Organ

Aj keď som chcel po opakovanom pozretí tohto filmu napísať komentár, nedokážem to, pretože téma filmu je pre mňa nezaujímavá. Ponechávam tri hviezdičky pretože Štefan Uher je dobrý režisér, ktorý vedel, čo chce nakrútiť a myslím, že sa mu to aj podarilo. Že to nie je film pre každého, už nie je jeho chybou. (09.10.2020)

Traumy minulosti, vojna, náboženstvo, alkohol. História a mentalita každého európskeho národa je proste všade rovnaká. Podľa toho, čo som o Organe počul, som sa obával symbolického minimalizmu so sotva hmatateľným dejom, lenže Uher je tu viac dejový, ako v prípade Slnka v sieti a teda ak nepochopíte všetky obrazové metafory a budete sa iba kochať ich prepracovanou kompozíciou, spomeniete si na divácky aj umelecky atraktívny dejovo podobný Obchod na korze. Asi sa budete ako náročnejší divák k tomuto filmu po rokoch vracať a nachádzať v ňom stále niečo nové, ja moje prvé stretnutie s ním považujem za aklimatizačné. Ako by sme sa chovali my v časoch nástupu nacizmu k moci? Alibisticky, alebo vzdorne? Pomáhali by sme židom a ukrývali ich v našich príbytkoch? To sú tie jednoduchšie otázky, ktoré Uher rieši. Do toho filozofovanie o svetskom a náboženskom videní sveta, náboženskom a politickom farizejstve, symbolike posledného súdu vo vojne atď.. No nie je to jednoduché, ale má to dej, uchopiteľné postavy a je to krátke, takže je to prístupnejšie určite širšiemu publiku, ako sa tvrdí. Ešte na margo predstavenstva kláštora. Čo si myslieť o zmysle inštitúcie, ktorá sa celá necháva strihať podľa jedného hrnca na zemiaky....je to síce úplne mimo, ale spomenul som si na film Blbý a blbší.... (11.06.2013)

Organ je především velmi pomalý a tíživý. Podobně jako Krejčíkova Polnočná omša zachycuje Slovenský štát a to dost syrově. Patří taky ke skupině filmů z šedesátých let jako byly Démanty noci anebo Kočár do Vídně a řada dalších shodných ve snaze o zachycení nestandardního osudu jedince v klamném prostředí mimo válečnou frontu, jeho morální poklesky a váhání. Co mi na Organu vadilo nejvíc byla snadnost kontrastu světské a posvátné, duchovní, katolické. Když je kamera jak od Saschy Vierniho a zní do toho the best of Bach, nespletete se. To mi vadí i ve spoustě jiných filmů: “bacha, teď jsme duchovní”. Pärt, Bach atp. Vadila mi taky ta část Bednárova scénaristického stylu, která vytvářela podobně jako v Slnku anebo později, úpadkově, třeba v Kamarátkách: uměle vpravené vedlejší teorematické postavy - neživotné, blbé. Zde pijan. Nejkrásnější na Organu byla kamera. (13.02.2016)

Působivý film, který mocně rezonuje Bachovou hudbou. Dobře vybrané typy (zvláště regenschori a pak falešný bratr Felix, který zde vypadá více mnišštěji než zbytek konventu). Přestože má film skvělou černobílou kameru, nejedná se o žádnou černobílou moralitu či agitku. Nedivím se, že v normalizaci byl brán jako podvratný. Přes celkové baladické ladění nepostrádá ani ironii (nádherná "formanovská" pasáž prvního hlášení obecního rozhlasu). Jeho hlavní chybou je, že chce zachytit mnoho a tím se jeho průraznost tříští. Není zde jeden hlavní hlavní motiv, který by ostatní doplňovaly a podporovaly, spíše se navzájem přetlačují.Škoda, jinak by to bylo za plný počet. (12.06.2011)

Divácká zkušenost je nadmíru náročná, nepřehledná, nezajímavá. Ale samozřejmě lze celý ten negativní zážitek opsat samými chvalitebnými výroky, jako například v kontextu příprav na Obchod na korze, v linii slovenských prvenství. Ale už tehdy se psalo, že jde o film nadmíru slovenský a slovenštější než cokoli, co vzniklo v minulé dekádě. Což lze ale také číst jako interní film, který je natolik svojský, že má jen velmi omezenou možnost komunikovat byť jen se západní polovinou republiky. Tak či onak je Organ důležitým mezníkem v širším tématu zobrazování Slovenského štátu. Divák doposud konfrontovaný maximálně Romeem, Julií a tmou bude zmaten. Konečně, i pro zdejší debutantku Hanu Maciuchovou, byla účast v produkci tohoto druhou slepou větví. (02.02.2021)