Rampa

Wow.. "La Jetée" je nadčasovým snímkem (nebo spíše sbírkou černobílých snímků?), který je originální nejen svým zpracováním, ale také bezkonkurenční tíživou atmosférou.. Naprosto nechápu, že jsem o něm zatím neslyšela.. "La Jetée" dokáže odvyprávět v půlhodince tolik emocí a položit tolik hlubokých vnitřně hlodajících otázek, než každý první soudobý film.. Nafocené scény se mi během okamžiku vpálily hluboko do mozku a jejich temná tajemnost ve mne bude rezonovat ještě dlouho.. Jediným vadítkem je, že jsem pointu odhadla už v první scéně.. Kouzlo filmu ovšem, i přesto, nebylo prolomeno.. |filmová výzva - Ghoulman| (11.02.2019)

Toto je příběh muže poznamenaného obrazem z jeho dětství. Tak o mají milovníci filmu všichni. Kéž by byl pouze jeden :-). Asi nejsem jediný, pro koho bylo promítnutí Rampy objasněním záhady, jak se mezi opulentními, ale nesoustředěnými a blábolivými počiny Terryho Gilliama mohl objevit chytrý a perfektně vypointovaný majstrštyk. Co Gilliam ve 12ti opicích k Rampě připojil, je už jen to horší; i tak to stačí na jeho nejspíš nejlepší film. To samo může o kvalitách foto-románu nikoliv jako z Bravíčka leccos napovědět. Být Godard, promítat tento kraťas jako předfilm před Alphaville z taktických důvodů nedovolím. Efektivní, chytré, s přesahem. Naprosto bezchybné. (06.05.2018)

Rampa vypráví o nemožnosti uniknout času. Otázka časovosti a rozsáhlé palety motivů s ní spojených je přítomna již v samotném fotografickém obrazu. V knize výtečných esejů O fotografii poznamenala Susan Sontagová následující (shodou okolností právě v souvislosti s Rampou): „Fotografie šokují v plynutí filmu – v okamžiku proměňují přítomnost v minulost, život ve smrt.“ V druhé části citátu Sontagová trefně pojmenovala něco, co tvoří jednu z nejvíce zneklidňujících faset fotografického obrazu. Když si prohlížíme fotografie, jistě nám podobná úvaha nejednou přijde na mysl, ale nepřikládáme jí důležitost, a snad ani nechceme – uvažuje totiž neodvratitelnou přítomnost smrti v životě, kterou jeho světelný otisk zdůrazňuje a zveličuje ad absurdum. Od nepaměti platí fotografie jako hodnotný důkaz, což denně potvrzuje kupříkladu během policejního vyšetřování. Je svědectvím o pomíjivosti a děsu ze smrti, obav z její neustálé blízkosti i krutosti, které nemůžeme nijak vyvrátit. Fotografie je schopna uchovat (řečeno s Bergsonem) „čirou přítomnost“, balzamovat ji až v děsivě prchavém zlomku okamžiku. Vlastně se onou „čirou přítomností“, jež v sobě nese stopu minulosti i budoucnosti zároveň, stává. „Fotografie svému pozorovateli předává čas světelné události, jejíž stopou se stala.“, píše pro změnu Aumont. Dovoluje nám tedy vidět čas. Fotografie člověka (popř. jiné živoucí bytosti) vypichuje jeho smrtelnost. Je však i zrcadlem, v němž se odráží smrtelnost jejího tvůrce a nakonec i jedince, který si fotografii prohlíží. Ve chvíli, kdy fotograf stiskne spoušť fotoaparátu, vytvoří v nezadržitelném, neviditelném proudu času pevný, určitý bod, memento nevyhnutelnosti, jehož konkrétnost vymezuje zvolené rámování. Tento bod pak odměřuje stáří, připomíná jej i přivolává. Vědci, kteří v Rampě posílají testovací subjekty napříč časem (do minulosti i budoucnosti), v přesvědčení, že se jim podaří zabránit globální katastrofě nebo najít na současnou situaci „lék“, se pokoušejí „přivolat minulost a budoucnost, aby zachránili přítomnost“. To samo o sobě připomíná moc fotografie, resp. její schopnost převracet a popírat přirozený, lineární tok času, nicméně s podstatným rozdílem, že není v její moci přítomnost spasit, maximálně zvěčnit. A to paradoxně odsouzením k smrti. Motiv poeovské „smrti v obraze“ je nejen průvodním znakem vyprávění, ale je důmyslně provázán s naturelem fotografického obrazu, jeho výsostně znepokojivé schopnosti „v okamžiku proměnit přítomnost v minulost, život ve smrt“. Ne náhodou se stop-záběru přezdívá „mrtvolka“. (09.02.2011)

Je „La Jetée“ vůbec film? Vždyť jsou to jen fotografie poskládané za sebe s mluveným slovem. Ano je to film. A jaký! Jeden z nejlepších! Jednotlivé fotografie jsou záběry a scény, které si musíš rozpohybovat v mysli podle vyprávěného příběhu. Je to jako, když čteš knihu a před vnitřním zrakem se ti odehrává čtené. Tady je text podpořen fotografiemi a na mě to funguje skvěle. Znáte ten slavný film „12 opic“ a taky jste si říkali proč je tak dobrý a s originální myšlenkou, až překvapivě na hoolywoodský film? To je proto, že je inspirován tímto filmem. Odpovědí je Chris Marker. Výborná sci-fi povídka, originální cestování časem pomocí psychiky a tak nádherná francouzská nálada. Tady je jen to co tu má být, vše ostatní je vystřiženo. Chris Marker ví přesně co dělá. Málokdy jsem s nějakým filmem tak spokojený jako s tímto a to jsem k němu přistupoval s obavami, jak asi bude fungovat film poskládaný z fotografií. No můžu říct, že funguje na 100% (02.03.2023)

Chtělo by se mi říct že La Jetée je Dvanáct Opic verze 0.5, ale... La Jetée není míň nebo víc než Gilliamův opus, je to spíše variace na stejné téma. Cestování v čase probíhá podobným způsobem i se stejnou pointou, ale kromě milostného a "osudového" motivu jsou místo pochybností o transparentnosti vnímání reality (a vůbec o smyslu jejího nezkresleného vnímání) na diváka přenášeny spíše zárodky úvah intelektuálně sci-fistických o kauzalitě vývoje v čase. I bez podobných myšlenek je však La Jetée velice zajímavý film, který, i přes to že zdrcující rozuzlení nepodává tak silně jako jeho mladší sourozenec a má na první pohled velmi jednoduchou statickou formu, dokáže diváka unést svou hutnou atmosférou. 8/10 (14.04.2008)