tak jeden úchylný turek po druhém padají k zemi s kozím rohem v hrudi. Vše se však nečekaně zkomplikuje a k směrem k závěru se kruh uzavře, jen Karaivn je na tom stejně jako na začátku (ba hůř). Velice silný příběh, výborně pojatý low-key osvětlením, takřka bez přítomnosti hudby, vytváří hutnou atmosféru, ve které člověk chvílemi ani nedýchá. Toto téma rovněž nutí k zamyšlení nad dnešní pohodlnější dobou, kdy již sice existuje psané právo, ale stále vede k otázce, zda ohavný zločin nezaslouží ohavné řešení. (13.04.2014)

V pražských kinech se promítal od 14.9.1972 (Světozor) (04.02.2013)

To, že se jedná o údajně nejlepší bulharský film, ještě neznamená, že je kdovíjak dobrý. Myslím, že časté srovnávání s Markétou Lazarovou kulhá na obě nohy. To byla vysoce propracovaná a pečlivě zpracovaná záležitost. Zde je celá řada věcí tak trochu odflinknutá a je tu spousta faktografických nesmyslů. Jen pro zajímavost. Podle dostupných informací se má děj odehrávat v 17. - 18. století, čemuž ale určitě neodpovídá skutečnost, že Rilský klášter, kde Maria zavítá se svým milým jakoby na výlet, v té době byl ve velmi svízelné situaci. Byl opakovaně napadán Turky a Albánci, mniši byli mučeni a klášter byl několikrát vypálen. Fresky, které si tam spolu prohlížejí, byly namalovány až po velké rekonstrukci v 19. století. Nic to ale nemění na utrpení Bulharů pod tureckou nadvládou a nenávisti, kterou k nim tím pádem mohli chovat. Proč se ale otec Marie choval, tak jak choval a proč například zabil jejího milého, to jsem nepochopil. Možná proto, že film jsem viděl pouze v původním znění. (03.04.2021)

trolalalá! trola-lala, trola-lala, trolalalalá! (28.01.2023)

Zločin, osamocení, pomsta, láska, smrt, výčitky a trest. Prostředí bulharského venkova, minimum dialogů, jen doprovodné ruchy přírody. Minimalistické hudební podmalování, a přitom silná výpověď touhy po pomstě lemovaná krajkou tragické lásky. (09.09.2017)