A pak přišla láska...

Představuji si, jak když režisér všem zúčastněným řekl, ať se chovají normálně, běžně. Vlastně jako normální člověk v ne moc normálních, byť životních, situacích. Celé je to tedy dost ponuré, introvertní, nefilmové a těžce nezáživné. Pavla Tomicová navíc hraje dobře jen v případě, když si řeknete, že hraje obyčejného člověka. Závěr je mírně psychadelický a v celém tom kontextu děje neděje mi vlastně vůbec nesedl. (23.05.2023)

Reinvence českého chcípáckého filmu pro novou generaci, který především validuje sebezahleděnost a sebedojímavost hrdinek tím, že jim věnuje tolik pozornosti. Stejně jako Zrcadla ve tmě to končí random finále, které odvádí pozornost od toho, že tu nikdo neví, jak by to mělo skončit, plus teda jedna z posledních scén variuje tu první, protože pak to vypadá, že ten film krásně zapadá do sebe. Nezapadá. Doufal jsem, že nastupující generace filmařů se proti té minulé vymezí, ne že bude hledat způsoby, jak dělat totéž, na co se tu nadává už čtvrt století. (05.07.2022)

„Nemáš někdy strach, že dopadneš jako tvoje máma?“ A jak byste reagovali vy, kdyby vám vaše zoufalá matka oznámila, že spolu pojedete na léčení ke kartářce? Mé podezření, že nebudu cílová skupina (neb řešené téma mě ani nemohlo více míjet) se mi během sledování dost potvrdilo. Navzdory tomu, že snímek natočil muž, byl zaměřením velmi ženský a neměl jsem s tím žádný problém, jenže na rozdíl od jiných podobně laděných dílek jsem vůči postavám (ačkoliv působily poměrně autenticky) nechoval příliš velké sympatie a nedostavovala se u mě potřeba se do nich více vcítit (jen u dcery se mi podařilo naladit na jistý vzdor plynoucí z generačního střetu). Takže jako sonda do vztahu matky a dcery to zase tak špatné nebylo (i když nejvíc o něm vypovídá již komunikace z úvodní jízdy autem), ale moc navíc mně to nedalo. A přišlo mi poněkud zvláštní, že při pozměněném vědomí přišel takový dceřin obrat, a naopak matčina upřímnost. Fakt, že byl konec až banálně předvídatelný (ženská síla!), dojmu nepřidal. Celkově to vidím na slabší 3*. (04.03.2023)

Po Zrcadlech ve tmě Šimon Holý opět předkládá komorní konverzační film, založený na dlouhých statických scénách, civilismu, zčásti improvizovaných dialozích a obecně lidských tématech (láska, štěstí, vztahy). Asi si začínám na jeho styl zvykat, protože film mě docela vtáhnul. Zásluhu na tom mají i herecké výkony Pavly Tomicové a Sáry Venclovské. (18.11.2023)

Na jednu stranu obdivuju Šimona Holého, že se pustil do ryze ženského filmu, na druhou stranu ten výsledek není žádná velká sláva. Možná kdybych byl ženou, tak bych dialogy ocenil více, ale takhle jsem tápal. Občas se při dialozích matka-dcera zableskne na lepší časy, ale jsou to jen chvilky. Po konci jsem si řekl, že jednou mi to stačilo, po druhé už se podívám na něco jiného. (19.06.2023)