Onibaba

Za pampovou trávou hustou tak, že by se dala katanou krájet, a dost možná ještě dál, je hluboká a temná jáma, v níž přetrvává pradávná kletba. A poblíž té jámy, ve své skromné chýši, přebývají dvě nadržené ženské. Tchyně se snachou. Umíte si tedy představit, jaké pozdvižení vyvolá jeden navrátivší se chlap z války .. (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015) (04.04.2015)

Nejedná se ani tak o horor jako o brilantně zfilmované psychologické drama, spekulující kam člověk může zajít aby v extrémních podmínkách přežil, děj je jednoduchý, ale nenajdeme tu jednoduché stereotypy postav. V širším pohledu je to protiválečný film s výborným ČB vizuálem, zejména vyniká práce se světlem. (18.01.2021)

SPOILERY. Zdravím Morien. Pozoruhodné, v důležitém bodě opoziční interpretace filmu nabízejí Artran a Vypravěč. Ta Artranova je mi "odvážná", protože jako zápecní Evropan to samozřejmě vnímám přesně naopak - primitivně dle schématu hřích - trest (pěkně lapidárně u Hičiho, pekelně u tchýně, otevřeně u snachy, ostatně viz v zajímavostech o předlohové legendě). Totiž, i ten přeskok vnímám stále v tomto smyslu. Jenže - jak cituje Morien a jak rozjímá ve svém komentáři Ketri (kterou ovšem musím upozornit: ano, nejen dají, středověk není pravěk) - to první, co ve filmu vidíme - to je obyčejná scéna z druhé strany "velkých dějin" - to jsou ty "malé dějiny", o nichž ty velké vědí, ale jen tak naokraj, bez zřetele. Tady se zřetel obrací - velké dějiny jsou jen lhostejným pozadím těch malých. Médium je totéž - válka. A ta několikrát výslovně zdůrazněná lhostejnost je vzájemná. Vojáci zabíjejí a jsou zabíjeni. Když si dám dvě a dvě dohromady, musím dát Artranovi za pravdu. To, co se ve filmnu děje, je do jisté míry jen východiskem. Jeho látkou je jáma, o jejíž hloubce viz Vyprávěč. (31.08.2016)

Fenomenální záležitost, která si přes nízký rozpočet, krátkou natáčecí dobu i +- nulová očekávání, právem získala neuvěřitelný úspěch. Skvělé téma, hypnotická kamera a hudba, Kei Sató ve vrcholné herecké formě. Lány rákosu navozují pocit zvláštní odtrženosti a jejich pohyb ve větru jakoby celému snímku dodával specifický rytmus. Naturalistický, dramatický příběh okořeněný rafinovanými horrorovými prvky je bez mezer, syrový, psychologicky geniálně vypointovaný závěr má neuvěřitelnou sílu (rozhodně stojí za to, zaměřit se na herecký koncert, který ve finální scéně předvádí Jitsuko Yoshimura - jak se její postavy zmocňuje podvědomí..skutečně bonbónek). Přestože má očekávání byla značně vysoká, byl jsem zcela nadšen a nezbývá, než suše konstatovat, že Shindo je génius. (06.12.2008)

Slovo horor sice není možná úplně na místě, ale i tak je ve filmu pár napínavých scén. Je zde ale hlavně dobrá zápletka, která je excelentně a na svou dobu možná skandálně natočená. Světla a stíny, zvuky. Ještě uvidím pár podobných filmů a přesvědčí mě to, že černobílá je lepší. Je škoda, že japonská kinematografie je u nás tak opomíjená. Řekl bych, že je lepší než americká. (04.09.2005)