Hombre mirando al sudeste
Man Facing Southeast
Obsahy(1)
V areálu psychiatrické léčebny se jednoho dne objeví záhadný muž. Hraje skvěle na piano, ostatní pacienti ho mají rádi a on o sobě tvrdí, že je hologram z jiné planety. Doktor, jenž ztratil víru ve svou práci, si dá jeho vyléčení za svůj hlavní cíl. Ale je co léčit? (noximo)
Recenze (23)
Je zvláštní, jak tohle zapadlo a v životě jsem o tom neslyšel kohokoli mluvit (ani v takových těch videiích, kde ukazují filmy, u kterých je remake slavnější než originál, ale pravda, moc jsem takových videií neviděl). Nutno ale říct, že to vůbec není špatný film. Je to takové typicky argentinské (tz. pomalé, utahané, ale ne tolik aby to výrazně vadilo, i přesto ale zajímavé jak průběhem tak dějem), zajímavě se to vyvíjí, má to hned několik skvělých a nezapomenutelných scén (restaurace, koncert...) a stejně tak jsou zajímavé dialogy mezi psychiatrem a mimozemšťanem (btw, ten herec ho hraje naprosto dokonale), které rozvíjí spousty pravdivých myšlenek. Líbí se mi i to, jak je to laděně nábožensky. Ten film se mi líbil fakt hodně, dokud nepřišlo posledních 25 minut, které film posunuly film kamsi, kam jsem úplně nečekal, že se vyvine a bohužel to šlo celé do háje. Konec mě taky zklamal - nejen, že nic nevysvětlil, ale poukázal na další záhadu, která se objeví těsně před titulky a jejího vysvětlení se taky nedočkáme. Navíc postava psychiatra se nikam nevyvinula, nic se v něm nezměnilo, pořád zůstal stejný. Nakonec bohužel musím dát jenom 4*, i když jsem většinu času uvažoval i nad 5*, konec to ale celé bohužel zabil. ()
K-PAX je prostě o brutální kus lepší, což je docela pochopitelné, protože to obvykle vysokorozpočtové snímky z USA ve srovnání s převelice starými argentinskými perlami, prostě bývají. Tento počin byl tím pomyslným zubem času ohlodán dosti vydatně. Hlavní hrdina mi buď někoho brutálně připomínal, nebo jsem ho v něčem už snad zahlédl. Tak či onak, byl mi prostě sympatický. Méně mi byl sympatický doktůrek. Hlavní můj problém spočívá v tom, že už jsem zdejší příběh ve vylepšeném a svěžejším kabátě prostě viděl. Tudíž tento kousek bohužel nemá zase tak moc čím překvapit. Místy bych si dokonce troufl hovořit o nudě. Více než dva kousky ze sebe nedostanu. ()
„Dýchám, můžete se mě dotknout i já vás. Jsme dokonalé lidské kopie. Kromě jednoho malého detailu. Nedokážeme cítit.“ Když se doktor od sestry dozvídá, že nesedí počet pacientů, předpokládá, že někdo utekl. Jenže on 1 naopak dobrovolně přibyl…Byl jsem zvědavý, jak se s tématem Subiela (který mě zaujal filmem Neumírej, dokud mi neřekneš, kam jdeš) popere. Tím spíš, že jsem viděl výborný „remake“ (jestli se tomu tak dá říct) v podobě snímku Svět podle Prota se Spaceym (a během projekce jsem se snažil krotit ve srovnávání). Bavilo mě sledovat vyhořelého (či už jen apatického?) psychiatra (jehož počáteční zvědavost se stále zvětšuje až hraničí s posedlostí) stejně jako tajemného Rantese s velmi sugestivním pohledem. A to až do osudného koncertu, pak mě film už zajímal o něco méně (a psychiatr mě začal trochu štvát). Stejně jako ve Světě podle Prota (ten má však víc uspokojivý závěr) se nabízí 2 možná vysvětlení a je na divákovi, které si vezme za své (ačkoliv, je možné považovat to „posouvání“ za čirou halucinaci?). Za mě solidní 4*. ()
Poselstvím humanistické, náladově neukotvené (cynismus, melancholie, nechutný optimismus, melodramatická sentimentalita) sci-fi. Možná jde – jako v případě mezinárodně známější Oficiální verze – o reflexi přechodu argentinské společnosti od fašismu (kontrolované, normované podmínky psychiatrické léčebny) k demokracii, možná o velmi obecné podobenství o světě ztrácejícím víru a zcela určitě o významný inspirační zdroj pro Svět podle Prota. Subiela (režisér a scenárista) staví do kontrastu unaveného psychiatra, který ztratil chuť žít a přijal svou mrzkou existenci, vyhrávaje po večerech teskně na saxofon a člověka (člověka?) s jasnou vizí, který říká pravdu, i když ví, že mu nikdo neuvěří. Z dlouhých dialogů těchto dvou mužů a z „explicitních“ scén zázraků se nejen dovídáme nadbytek informací, vše je završeno doslovným, všeshrnujícím epilogem. Schází prostor pro nevyslovené, jen tušené, kvůli čemu film zklamává na duchovní rovině. Spiritualitu marně dohání náboženskými chorály, jež mimo jiné zní v přespříliš pestrém soundtracku. Saxofon, varhany, housle nebo elektronická hudba přehlušují dialogy a podobně jako neodůvodněné kamerové nájezdy a jízdy odvádějí pozornost od sdělení. Jako kdyby si režisér chtěl vyzkoušet, kolik různých prostředků k přibarvení šedivého vyprávění kinematografie ve své svobodnější podobě nabízí. Jedinkrát jsou instrumenty, které Muž hledící na jihovýchod diriguje, dokonale sladěné a vyvolávají mimořádně silný emocionální efekt – příznačně právě ve scéně, kdy si Rantes podmaní celý orchestr. 65% ()
Muž hledící k jihovýchovu, který se stal více než inspirací tvůrcům amerického filmu Svět podle Prota mě zaujal stejnou měrou jako jeho následovník. Tento argeninský kousek plyne po celou dobu ve vážnější poloze, nekoná se žádné odlehčení v humorných situacích. Témat k úvahám a přemýšlení je tady snad jestě více. Třeba i smysluplnost současné psychiatrické "léčby". Lidská psychika a duševní nemoci jsou určitě jednou z nejvíce neprobádaných oblastí medicíny a většinou se místo léčení jen tlumí příznaky. Byla to ale v tomto případě duševní nemoc? Byl z jiné planety opravdu nebo se jen tak cítil, stejně jako mnozí Pozemšťané uprostřed svých rodných bližních? Nejsilnějším místem filmu pro mě určitě byla návštěva koncertu a pacientovo dirigování Ódy na radost. ()
Reklama