Bob Dylan: No Direction Home

Vskutku krásný dokument zachycující nejen životní a kariérní dráhu Boba Dylana (některé jeho výroky jsou vskutku zamyšleníhodné), ale zároveň popisující dobu šedesátých let, změn hudebních stylů nebo politických událostí. Potěší i Allen Ginsberg - při videu a jeho vyprávění zážitků s Beatles a Bobem jsem se dost nasmál. To vše navíc režírováno tradičně výborným Martinem Scorsesem...co chtít víc? (08.12.2007)

Bob Dylan byl a vždycky bude frajer, ale proč o tom nechat mluvit stovku lidí, když máme slavného Boba dispozici a může nám to povědět sám. V každém případě je tento dokument docela majstrštyk. PS: Všimněte si, jak se z mladé sektařky, Joan Baez, zpívající fanatické songy na Woodstocku, stala fuckující šedesátka. (19.01.2012)

Pří sledování jsem skoro až přestal mít zájem o příběh Boba Dylana, protože mě strhlo vyprávění atmosféry šedesátých let a lehce kolem, které je z jiného než obvykle prezentovaného politického pohledu. Z pohledu účastnících se umělců. Dylanovi postoj reprezentující odpovědi novinářům čišící nezájmem jsou parádní. To je ale jenom taková zábavná špička ledovce. Doplnil jsem si spoustu informací z uplného začátku kariéry a proto mě bavila hlavně první půlka. Dylan je zajímavá persóna. -"Hey man... I don't mind being shot. I just don't dig being told about it." (20.02.2012)

Jestli chcete Dylanovi vlézt až pod kůži, pusťte si Pennebakera. Scorsese ale též výborně, zvlášť zajímá-li vás spíš doba, prostředí, vlivy a lidé kolem Dylana. Obojí je skvělý zážitek: Pennebaker jako průkopník syrového stylu cinéma vérité vám ukáže scénu ze šatny, kde Joan Baezová vemlouvavým hlasem prozpěvuje jakousi lidovku a vy přímo fyzicky cítíte, jak žebrá o pozornost Boba, zarputile bušícího do psacího stroje, jaké napětí mezi těmi dvěma panuje, aniž by bylo třeba vyslovit jediné slovo; Scorsese jako zkušený analyzující řemeslník stejné období s oběma po letech rozebere, nechá promluvit Joan o tom, jak byla v té době natěšená na další společné obrážení politických mítinků, a Boba o tom, jak on měl aktivismu plné zuby a spíš pokukoval po dalších hudebních obzorech, kde už pro Joan nebylo místo. Oba přístupy mají hodně do sebe a oba dokážou navodit atmosféru, která musí uchvátit nejen diváky uhranuté unikavým fenoménem jménem B. D. U mě osobně přece nakonec o fous vede autentičnost a emocionalita Don't Look Back, u vás to může být naopak. — P.S.: Bob je Bob, ale ze všech dvou set minut mě nejvíc mrazila ta dvoustá první s Odettou. (22.02.2013)

Dokument zmapovava jen nekolik let Dylanova zivots,do roku 1966.Pritom je dost dlouhy.Jsou zde sama slavna jmena s unikatnimi archivy a zpovedmi.Dylan ze sminku nevychazi jako modla. Svou sebeironii nebo postrehy okoli.Pribeh "kluka ze zapadakova" je to tradicni.Joan Baezova,ktera mela nedavno svuj posledni koncert ve vyprodane prazske Lucerne o nem rika :"jako trhan vzbuzoval u zen matersky pud".No a pak trhan dostal Nobelovu cenu za literaturu. Pritom se nikomu nepodbizel,ideologicky se neangazoval.Jeho publikum vyzaduje "jen to sve" a nemuze mu zapomenout ,ze se dal "na elektriku".Dokument si sve vypovi take o mediich a o reziseru Scorsesem s nimz si Dylan podstatne veci sdeluje bez hlubokomyslnych uvah mezi radky.Dokument svou deljou vubec nenudi.Je zabavny a uprimny. (18.06.2021)