Zakázané hry

Benátským Zlatým lvem ověnčený černobílý protiválečný film, už z podstaty roku svého vzniku ještě čerstvá reakce na válku, o to více nečekaný je jeho častý komický přesah (pro francouzskou kinematografii je takováto reflexe války téměř typická). Film, který je chvílemi komedií (hašteření dvou sedláckých rodin), dokonce až fraškou (rvačka na hřbitově končící v čerstvě vykopaném hrobě), za chvíli zase melodramatem s až kýčovitým hudebním doprovodem (té Španělské romance bylo místy přespříliš). Fakt, že válka má silně absurdní rozměr, chtěli tvůrci akcentovat exponováním dvou dětských hrdinů, na nichž jsou důsledky války modelově demonstrovány - morbidní dětské hry odpovídají prostředí a době, malá Paulette a Michel (roztomile zahraní) by si v mžiku mohli hrát se Svěrákovic Koljou. Zakázané hry jako takové ale nejvíce vypovídají o rozdílném průběhu války v jednotlivých částech Evropy, nedovedu si představit, že by se takovýhle ,,soft" válečný film krátce po válce natočil u nás nebo třeba v takovém Polsku, o Rusku raději nemluvě... (19.10.2012)

Potešilo ma, že som na ČT2 natrafil na tento film, navyše v zreštaurovanej verzii. Úvodný nálet som zhltol s otvorenými ústami a uznaním, že na rok výroby 1952 je to vážne bezchybné. Detský pohľad na vojnu a smrť ponúka skvelý filmový zážitok. Neprekvapí, že dievčatko chodí v náručí s mŕtvym psom a ani smrť rodičov ju až tak nepoznamenala. Je to práve tým vekom, kde si tie hrôzy vojny ešte neuvedomuje. Detskí herci predvádzajú veľmi slušné a presvedčivé herecké výkony, čo u detí nebýva bežné. Smutnejší úvod rozjasní podstatne veselší tón, ktorý bude film sprevádzať takmer až do konca. Napríklad takú modlitbu si budem dlho pamätať. " Otče náš, ktorý si na nebesiach, hovno, hovno, hovno, bobky, bobky, hovno..." 90%. (28.10.2012)

Zakázané hry představují takový sympatický a kultivovaný kýč, který se po svém vyrovnává s traumaty 2. světové války. S tím kýčem to nemyslím zle, dovedu si představit, že by se emoce daly dojit z diváků nepoměrně účinnějším a pokleslejším způsobem, nicméně hra dvou dětí se hřbitovem zvířátek, ta roztomilost mimiky 5letého děvčátka a sympatické hašteření dvou sedláckých rodin si o tohle označení prostě koledují. Kdyby scénárista chtěl a měl odvahu, mohl by se vyrovnat s hořkými zážitky z 2. světové války mnohem bolestnějším a umělecky náročnějším způsobem. Ten film mě v žádném ohledu neurazil, ale pokud jde o hlavní dějovou linii, ani mě nijak výrazněji nezasáhl. Kdyby se takovýhle snímek natočil rok po válce, neváhal bych se 4*, ale po 7 letech už to jen přece jen zahání účelovostí. Co se mi ale opravdu líbilo, bylo zobrazení francouzského venkova a jejich obyvatel - možná proto, že uplynula relativně krátká doba, je ten pohled realistický a nevyznívá nepřirozeně, ba násilně, tak, jako dnešní představy městských intelektuálů o idylickém životě v lůně přírody. Celkový dojem: 65 %. (04.11.2012)

Ani druhý film René Clémenta, ktorý som v priebehu posledných dní videl ma nejako zvlášť nenadchol. Previesť na plátno detské videnie sveta je ťažká úloha a Clémentovi sa ju nepodarilo splniť s takou dokonalosťou, s akou to viackrát dokázal Karel Kachyňa. Na druhej strane stvárnenie života a duševného obzoru dedinčanov bolo zvládnuté excelentne. Celkove to bol film, na ktorý pravdepodobne rýchlo zabudnem, ale uznávam, že v roku 1952 nebolo nakrútených veľa filmov, na ktorých by sa čas podpísal takou malou mierou, ako na tomto. (04.11.2012)

Snad právě proto, že se zde o válce (vyjma samotného počátku) dovídáme vlastně velmi málo, je tenhle příběh tak silný. A také proto, že se jeho vyprávění nevyhýbá žádnému ze silných citů odehrávajících se v bezbranné dětské duši, aniž přitom upadá do sentimentu a sebelítosti. A přitom se člověku nad tou malou až srdce svírá. (20.10.2012)