Zimní prázdniny

Paul Giamatti možná nebyl nikdy tou hvězdou první kategorie, přesto si za léta v Hollywoodu vybudoval pozici známé tváře, která po vzoru Troye McClurea může kdykoliv snadno začít říkat „Možná si mě pamatujete z filmů jako…“ Truman Show, Muž na měsíci, Agent v sukni, Planeta opic Tima Burton (Giamattiho oblíbená role), Těžká váha nebo Straight Outta Compton. 56-letý herec si za svůj život došel pouze pro jednu oscarovou nominaci (Těžká váha), nyní to ovšem vypadá, že by Giamatti mohl pro Oscara dojít už za pár měsíců. Už nyní ostatně za svůj výkon ve filmu The Holdovers obdržel Zlatý glóbus. Za vše přitom může fakt, že se po téměř 20 let po chválené Bokovce Giamatti opět spojil s režisérem a scenáristou Alexandrem Paynem. Na Zlatých glóbech byl film sice kategorizován jako komedie, přesnější označení je ovšem komediální drama. To pro Giamattiho vůbec nemusí být žádná výzva, přeci jen za svou kariéru prošel várkou odlehčenějších i vážnějších výkonů. Pocity při sledování The Holdovers jsou poté zvláštní. Payne totiž natočil v podstatě starosvětské komediální drama, které jakoby schválně působí jako vystřižené ze 70. let (i když jde o film natáčený na digitál, vizuální triky film schopně maskují za film natáčený na celuloid), ruku v ruce s tím, že je samotný film zasazen do roku 1970. Film je to sice komorní a díky tomu také zdánlivě nenápadný, přesto má velmi silný scénář, který dokáže být zábavný i dojemný v momentech, kdy je jedno či druhé nutné. Paul Giamatti potvrzuje, že možná nepatří mezi nejznámější herce, přesto je velmi působivý charakterní herec. The Holdovers jsou v součtu pořád především charakterní studií osobní tragédie, která sice sleduje učitele, kterého by šlo z nejednoho důvodu vnímat tragicky, sám Paul Hunham je ovšem sám se sebou spokojený. Je tak akorát tvrdý k neukázněným studentům, přitom všem ovšem zvládá projevovat nutnou empatii. Místo sebelítostivého a sebe nenávidějícího charakteru tak dostáváme postavu, která má například blíže k Seanu Maguireovi z Dobrého Willa Huntinga nebo Johnu Keatingovi ze Společnosti mrtvých básníků. S Robinem Williamsem ostatně Giamattiho pojí právě fakt, že zvládá schopně přecházet z velmi odlehčených výkonů do vážnější pózy. The Holdovers ze začátku působí jako čistokrevná komedie, v průběhu děje se ovšem projeví tragičtější stránka celého příběhu. Především skrze postavu školní kuchařky Mary Lamb, kdy si Da'Vine Joy Randolph ztvárněním truchlící matky, kdy její výkon působí přirozeně a lidsky, právem obhajuje fakt, že Oscar za nejlepší herečku ve vedlejší roli nejspíš za pár týdnů dorazí právě k ní. Jako jednoho z hereckých objevů roku 2023 je poté snadno klasifikovat Dominika Sessu, který ve své první filmové roli zvládá věrohodně ztvárnit charakter, kterému nechybí trocha té arogance, zároveň nutná lidskost. Scénář Alexandra Paynea totiž ukazuje, že je jeho největší síla v té uvěřitelné lidskosti. Tři ústřední postavy (učitel, truchlící kuchařka, zanedbávaný syn) spolu mají výtečnou chemii, zároveň charakterní studie ke každému z nich přistupuje trochu jinak. Především Paul Hunham a Sessův Angus jsou dohromady výtečné duo. Jakmile si poté Paul Hunham dá koňak a vyplivne ho vstříc škole , emoce jsou jednoduše doma.  