Ohně na planinách

Bezútěšný až apokalyptický epitaf filipínské fronty sice postrádá sílu i hloubku průzračně čisté Barmské harfy, kterou Ičikawa natočil o tři roky dříve, i přesto se však jedná o podivuhodné (protiválečné) dílo. Opětovně se zde setkáváme s řadovým vojákem, který je během bojů separován od své jednotky a bloudí po neznámé zemi, kde na každém rohu číhá nebezpečí, smrt, zoufalství a hlavně... hlad. Avšak tam, kde Barmská harfa nabízela vykoupení ve "vyšším" duchovním aktu, v sebeobětování pro druhé, konání dobra navzdory nepřízni osudu a naději i porozumění v umění (hudbě), nabízejí Ohně na planinách jedině falešná východiska a rozčarování - vždyť dokonce i před vraty kostela, ke kterému se hlavní hrdina s vypětím sil dovleče, nenalezne nic jiného než hromadu tlejících mrtvol a hejno vran. A podobné zklamání mu koneckonců přinesou i titulní ohně na planinách... Vlezlý pesimismus na druhou stranu kompenzuje nevídaná obrazová krása. Ta zdařile kontrastuje se "špinavostí" válečného pekla a činí z filmu velmi silný estetický zážitek. Nicméně, celkový "obraz" bolestivého úpadku lidských hodnot a hladu po přežití je ve výsledku poněkud konvenční a utahaný - a to zejména na vrub minima kamerových pohybů, ospalého tempa střihu a linearity vyprávění. (09.06.2010)

Sú tu síce niektoré témy spoločné s o tri roky staršou Barmskou harfou, no páčilo sa mi to menej ako uvedený snímok. Barmská harfa bola omnoho duchovnejšia a hĺbavejšia. Naproti tomu Nobi je skôr snímok na efekt, navyše pomerne dosť jednotvárne zameraný a monotónny - väčšinu času sa všetko točí okolo nedostatku jedla a hladovaní. Tiež záver mi prišiel predvídateľný, vlastne inak to ani skončiť nemohlo, to by potom celá antivojnová pointa stratila svoj význam. Jediné, čo ma výraznejšie zaujalo bolo výborné prostredie a slušná akoby apokalyptická atmosféra, avšak po čase, keďže sa film v tomto smere nijako nemení, ma to začalo ubíjať a aj trochu nudiť. Koniec bol už pre mňa vykúpením. 55/100 (21.10.2016)

„Mrtvoly hnijí, trčí z nich kosti, červi z nich pijí... smrt, bez radosti.“ Zapomeňte na Apokalypsu a morbidní, leč poetické vražedné šílenství plukovníka Waltera E. Kurtze, se šnekem, lezoucím po ostří břitvy a s diamantovou kulkou prolétající mozkem. Na ostrově Leyte, v hromadách znetvořených těl, pokrytých smrdutým bahnem, se žádné diamanty neblýskají. Je tu jen lidská špína, svrab a krvavé plivance souchotináře, který je pro všechny už jen břímě. Proto dostal rozkaz: „Zabij!“ Už naposledy, tentokrát sám sebe. OKÉNKO STŘÍLNY: [][] Co vidíš, člověče, přes mířidla své pušky? [][] Jiného člověka. [][] Jen divoké zvíře. Musíš ho zabít dřív, než ono zabije tebe! [][] Pouhý terč. Pohybující se a přesto neživý, zcela odlidštěný. [][] Svou vlastní duši, rozežíranou strachem a ztrátou vůle žít. [][] Lov „opic“ nás přivádí k otázkám. Kdo je nade vším? Kdo vládne tělu v uniformě? Ještě stále mozek, byť v temnotě bloudící, nebo zvíře v člověku, pouhé hladové maso? Ohně na planinách žádné odpovědi ani naději nepřináší. Jsou hnusné, beznadějné, znepokojující, ubíjející. Svět plný válečných hrůz versus mikrokosmos na dlani vojáka, po které leze mravenec. Ten ani neví, že je válka. Proč ho zabíjet? Jen ať si dál leze svou cestou. Domorodou dívku však zastřelíš, pro pouhou hrst soli... Nejez to maso, vojáku, a zahoď tu pušku! Jen hrudku soli si do úst dej, ať mají tvé slzy z čeho téct. (17.09.2023)

Na japonské filmy som pomerne zvyknutý, ale tento mi svojou jednotvárnosťou a dĺžkou dosť prekážal. Viacerí komentátori spomínali podobnosť s Barmskou harfou, ktorá sa mi páčila omnoho viac. Knižnú predlohu som nečítal a ani nebudem a na celý film pomerne rýchlo zabudnem, pretože okrem zvýrazňovaného hladu som sa nemal na čom zachytiť. (09.01.2020)

(český název: Ohně na planinách) Svého času působilo velmi kontraverzně natočit takto krásný film s protiválečným námětem. Hrůzy války a krásno to přece nejde dohromady. Každopádně je na tomto filmu znát japonský estetismus - vše udělat tak, aby to bylo krásné (ať je to cokoli). Ičikawa se počítá ještě ke klasické generaci japonských režisérů jako byl Kurosawa, Imai nebo Kobajaši. Krásná černobílá kamera s důrazem na kompozici a užití světla. - Ikdyž je téma kanibalismu z našeho úhlu pohledu podáno velice decentně svého času to byla šokující výpověď, protože tento film toto téma v jap. kinematografii otevřel. Hrůzy války tentokrát reprezentuje především hlad. Příběh je skoro psychologická studie o podléhání hladu. A třebaže jde o příběh založený na autentické zkušenosti autora literární předlohy, má až surrealný snový nádech. - Pokud jde o mě, velmi silný příběh a přitom krásná podívaná. Vřele doporučuji. (15.03.2005)