Hilary a Jackie

Tenhle film jsem viděla tak před 2-3 lety a opravdu na mě velice zapůsobil - do teď mě mrazí v zádech když si vzpomenu na některé scény, hlavně z druhé poloviny filmu.... V průběhu děje jsem postupně začala nenávidět Jackie, ale když jsem film dokoukala do konce, mísily se ve mě všemožné pocity od zuřivosti až po dojetí... cca úžasný film (30.03.2008)

Holky byly moc afaktovaný ve svým hudebním projevu. Možná i ve svým životě, který si prožila každá po svém. Jejich ponocování v oknech, debaty o tom, co si myslí druhá a naopak, mě k nim připoutali až do té míry, že jsem chtěl rozhodovat o jejich osudu jen já sám. Hilary a Jackie není film při kterém se zachumláte do deky, abyste mohli v klidu nasávat atmosféru anglického venkova, to fakt ne! Procestujete Itálii, Německo, zmínka padne i o Zdi nářků a vše zakončíte Ruskem, čili nutkání oblíct si teplý ponožky je na místě. Ale nejenom to. Ten film je strašně mrazivej i z jiného pohledu. Obvzlášť v závěru, kdy si uvědomujete, jak moc se ty holky měly rády. Že život si vybere krutou daň vždycky ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. Když Emily Watson sedí v obrovském sále plném lidí a ohromeně na ně kouká s pocitem, že tu jsou pro ní, měl jsem podivné mrazení v zádech. Důvod byl. Kamera poodstoupí a vy zjistíte, že Jackie nesedí se svým, pro ni typickým nástrojem. Má v klíně bubínek, orchestr přestane hrát a Jackie řekne: "Jé, teď jsem na řadě já, že jo?". Práskne do bubínku a zasměje se. V hlavě vám proletí tatáž situace, kterou zažila na CNN a chcete brečet. Tenhle film je neskutečná pecka, kterou rozdýcháte horko-těžko. (06.07.2009)

K životpisnému filmu o Jacqueline Du Pré a její sestře (a několika bezvýznamných zaměnitelných mužských) mě zlákal Slavoj Žižek. Ve svém objevné studii "Kant and Sade: The Ideal Couple", píše: "Smutný osud Jacqueline du Pré nás staví před ženskou verzi rozkolu mezi bezpodnímečným příkazem jeho opakem, kterým je sériová univerzálnost bezvýznamných empirických objektů, které je třeba obětovat na cestě za jediným Posláním. (Je neobyčejně zajímavé a přínosné číst její životní příběh ne jako "skutečný příběh," ale jako mýtické vyprávění, na němž je překvapivé především to, jak přesně sleduje předurčené obrysy rodinného mýtu - podobně jako je tomu v příběhu Kaspara Hausera, v němž individuální události tajemným způsobem reprodukují rodinné rysy starobylých mýtů.)..." Takto a podobně (dále v knize "Lacrimae rerum") dovede Slavoj Žižek upozornit člověka na film, který má zřejmě větší cenu pro filosofa než pro filmového diváka. Neboť filmu samému chybí koncepce (narozdíl od Žižka), je povrchní a příliš tlačí na pilu, když nás chce ořezat do tvaru soucítícího s nešťastnou Jackie. Navíc (a to je hlavně můj problém) nemám rád mozartovsko-dvořákovská "preludia", a z cellistek mám proto raději Švýcarku Catherinu Tunnelovou (i když ne tak fešnou jako Emily Watsonová), ale hraje skladby našeho zesnulého kamaráda Horația Rădulescua. Pozn. 1: Ocenil bych titulky s názvy skladeb. Pozn. 2: Některé pasáže byl obzvlášť silné, bylo jich však málo a byly propojeny mrtvým repetitivním materiálem. Zobrazování pokročilého stádia roztroušené sklerózy je sice skvělou, ale zbytečnou příležitostí blýsknout se režijním a hereckým uměním. (24.08.2017)

Tento film jsem shlédnul na doporučení své přítelkyně a musím říct, že jsem neprohloupil, když jsem jí uvěřil jak je to skvělý film. Film o dvou sestrách. Každá má jiný charakter a jejich rozdílné osobnosti se postupem času dostávají napovrch. Rozdělení filmu na dvě části je výborný tah režiséra. Každá část se věnuje jedné sestře a ukazuje nám spojitosti a dotváří celkový příběh. Jackie, která závidí sestře její výjimečnost, její úspěchy a rozhodne se být lepší za každou cenu. Zde se projevuje honba za úspěchem a její další trápení i její neslavný konec. Hilary, jenž je od mala lepší a vychovávána v úspěchu pomalu pochopí, že Jackie se stala výjimečnou dcerou číslo jedna a narozdíl od své sestry, přijme svůj osud a svou hodnou povahu. Rozdíl mezi oběma sestrami je větší čím jsou starší. Jackie závidí Hilary skoro vše, ale naopak Hilary svou povahou není schopná závidět, ale pouze milovat svou sestru z celého srdce a proto jí dovolí mnoho až chvílemi neuvěřitelných věcí. Dostávám se k hereckým výkonům obou sester na kterých upřímně stojí celý film. Emily Watson a Rachel Griffiths jsou v tomto dramatu o životním osudu opravdu úžasné. Emily Watson zde předvádí jedno z nejlepších hereckých ztotožnění s hranou postavou jaké jsem kdy viděl. Rachel Griffiths je hodně uvěřitelná, přirozená a hodná, díky tomu skvěle zapadá do této role. Herečky opravdu tento film drží ve velkých výškách úspěchu. Scénář podle mě nemá chybu a film je velmi působivý. Režiséra opravdu neznám, jeho práci nemohu krom tohoto filmu posoudit. Další bonus filmu je práce kamery. Dokonalé nasvícení některých scén, přelétavá kamera, čistota a mrazivá přesnost natočených scén. Díky tomuto všemu je pro mě tento režisér a kameraman opravdu lidmi na svých místech. Hudba nemá chybu, perfektně propojuje celý tento skvost. Herečky, režisér a práce s kamerou a hudbou z tohoto filmu dělají opravdu silný dramatický lidský film. Pří mnoha, opravdu mnoha, scénách mě mrazilo v zádech a několikrát jsem byl i obrazem uchvácen. Tento film není nijak slavný, ale podle mě už je dlouho čas na to, aby ho lidé začli opravdu milovat a byl vynášen do nebe. Má na to právo . PS: oscarové jen nominace pro hlavní dvojici? Podle mě další přehmat... To měla být jasná soška!! (01.03.2005)

Z mého pohledu jde o citové vydírání, v mnoha místech velmi samoúčelné a ničím objevné téma. Herecké výkony Emily Watson i Rachel Griffiths jsou fantastické, nic to ale nemění na faktu, že polovina filmu byla nudná a pro mě značně nezajímavá, a to hlavně proto, že lítá od tématu k tématu a jako celek prostě nefunguje tak, jak by měl. Při těch nadšených ohlasech, které se na tohle dílo snášejí ze všech stran, pro mě těžké zklamání. (04.01.2010)