Všechna jitra světa

Moc dobrý film, třebaže velmi smutný a depresivní. Bohužel ke konci je již na můj vkus až příliš natahovaný a zbytečně patetický. Taky je mi těžko uvěřit, že by Depardieu mohl tak skvostně hrát na violoncello. Sorry, ale jeho mírně přitroublý, kožený výraz a k tomu takováhle božská hudba – to opravdu nepasuje Naštěstí je po většinu filmu pouze vypravěčem v pozadí. Pro violoncellisty povinnost :-). (24.09.2005)

Ponor do světa hudby v osamění, spojeného s odmítáním reality. Styl filmu, opírající se o vyprávění Colombova žáka o jeho "Mistrovi" se line celým dějem a kompenzuje minimální dialogy jednotlivých postav. Ale v pravý čas tyto dialogy zaznějí a  dotvářejí tak strohé, až kruté vztahy mezi Colombem a jeho nejbližšími. Depardieu a Marielle jsou si naprosto rovnocennými hereckými partnery,  Michel Bouquet v (tentokrát) sympatické epizodní roli malíře Baugina! (07.04.2023)

Citlivě podaný příběh, hudba super, zahrané skvěle, ale rádoby duchaplné popisy významu hudby jsou trochu přespříliš. Tvůrčí proces sice má blízko k trápení, ale nemyslím, že by se dalo mezi tvorbu a utrpení zapsat rovnítko. Naštěstí. To je jen jedna rovina barokní estetiky. Ne nadarmo je dnes mnohem oblíbenější a známější například Händel. Filmu se však dá věřit, že byl Colombe uzavřený podivín. Skutečné umění je někde uvnitř nás. Těžko ho předáme, jde vlastně jen a jen o naše vlastní osobité estetické cítění. Proto je pochopitelné Colombeovo promlouvání k mrtvé manželce i závěrečné odkazování žáka k jeho mistrovi. Nejde to chápat, jen přijmout a vlastně obdivovat. Colombe spřízněnou duši nemohl jen tak najít, musel ji pracně a v bolestech vychovat. To je hlavní a krásné poselství filmu. Co se týče formálních věcí, nejsem hudebník, ale bylo očividné, že většina herců neuměla na hudební nástroj hrát, proto dlouhé záběry na nešikovné interprety trochu vadily. Zato se mi moc líbil kontrast "obyčejného" ustrojení Colombea a jeho dcer i jejich neokázalého domu v porovnání s přezdobeností oparukovaných, přešminkovaných panáků ode dvora. I to je příznak baroka, zdobná povrchnost a filozofická zádumčivost, ornament a skutečnost, velké kontrasty mezi životem a smrtí. Zapadá do toho i Depardieu, bouřlivák s poživačným přístupem k životu a zároveň nadšený milovník křehké krásy (ostatně i jeho již zesnulý syn). Škoda tedy, že se film soustředil jen na malinký výsek nesmírně zajímavé etapy vývoje evropského umění a nevsadil ho do širšího kontextu, který by ho učinil zajímavějším, poutavějším, srozumitelnějším a hlavně významově plastičtějším. (18.04.2014)

Vynikající historický životopisný >umělecký< film o barokním violistovi Marinu Maraisovi (1656-1728), jedné z nejvýraznějších osobností francouzské gambové školy, z jehož pomalého plynutí děje za teskných zvuků violy da gamba jako by prýštla ona barokní atmosféra... "Všechna jitra světa mizí v nenávratnu..." - tak jako sláva, vášeň, touhy a marné naděje, jeho hudba však zůstala nesmrtelnou... Řemeslně zručně natočený film možná postrádá trošku svižnější tempo, leč lze říci, že v tomto případě to filmu zase až tak není na škodu. Příjemně klidná, přesto však poutavá podívaná pro zralé a milovníky hudby, barokní obzvláště. - - - P.S. Škoda jen, že Česká televize tomuhle vynikajícímu filmu opět zbytečným dabingem ubrala na autenticitě... (06.05.2006)

Tak tento typ umění ironizuje Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí. Postavy mluví vždy vznešeně, obraz barevně vyvážený, tráva je super zelená, víno je super červené, city jsou vystupňované na maximum... Jen tu chybí SKUTEČNÝ život, protože Všechna jitra světa jsou kýč (viz třeba noční procházka Colombea se svou mrtvou ženou) přesně podle Kunderovy definice. (27.11.2011)