Kroužek sebevrahů

Tak tenhle film se mě opravdu dotknul. Jasně, určitě se najdou lidi, kteří budou Suicide clubu vyčítat jeho nezvyklý námět nebo nepřiměřenou brutalitu. Jenomže, i když se to snažíme všemožně skrývat, smrt, i ta vlastním zapříčiněním, krev a nebo násilí zkrátka k lidskému životu patří a právě díky nim působí Suicide klub tak neuvěřitelně syrově a sugestivně. Když v dnešní kozumní době, kdy cena lidského života pro člověka neustále roste a lidská sebestřednost, zpohodlnělost a sebeadorace nezná rozumné meze, vidíte partu školáků, jak se bez většího rozmyslu a bez jakýchkoliv rozpaků rozhodnou skočit ze střechy a kolektivně ukončit svůj nadějně rozjetý život, otevře vám to opravdu díru do hlavy. I když ale dávám plný počet, čistá pětka to není a to ze dvou důvodů. První z nich je podivný zjev Genesis, který, ačkoliv jeho zařazení do příběhu chápu, působí ve filmu jako pěst na oko a mystický příběh zbytečně tahá někam uplně jinam a druhý důvod je absolutně neuspokojující konec, který by strašně moc chtěl působit jako nový Kruh nebo něco podobného, ale jde přitom jenom o velké nafouklé nic. (15.08.2007)

Aziati majú zrejme najzvrátenejší pohľad na hororový žáner. Horor a technológia majú v tamojšej kultúre veľké zastúpenie. Pritom kombinácia týchto dvoch aspektov potom dostáva nový rozmer. SUICIDE CLUB nemožno označiť za niečo prevratné, ani v rámci tamojšej, ani v rámci svetovej strašidelnej kinematografie. Ide o kontrastný snímok, kde sa krvavé zábery prelínajú so scénami vystúpení neplnoletých popových speváčok, pričom to vyzerá všetko tak trochu amorálne. Ale o čom by to v krajine vychádzajúceho slnka bolo, keby to nešokovalo. (01.03.2016)

Hodně slušně zpracované podobenství o podléhání tlaku médií, vymývání mozků a masovém přebírání jednoduchých životních řešení. V první části se film rozjíždí jako zajímavá mysteriózní kriminálka, aby se vše náhle začlo zvrhávat do docela bizarního víru, který hraničí až s absurditou. Postavy se začnou dostávat do zcela jiných rolí a rovin náhledu a vše směřuje až do bizarního (vizuálně i dějově, mimochodem dobrý nápad s mladými kuřaty, vůbec těch dobrých narážek na masový konzum je zde více - hoblík-značkovač, role kusů kůží a další) vyústění, které můžeme vnímat jak symbolicky, tak reálně, záleží co je nám bližší. Právě ona bizarnost je v tomto filmu zajímavá, jelikož občas znatelně kontrastuje s jeho druhou rovinou "sociologické sondy" a může jít právě na její úkor. Záleží pak na každém, jak si to přebere, pokud jste stejně jako já zvyklí na japan shocky tak se na to bez problémů mrkněte, slabší povahy s tímhle budou mít možná trochu problém. (08.11.2010)

Sonův (snad to skloňuju správně) postmoderní guláš, který, ač namíchán z rozličných ingrediencí, představuje překvapivě homogenní celek. Nachází se zde splatterově pojaté scény (úvodní scéna se školačkami a vlakem doprovázená cirkusově rozvernou hudbou či úklid ucha), klasický horror, sociální kritika, dekadentní muzikál alá The Rocky Horror Picture Show, ultračerná komedie či momenty jako vystřižené z tradičního krimi. Vše je navíc orámováno tématy blízkými japonské kultuře (mladičké pop-idoly, infantilita jako znak normality, školní kluby aj) a spoustou odkazů na populární kulturu (nikdo mi nevymluví, že Netopýr je odkaz na Batmana) a ano, funguje to a je to strašná a většinu času pořádně zlomyslná (kam se na to hrabe Red Meat) psina. A vsadím se, o co chcete, že když Sono točil závěrečnou písničku s jejím sluníčkovým poselstvím, tak se usmíval opravdu odporně potměšilým způsobem… (03.05.2013)

Úžasné první dvě třetiny filmu jsou natočeny záměrně humpoláckým stylem, který se místy mění až na dokumentaristickou strohost. Činí tak v těch nejzajímavějších chvílích, a tak se divák ocitá s mladými lidmi na střeše a přihlíží jejich diskuzi o zábavě. Poslední třetina je nudná a pocitově trvá déle, než předchozí film. Až do závěrečného surrealistického rozuzlení není o co stát. (30.04.2022)