Vždy má přeci jen sílu fakt, kdy se příběh nějakého díla odehrává během Vánoc. Zdánlivé ideální svátky míru a pohody ke konci roku mohou být v rámci příběhu narušené úvahami o těžké minulosti a nějakými těmi traumaty, které na Vánoce vyplynou na povrch. The Holdovers díky tomu mají blízko například k Život je krásný od Franka Capry, technicky vlastně i k Vánoční koledě od Charlese Dickense, jen tedy bez nadpřirozených prvků a bez doslovných návratů do minulosti. The Holdovers tak díky nejen retro stylizaci připomenou filmy, které se už dnes jen tak netočí.  Celé to sice nevyhnutelně za pochodu servíruje dojem, že už tohle divák někdy někde viděl, právě ta přidaná hodnota v podobě lidskosti a očividné procítěnosti při psaní scénáře ovšem dojmy tahá nahoru. I přes zasazení do 70. let a zmínku o Válce ve Vietnamu poté z dobového zasazení vlastně The Holdovers nevytáhnou tak silný potenciál, kdy na New England zdánlivě pochybná éra vlády Richarda Nixona vlastně nemá zase takový vliv. Payne ovšem zcela očividně nechtěl točit film o napjaté politické atmosféře a předzvěsti aféry Watergate. Chtěl pouze natočit komorní charakterní studii tří zcela odlišných a přesto navzájem souznících postav. Lidskost a soucit si v tom každý bude muset najít sám, pro nejednoho člověka to pochopitelně bude těžký úkol. The Holdovers ovšem rozhodně nejsou plochá a vyloženě pozitivně naladěná podívaná. I když je v nejednom momentu snadné smát se od ucha k uchu, hořkosladkost se v závěru přeci jen dostaví. A to nejen díky faktu, že dost možná nenápadně zvedá prostředníček vůči establishmentu. Ale především proto, že The Holdovers ve finále dodávají tu správnou emocionální gradaci. Jeden z nejpůsobivějších filmů roku 2023 je rázem na skladě. Paul Giamatti se svým výkonem v The Holdovers nejspíš bude s Cillianem Murphym a jeho výkonem v Oppenheimerovi za pár týdnů bojovat na Oscarech, zvítězit přitom může jenom jeden (pokud se nebude opakovat případ z roku 1969). Rozhodnout se je těžké, rozhodně je ovšem jisté, že Paul Giamatti předvádí svůj dost možná nejpůsobivější výkon ve své kariéře a tahle role může herci v jeho kariéře rozevřít nové obzory. Alexander Payne zvládl dodat hřejivé lidské komediální drama, které se zvládá z úsměvné komedie postupně přetavit v něco víc, výsledně poté dodá jednu z nejvíce satisfakčních charakterních studií uplynulého roku. The Holdovers se vlastně nedají ani tak správně popsat, ty se musí jednoduše vidět! (13.01.2024) (méně) (více)

Sice nemusíte dva roky přežívat o písku a vlastní moči, ale i tak můžete v životě dost trpět, ale i když váš život není zrovna veselý, vždy je třeba jít dál. Toť ve zkratce hlavní poselství nového Paynova filmu, které samo o sobě je mnohokrát použité jinde a tím pádem již neobjevné, ale to by nebyl Alexander Payne, kdyby to nepojal autorsky a všemu dal mnohem hlubší vzhled. Jak jsem u Kdo s koho tvrdil, že si ho přidám do oblíbených režisérů a neudělal to, tak teď budu muset, jelikož mě to zase naprosto nadchlo a někdo tu pozici holt odnese. Současný mistr psychologických tragikomedií a zároveň i jeden z nejcitlivějších režisérů vůbec natočil svůj další klenot, kterému bych z hloubi duše přál Oscara za nejlepší film, ale je mi jasné, že absolutně nemá šanci. Přitom je to film tak detailně propracovaný, že spousta současných