Východní fronta

Dne 24. února 2022 se Yevhen Titarenko spolu se svými přáteli dobrovolně připojil k četě první pomoci v první linii. Poskytovali záchrannou podporu a evakuaci raněných. Tento film odhaluje zážitky těchto mladých mužů po dobu šesti měsíců plných dramatu, zoufalství, strachu, nenávisti, hořkosti, lásky a víry ve svobodu Ukrajiny. (27.02.2023)

Zručně poskládané. Odpočinkový den, když si všichni povídají na pohodu, a pak drama, kdy jde každou sekundu o život. Jo, byl tam sniper. Nevyhýbá se ani scéně, kdy se stresu začíná jednomu vojákovi hrabat. A ta obrovská tíha, která dolehne na jednoho z vojáků po suchém oznámení: Všichni tví kamarádi jsou mrtví. Čerstvě opuštěné ruské zákopy. Ta fotka s pračkou u zákopu, ta vypovídá o všem. Rozdělené rodiny, syn neví, na které straně je otec. Tati, koho myslíš pod tím naši? – Si myslíš, že jsem proruskej??? Působivé právě pro ono věcné, střízlivé pojetí. (26.04.2023)

Já vím, co zajímá Manskyho, tedy ta východoslovanská identita a nuance rozpadu impéria (který trvá od 80. let a v současné době se nezadržitelně blíží ke svému třeskutému finále, Gott mit uns), proto rozumím, proč posloucháme ty dlouhé vágní monology vojáků z příhraničních oblastí o časech jejich opušťáku. Čímž nám mimochodem také nenápadně představuje tu nepohodlnou realitu potřebného národního vědomí ve stínu imperiální rozpínavosti, ať se nám to líbí nebo ne. Já mám ale pocit už u jeho čtvrtého filmu, že ta jeho metoda "přítomnosti", ze které doufá, že s dostatečnou trpělivostí vytěží z postav maximum, mu prostě opakovaně nevychází, protože lidi z postsovětských zemí jsou většinou oštítovaní úctyhodnou schopností hodiny mluvit a říct toho minimum. Vzpomeňme si na jeho komicky neúspěšné poslední výlety za Gorbim ve snaze vytáhnout z dědka ještě na poslední chvíli nějaké detaily o perestrojce. A pak jsou tady ty části, na které všichni zajisté čekáme, totiž zápisky z fronty od vojenského medika a spolurežiséra Jevhenije Titarenka. A to je regulérní sureálná noční můra. Neviditelný nepřítel, odněkud někam dopadající střely, krávy topící se v močůvce, pes zastřelený na celý zásobník, pračky u opuštěných zákopů, smažení tortil v prázdných barácích, zatímco přes rybník dopadají střely na domy. Ze závěru mám PTSD a to jsem to viděl jen na monitoru. Je zřejmé, že materiál musel projít nějakým dost přísným schválením, protože je pochopitelné, že na veřejnost nemůže z taktických důvodů jit kdejaký materiál z fronty. Díky tomu sledujeme izolované úseky rozmanitých bizarních situací, kde působí ústřední medici jako autonomní jednotka proplouvající rozmlácenou krajinou, kde se věci "tak nějak dějí", nikdo moc nerozumí co má dělat a tak alespoň různě žvatlají a cynicky vtípkují. Hodně mi to v tomo připomnělo pasáž z Idi i smotri, kde partyzáni nesou přes bojiště strašáka. (15.07.2023)

Syrové svědectví, které je o to působivější, o co méně dynamické je. Válka není akční film ani večerní zprávy. Kromě toho, že nepochybuju, že si každý váží svého života, po tomhle filmu si bude o to více vážit toho, jak se Ukrajinci postavili tomu rozpoutanému peklu čelem. A že to peklo je, zobrazuje Východní fronta frontálním útokem na všechny smysly. (Jeden Svět v Ostravě) (31.03.2023)

Extrémně zajímavé jsou ty syrové záznamy z akce zdravotníků. O poznání méně objevná a poutavá je ta "civilní" rovina, která přináší nevšední motivy (např téma spermabanek) jen zřídka a po většinu času se plácá v omletých výpovědích o vlivu ruské propagandy a často nejasné rusko-ukrajinské identitě. Chápu o co zde filmařům šlo, ale nemyslím, že to funguje. Ty záběry z fronty (v akci i mimo ní), kdy divák může  (až voyeursky) z blízka sledovat chaos, boj o minuty, obrazy zkázy, interakci vojáků, jejich potlačování stresu skrz mnohdy svérázný humor, atd, to je reality check pro který stojí za to ten film vidět, (19.06.2023)