Temná hvězda

Obsahuje mnoho spoilerov!!!! Tak tento pocin mi fakt nesadol...Nudil som sa viac ako spomynani astronauti po 20tych rokoch v kozme....ked prislo na krmenie mimozemstana,zostal som ako obarny pretoze vyzeral(a asi aj bol) ako nafukovaci balon s ktorim som sa ako decko hraval v bazene na kupaliskach.....doslovne fiozoficke prehovaranie atomovky aby nevybuchla....na konci som sa trochu pousmial....ale to je tak na 1 hviezdu...carpenter dokaze natocit perfektne filmy....ale aj riadne sracky ako je tato (03.01.2007)

Banda sfajčených hipíkov odpaľuje nestabiné planéty rozprávajúcimi bombami, naháňa po lodi veľkú oranžovú loptu s nožičkami tváriacu sa ako mimozemšťan (predstava bizarná o to viac, že ide o predchodcu VOTRELCA) a učí počítače fenomenológií. Zaujímavý začiatok so strašidelne nízkym rozpočtom, ktorý vo svojich kladoch i negatívach predznamenáva problematické hodnotenie väčšiny Carpenterovej filmografie. S tými nápadmi to mohla byť totiž ďaleko vačšia sranda. (11.07.2016)

Absurdní humor hodný Monty Pythonů a inspirační zdroj pro Červeného trpaslíka. U nás prakticky neznámej kultovní film a ranná studentská tvorba Johna Carpentera ze 70. let. Depresivní antiteze Star Treku. Víte co se stane, když začne počítač uvnitř atomové hlavice filosofovat o smyslu života? Připravte se na nadkritické množství černého humoru. A už jste viděli tenhle videoklip? (21.01.2018)

John Carpenter má môj rešpekt, sympatie a uznanie. Je stálym členom v rebríčku mojich obľúbených režisérov a taktiež i skladateľov filmovej hudby. Mám rád jeho snímky, mnohé z nich považujem za kultové dielá ("Vec", "Halloween", "Hmla", "Šialenstvo"). Avšak sci-fi komédia "Temná hviezda" (Dark Star), ktorú natočil v roku 1974 ma nikdy nedokázala zaujať alebo aspoň pobaviť. Pozrel som si tento film viacero krát, ale akosi mu neviem prísť na chuť. ** (22.03.2019)

(Komentář obsahuje spoilery.) Nekonečná nuda mezihvězdné prázdnoty. Vesmírná loď s několika kosmonauty už prakticky nemá spojení se Zemí ani šanci se na ni někdy vrátit, nemá však ani konečný cíl, kterého by měla dosáhnout. Její jedinou prací je putovat ze systému do systému a vyhledávat / ničit nevyhovující planety. Tolik moci a přitom tak málo uspokojení! Stačí zaměřit, dát příkaz bombě k vysunutí, zkontrolovat čas odpálení a výbuchu, uvolnit bombu a už jen pozorovat ohromnou explozi. Vše je otázkou několika minut. I tak jde ale o jediný alespoň malý záblesk zábavy, který nekonečně pustý vesmír nabízí. Talby celé dny nevylézá z průhledného kokpitu, v němž sedí, obklopen hvězdami a mlhovinami, které pozoruje a přemýšlí o „zářících Fénixových asteroidech, které putují vesmírem a vracejí se každých 12,3 bilionů let“. Doolittle sní pro změnu o své dávné pozemské vášni – surfování – a rád by měl s sebou alespoň ono surfovací prkno. Nic víc. Pokud kosmonauti žijí „půlživotem“ obrazně, smrtelně zraněný a toho času zmražený (ex)velitel Powell jím „žije“ doslova – probouzen je jen v kritických situacích (tolik jsem toho tady zapomněl... tolik). Zbytek posádky tvoří bizarní (a zákeřný) mimozemšťan vypadající jako nafukovací hopík s pařátky a do jisté míry autonomní, ovšem příkazů poslušný systém umělé inteligence. Vše se opakuje už dlouhá léta; kosmonauti se holí, ač se nemají před kým předvádět, jedí stále stejné instantní „cosi“, jedna bomba za druhou poslušně opouští útroby lodě, aby svou smrtí alespoň na chvíli vzrušila otupělé kosmonauty, rutinně se řeší drobné potíže jako průlet asteroidově-magnetickou bouří... Ale právě při jednom takovém je loď poškozena a věci se dávají do pohybu. Závěrečných dvacet minut představuje jedno z nejúžasnějších filmových vyústění, s nimiž jsem se setkal. Bomba si uvědomí relativitu všeho a že jediné, nač se může spolehnout, je ona sama jako myslící Já. O všem ostatním nemůže říct s jistotou zhola nic. Jsou kolem skutečně nějaké planety, nějaký účel? Po vzoru Kirillova (není-li Boha, pak je veškerá vůle moje a já jsem povinen svobodnou vůli projevit) se sama stává Bohem a činí nejzásadnější rozhodnutí, které její svobodnou vůli manifestuje. Je to gesto částečně nihilistické, ale zároveň hrdé – je to konec, ale konec zvolený, nikoliv nadiktovaný někým jiným (posádkou lodi) pro jeho vlastní cíle. Bomba mohutně zazáří a zaniká. Tento osud je nakonec příznačný pro všechny členy posádky, kteří si uchovali alespoň zbytky snů; Talby odlétá s Fénixovými asteroidy na zároveň kratinkou i nekonečnou pouť vesmírem, Doolittle se na ulomené traverze jako na surfovacím prkně řítí vstříc atmosféře blízké planety. Dlouhá, apatická existence se končí zábleskem štěstí; stálo to za to. (01.10.2006)