Orfeu Negro
Orphée noir
Orfeo negro
Čierny Orfeus
Black Orpheus
Obsahy(1)
Moderní variace na starou antickou legendu o nesmrtelné lásce Orfea a Eurydiky. Režisér Marcel Camus ji přenesl do karnevalového mumraje brazilského velkoměsta Rio de Janeiro, kde má své místo radost ze života, tanec a hudba stejně jako smrt. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (22)
Orfeu Negro oplývá podobnou mýtickou silou jako ona řecká tragická báje a přidává jí živelný, pestrobarevný punc. Hlavní představitelé jsou obdařeni pověstnou, fyzickou krásou, doplněnou vitálním, jihoamerickým temperamentem. Jejich milostný příběh je zde situován do ulic a strání Rio de Janeira v divokém rytmu bosa-novy a samby. Právě hudba je bez pochyb největší předností filmu. Tanec, oslnivé kostýmy a rozjařená, pulsující zábava představují rozkvět života, ale smrt číhá na každém kroku a je trpělivá. Je zajímavé sledovat brazilský karneval ve své primární podobě, kdy ještě nebyl takovou masovou atrakcí pro zahraniční turisty. ()
Priznám sa, že karneval v Riu nepatrí k udalostiam, na ktorých by som sa chcel dobrovoľne v živote zúčastniť, ale navštíviť Rio by som samozrejme chcel. Len jednoducho v inú ročnú dobu. Filmu samému o sebe nemám príliš čo vyčítať, ide tak skôr o subjektívne hodnotenie človeka, ktorého latinskoamerický folklór príliš neberie a tak som sa viac sústredil na tragický príbeh lásky a krásne exteriéry mesta, tie interiéry až zas tak úchvatné neboli. Pokiaľ patríte k ľuďom veriacim v lásku na prvý pohľad (prečo nie), tak Čierneho Orfea si zamilujete taktiež na prvé pozretie. 70%. ()
V řecké mytologii je Orfeus,syn múzy Kalliope a boha hudby Apollóna, básníkem a hudebníkem. Když zpívá a hraje, příroda je dojata. Jeho hudba okouzluje stromy i kameny a krotí dravou zvěř... Není mnoho antických příběhů, které se dočkaly tolikereho převyprávění. Film je skvělou moderní adaptaci antického mýtu. Dej se odehrává v Riu de Janeiro a ústřední postavou je řidič tramvaje - novodoby Orfeus. Vše se odehrává na pozadí nepřetržitého karnevaloveho dění, které je v Riu i hudební události, po celou dobu trvání filmu zní afrokubanske taneční rytmy samby a bossa novy. Film je zajímavý i po herecké stránce. Protože nikdo z protagonistů nebyl herec. Např. Orfea hraje v te době místní fotbalový profesionál. Film je vlastně takovou syntézou dokumentárního a hraného filmu, napínavé mainstreamove podívané a náročného uměleckého filmu... ()
Deset let po geniálním Cocteauově Orfeovi vznikla tato nápaditá "orfická variace" Marcela Camuse, v níž je drama sestupu do podsvětí zasazeno do karnevalového Ria padesátých let. V extatickém mumraji propukajícího karnevalu, oplývajícího kaleidoskopicky se proměňujícími zvuky a obrazy, se jakoby samovolným pohybem, daným snad nějakým pradávným dotekem či pohledem, rezonancí dvou vyřknutých jmen, začne nově rozplétat či poznovu splétat mýtický příběh o Orfeovi a Eurydice. Podmanivost filmu je dána především dokonalým spojením obrazu (zejména tělesného pohybu) a hudby, čili odevzdáním se tanci, poddáním se zvuku a světlu, proměnou v samotný prostor. Mýtická dimenze příběhu také pozoruhodně krystalizuje na pozadí téměř dokumentaristického utváření města. Obě roviny, jak ta spirituální, tak i ta zdánlivě „jen“ zemská, jsou přitom svorně emocionálně bohaté, plné vášně a touhy žít a milovat. Řidič tramvaje Orfeus je básník-pěvec, bytost se silným mytickým vědomím, intenzivně prožívající kontinuitu minulosti a budoucnosti, svářící se s touhou zvrátit veškerou předurčenost. Poezie a imaginace, reprezentovaná jeho zpěvem a hrou na kytaru, jsou nástroji jeho poznání a lépe než kdo jiný právě on ví, že Eurydika je zosobněním jeho tíživé cesty, která je současně zkouškou skutečné vnitřní síly a lásky. Závěrem se musím ještě sklonit před Jobimovou hudbou, především před Orfeovou ústřední písní A Felicidade, kterou jsem znal již dlouho před shlédnutím a která mne v tomto kontextu zasáhla ještě hlouběji než kdykoliv předtím. ()
