A pak přišla láska...

Kdyby pod vlivem houbiček při čarodějném sabatu těchto čtyř dam, přiletěl sám Lucifer na pařezu a obcoval by se ženami v temném lese, pak by snad nějaká láska přišla. Ale takhle přijde velký prd. Je to autentické, hodně se rozjímá o životě, padne mnoho obecných pravd a je tu potenciál zaujmout především ženy, které si něčím takovým právě prochází. Mladý Šimon Holý má sice talent rozebírat ženskou psychiku, ale nepouští se do hloubky, klouže po povrchu a zanechává za sebou jen melancholickou šmouhu, která končí v chladné přítomnosti. Po závěrečném A pak přišla láska to vypadá, že přijde druhá část, ta zajímavější. Ale nakonec nic nepřichází a já odcházím bez jakéhokoliv dalšího hlubšího prožitku. (06.07.2023)

„Nemáš někdy strach, že dopadneš jako tvoje máma?“ A jak byste reagovali vy, kdyby vám vaše zoufalá matka oznámila, že spolu pojedete na léčení ke kartářce? Mé podezření, že nebudu cílová skupina (neb řešené téma mě ani nemohlo více míjet) se mi během sledování dost potvrdilo. Navzdory tomu, že snímek natočil muž, byl zaměřením velmi ženský a neměl jsem s tím žádný problém, jenže na rozdíl od jiných podobně laděných dílek jsem vůči postavám (ačkoliv působily poměrně autenticky) nechoval příliš velké sympatie a nedostavovala se u mě potřeba se do nich více vcítit (jen u dcery se mi podařilo naladit na jistý vzdor plynoucí z generačního střetu). Takže jako sonda do vztahu matky a dcery to zase tak špatné nebylo (i když nejvíc o něm vypovídá již komunikace z úvodní jízdy autem), ale moc navíc mně to nedalo. A přišlo mi poněkud zvláštní, že při pozměněném vědomí přišel takový dceřin obrat, a naopak matčina upřímnost. Fakt, že byl konec až banálně předvídatelný (ženská síla!), dojmu nepřidal. Celkově to vidím na slabší 3*. (04.03.2023)

Další wtf českých filmových luhů. Já chápu proč a o čem chtěli tvůrci točit, ale prostě se to nepovedlo. Až po výbuch Sáry se na to dalo koukat, pak bych ale houbičkovou epizodu předělal do spouštěče lesbického coming outu, a nějak to došudlal. Tenhle způsob mezi stromy s lampiony, ten fakt zabil i to málo dobrého, co v tom bylo. Moje první uvědomělé setkání se Sárou Venclovskou. Ten románek s Eliškou Soukupovou by jí ale docela slušel. Docela se bojím pustit si Zrcadla ve tmě, protože u toho byl zase stejný pan rejžisér. (18.07.2023)

Upoutávka lákala na intimní drama mezi dcerou a matkou, které okoření tahající z lidí peníze ezobába. Před projekcí k divákům promluvil sám režisér, jehož výraz a mluva vystihla celý film - plochý, nic neříkající a bez emocí i intimity. Všechny postavy se chovají na ránu, ale nevíme proč, postaví brečí a trápí se, ale nedokážeme s nimi cítit, potenciál hereček zcela nevyužit. A nevyužit byl i originální a na české poměry nezařaditelný námět. Bohužel se z něj vyždímalo jen pár kapek. Ještě že jsou ty houby, které vyřeší vlastně závěr celého filmu. Možná měly být podávány před filmem i divákům, aby neodcházeli zklamaní, ale šťastní. (18.12.2022)

Kolem českých filmů posledních dekád našlapuju hodně velkým obloukem a zřídkavá odvaha se mi obvykle vymstí. Tohle se mi líbilo moc. Při mládí pana režiséra obdivuju, jak vyhmátl podstatu věci, a neodpustím si kouzelnou formulku: cesta je cíl. Nakonec je jedno, jestli v zoufalství z toho, že nevíte kudy kam, vymalujete byt nebo zaplatíte balík za víkend u čarodějnice, stejně vymalováno bude. Mělo by být. Úvodní a závěrečný průzkum byl jak natočený skrytou kamerou. Ženy blábolí naposlouchané formulky o škodlivosti reklam, sociálních sítí a potřebě lásky. V kontrastu toho jsem zbožňovala střízlivost Sáry - "Do prdele, mami, ty tomu věříš?". Ale to je jen drobeček z hostiny, kde nechyběly úžasné herecké výkony, maximálně civilní a uvěřitelné. Za všechny zmíním Pavlu Tomicovou, jejíž psycholožka/mamka/odmítaná partnerka zacyklená ve zmatku a sebelítosti vzbuzovala potřebu jí odtáhnout kamkoli mimo kontaminovaná místa a jemně s ní zatřepat. Díky. (10.04.2023)