autorských, artových a "artových" filmů nemá ani z půlky takový rozsah. Opět se zde projevila Payneho typická "nenásilná" osobitost stojící na nalezení přesného středobodu mezi mainstreamovým a nezávislým filmem a opět mu to vyšlo na výbornou. Když jsem zjistil, že Payne bude mít nový film, rozhodl jsem se nic si k němu nezjišťovat a jít do toho neposkvrněný, takže jsem ani nevěděl, co mě čeká a chvíli mě na začátku zarazilo, že je vlastně docela jasné, kam to povede (a že se mi to potvrdilo), ale pak jsem si uvědomil, že Payneho filmy takto začínají často a cesta k jejich konci je často tím hlavním. A to se mi potvrdilo taktéž. Nejen, že mě naprosto fascinovalo, jak má detailně prokreslené i vedlejší postavy, které časem zmizí z děje (a přitom by bez nich nic tak dokonale nefungovalo), ale fascinovalo mě i mistrné dávkování detailnějších odhalování života ústředního tria. A dokonce vše působí maximálně životně. Není zde hluchého místa, není zde žádný stupidní gag, který by vše dosavadní dehonestoval a není zde žádná vyděračská scéna a přitom to dokáže zapůsobit silně emotivně. Pravda, u hudby mi občas přišlo, že trošku moc tlačí na pilu, ale u něčeho tak detailního a naprosto přirozeně působícího jsem s tím nakonec neměl problém. Právě přirozenost všech vážnějších scén je to hlavní, čím Zimní prázdniny umí zapůsobit a zanechat silný zážitek, ale nic by nefungovalo bez ostatních prvků a mezi ty, mimo mnou již zmíněné, patří třeba dokonalá práce s tragikomickým formátem (tj. vtipné scény se střídají s vážnými po celou dobu filmu, tudíž je to komedie po celou dobu, ne jen v úvodu, jak u tohoto typu filmů bývá zvykem) nebo myšlenková bohatost, která se na první pohled nemusí zdát, ale rozhodně tu je. Mimo hlavní téma se zde dostatečně rozebírá učitelství, zkorumpovanost na elitních školách, přehodnocování životních priorit, důležitost někoho blízkého v životě i důležitost bytí sebou samotným, vyrovnávání se ztrátou blízkého člověka (ve dvou různých rovinách)... Je toho mnoho, vše je funkčně a chytře probrané a přitom nic ani trochu nevybočuje z celku, včetně zasezení do 70.let a s tím spojené semdesátkové stylizace. Vyniká zde především precizně napsaný scénář, ale stejně jako v ostatních Payneho filmech vyniká i filmařská stránka, ve které je každý záběr chytře zarámovaný a jako celek to je komplexně sestříhané, včetně drobných překvapení pro znalé. Takže je to ve výsledku malý, ale po všech stránkách dokonalý film, jakých se moc nevidí. Payne to vše umí dát dohromady tak, jako nikdo jiný a ačkoli jeho filmy můžou na první pohled vypadat moc tradičně, vynikají spoustou malých drobností i pomalejším tempem tvořící vlastní a nezaměnitelný styl. Výborné je to i herecky, ale po této stránce mě nic nepřekvapuje, Payne má čuch na méně známé herce či naprosté nováčky a Dominic Sessa zde dokonce debutuje. Naprosto mě to nadchlo, jen mám zase problém určit, jestli se mi od Payneho nejvíc líbí Bokovka, Nebraska, Kdo s koho nebo teď i tohle... Každopádně tenhle týden byl pro mě filmy naprosto výjimečný - už dlouho se mi nestalo, že bych za jeden dal třikrát plný počet a už vůbec se mi nestalo, že by dva z toho byly filmy, které mají potenciál hnout s mojí Top 50. Budu ji muset zase upravit... (Kino Pilotů, Praha) 5* (25.02.2024) (méně) (více)