Černý Orfeus je vznešenost řeckého ducha se špetkou lechtivosti francouzského rokoka a s plnou hrstí brazilské uvolněné hravosti i teatrální hysterie ve vzletně euforickém a éterickém vlnění riodejaneirského prosluněného ovzduší. V roce 1906 napsal tamní rodák João do Rio, autor knihy Náboženství Rio de Janeira, o svém městě: "Jsou tu swendeborgiáni, literární pohané, fyziolatři, zastánci exotických dogmat, reformátoři života, uctívači ďábla, pijáci krve, potomci královny ze Sáby, judaisté, schismatici, spiritualisté, šamani vúdú z Lagosu, ženy oslavující oceán, všechny kulty, všechny víry..." Mnohé ze svobodomyslné brazilské podstaty zůstalo zachováno, i romantické opojení rebelií chudých, i ušlechtilé ideály a estetika základního principu řeckého ducha, Roku 2006 třicet statných českých ragbistů překotně a s hrdelním jásotem odevzdávali své skromné finanční příspěvky černošskému Bratrstvu Krista Redentora, jejich výběrčí byli vyzbrojeni růženci a samopaly AK-47. Marcel Camus roku 1958 vyslyšel noblesní kouzlo Rio de Janeira, nezkrotný hlas živočišného temperamentu srdce života, vlnění tělesné smyslnosti boků, opojnou auru romantické žádostivosti, poetickou melodičnost divadelní hry Viniciuse de Moraese i přepracování k filmovému scénáři Jacquesem Viotem. Řecká tragédie neztratila nic ze své velikosti, život se vlní v rytmu samby, cesta podsvětím je zasvěcovacím rituálem Macumby. Život tepe vášní, poetika se laská se symbolikou, romantika se ve vzájemném okouzlení vznáší nad přítomností, žárlivost v horkém vzduchu vztekle hoří a brazilské slunce se každé ráno přivolává básní a zpěvem. Hlavní postavou brazilské dychtivosti a přímočarosti příjímání života je Orfeus (pozoruhodný Breno Mello), hlavní tvář školy samby z riodejaneirské favely Babilonia a řidič tramvaje. Život je ve znamení radosti, zpěvu, tance a půvabu žen. Legendární láska a nejromantičtější polibek života jsou velikým osudem a nehynoucí slávou romantismu. Druhou hlavou antického mýtu ve zvlněných brazilských barvách je Eurydika (zajímavá Marpessa Dawn), chudá venkovanka na útěku před bídností domova a v úzkosti strachu neodvratné předurčenosti. Osudová láska je nejopojnější částí života, je uspokojením i naplněním. Důležitou postavou je Mira (zajímavá Lourdes de Oliveira), atraktivní a majetnická Orfeova snoubenka. Život má svůj předpokládaný vývoj, případné změny nejsou nikomu rozhodně povoleny. Významnou postavou je Serafina (velmi příjemná Léa Garcia), bezelstně bezprostřední a ochotně pomáhající Eurydičina sestřenice. Život je vlnou opojné radosti. Tělesným slovem poezie je smrt (Ademar Da Silva), celá sláva a kosmická krása života. Z dalších rolí: statný námořník a Serafinin dobrácký snoubenec Chico (Waldemar De Souza), laskavý rádce a starý hlídač tramvajového depa Hermes (Alexandro Constantino), Orfeův malý druh a bezprostředně upřímný bratříček Benedito (Jorge Dos Santos) a jeho nejlepší kamarád a začínající talentovaný muzikant Zeca (Aurino Cassiano). Rio de Janeiro s noblesně vznešenou hrdostí víří životem, magické zurčení vzduchu je nakažlivé, poezie se v elegantních křivkách veršů řídí tónem hudby, příbojem vln i slunečním jasem. Rio de Janeiro je mou intimní vzpomínkou a Černý Orfeus odhaluje zář i nezdolného řeckého ducha města. Temperament života v poetickém chvění! () (méně) (více)
Reklama