Bacheha-Ye aseman
Božie deti
Children of Heaven
Obsahy(1)
Rodina malé Zahry a Aliho je tak chudá, že děti mají každý po jednom páru bot. Zahřiny střevíce byly už tak sešlapané, že musely k ševci. Ali sestřiny botky sice vyzvedne, jenže cestou je nešťastnou náhodou ztratí. Uvědomit si dosah takové ztráty pro dvě chudé íránské děti je pro nás, zhýčkané Středoevropany, velmi těžké. Do školy musí oba v něčem chodit a ve škole dokonce sportovat. Otec peníze na nové nemá a maminka je nemocná. Přiznat se ke ztrátě rodičům by nikam nevedlo. Co si počnou? Spásný nápad dělit se o Aliho kecky se sice zdá jako momentální řešení, ale jen na chvíli. A Ali to ví. Musí se o svou sestru postarat. Ale jak? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (247)
Dalo by se dlouze diskutovat o tom, jakým pozitivním i negativním způsobem ovlivní dětskou duši život v chudobě, pokoře a skromnosti. Když člověk vidí něco podobného, v drtivé většině srovnání s našimi dětmi ze západu jsou tohle nebe a dudy.. pak se nemáme divit takové vysoké míře neúcty ke starým lidem, dravému karieristickému způsobu života apd, když už i ta mladá jednoduchá supervýkonná mysl vidí všude kolem samý produkt, reklamu a až nezdravý nadbytek všeho možného. Jinak pěkná hudba a ten malý kari mužíček tu zahrál naprosto skvěle. [8/10 říjen 2010] ()
Stereotyp. Ali pospíchá ze školy domů půjčit Zahře tenisky. Zahra pospíchá ze školy domů půjčit Alimu tenisky. Ali pospíchá ze školy... A tak se to opakuje stále dokola. A aby to nebylo úplně jednotvárné, máme tu navíc nemocnou maminku, chudého otce a 'teniskovou motivaci'. Ne, nechytlo mě to za srdce. A scéna, ve které si Ali doslova vykňourá účast na závodech, byla vyloženě na facku. *Plesk* ()
Tyhle íránské filmy pro děti a mládež mě snad neomrzí. Božské děti jsou naplněné emocemi a silnou empatií dvou sourozenců. Přestože Majidi několikrát zaměří detail záběru na plačící dítě, až tím jemně balancuje na hraně citového vydírání, naštěstí tu hranu nikdy nepřekročí a s realismem této tvorbě vlastním se pokaždé citlivě vrátí do atmosféry každodenního chodu malého íránského městečka. V protikladu ke spřízněným filmům od Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) mě tu zaujalo právě i nahlédnutí do odlišných reálií a oproti vesnici zde do městského prostředí, v němž lze i mezi dvěma od pohledu téměř zaměnitelnými žačkami vnímat výrazné sociálné rozdíly. Nesmírně zajímavé jsou vedlejší postavy dospělých, ať už tatínek-zahradník, obuvník nebo učitel se školníkem... každá z nich je tu totiž součástí alespoň jedné dobře vymyšlené příhody s pointou. A přestože jsem chvílemi vnímal Božské děti sice jako skvělý, ale současně možná lehce zaměnitelný dětský film z Íránu, od rozjezdu běžeckého závodu a následného vyvrcholení s výsledkem dvojího protichodného významu jsem o výjimečnosti právě viděného v žádném případě nepochyboval. Jo, takhle vypadají a fungují silné filmové zážitky. [90%] ()
Íránské děti jsou skromné, mají rády rodiče a ve škole se při tělocviku neulévají. To jsem ovšem věděl i bez zhlédnutí tohoto snímku, takže jsem chtěl něco navíc. A toho se mi v příběhu ztracených botek zkrátka nedostalo, takže jsem mírně zklamán. Spokojenost si dovolím vyjádřit pouze s kukuči dětských herců a také běžecký závod byl poměrně napínavý, ale hranice průměru to u mne rozhodně nepřekročilo. ()
Bacheha-Ye aseman je první íránský film, se kterým jsem se dostal do kontaktu. Film představuje sondu do íránského národa. Ukazuje nám, jak tamější lidé dovedou trávit den, když po sobě zrovna nestřílejí, nebo se veřejně ve jménu Boha neodpalují. Jeden by čekal, že se několikrát denně modlí, ale ve filmu to zapomněli zachytit. Totálně mi uniklo, kde měla být ta komedie. Já viděl film nasáklý dramatičností, kdy byly děti a lidé dohnání k naprosté soudržnosti a když se všechno sralo, tak stačilo nahodit smutná očička a hned byla na blízku pomoc. Vzhledem k tomu, že film pochází z exotické krajiny, tak se stal zajímavým a netradičním. Nevidím ho však na více než na 2*. ()
Reklama