Nechoď klepat na dveře

Ani v Nechoď klepat na dveře Wenders neopouští svůj režisérský „trademark“: tempo příběhu plyne pozvolna, stejně jako život na americkém maloměstě, postavy jsou psychologicky výborně prokreslené a režisér klade důraz na řadu detailů, které působivost celku umocňují. Ani dvouhodinová stopáž není na překážku, jen po divákovi vyžaduje více trpělivosti, než kdyby sledoval bezmyšlenkovitou popcornovku. (20.03.2006)

It was shot right around here, wasn't it? / Right here. Yep. / Must have been really exciting. / For about five minutes. And then "real life" came back and took its place. / I think I like the movies better. / Than what? / Than real life. SPOILERY Nechoď klepat na dveře šlo do kin ve stejném roce jako Jarmuschovy Zlomené květiny. Zatímco postarší vyšeptaný IT odborník Billa Murraye pátrá po jediném potomkovi u většího počtu potenciálních matek, vyšeptaný filmový kovboj Sam Shepard objevuje na cestě za jedinou ženou překvapivě více potomků. K tomu náladu podobného vlastní i cizí znechucení maskulinitou, jíž donedávna všichni oslavovali mimo jiné v jeho westernech. Zapletení se v zapadákově jménem Butte (aby to bylo naprosto jasné, kdybyste si neráčili všimnout) připomíná i Doktora Hollywooda, pixarovská Auta (včetně úctyhodných veteránů, čoudících 12 gpm), jakož i další filmy oslavujících prostřednictvím hrdinů 'většího' světa kouzlo toho, co se ve Státech považuje za venkov (sídla okolo 50 000 obyvatel). Hlavní přidanou hodnotou je ovšemže Wenders, laskající zamilovaným evropským okem nejprovařenější emerické motivy tak panicky nestoudně, jak by si to žádný domorodý tvůrce nedovolil. Nevtíravě snivá toulavá kamera Wima Wenderse svléká pro ostřejší konfuzi starého a nového Západu koní, kasin a neonů vše, i tu děravou berlínskou punčochu - a ta místa zčistajasna vypadají opravdověji než tomu bývá v amerických filmech. Kam se poděla úžasná Sarah Polley? Germany loves new Jessie James. (22.01.2022)

Typický Wenders: film je o hledání smyslu života a je na cestě. Když stárneme, většinou balancujeme svůj život a pokud nevidíme nic, nezbívá nám, než se vydat na cestu a najít ten záblesk naděje, ze kterého je pak přímo krupobití. Film vylepšuje působivá kamera. Když jsme mladí rádi se bavíme, když stárneme, čím dál více a více přemýšlíme o smyslu života. Pokud ho nevidíme, raději se dobrovolně trápíme a ničíme. Ale pokud je tu naděje, že je tu snad syn, začíná velké hledání, které začíná nejdříve v mysli toho, kdo hledá. (05.06.2009)

Krátce po skončení filmu to samozřejmě na plný počet nevydá. Film je místy trochu zmatený a snad i formálně nevyrovnaný. Jakoby se rozhodoval mezi dvěma polohami (možná ještě i ve střižně). Navíc jsem si po celou dobu sledování představoval, jak by námět mohl být zpracovaný na vážnou strunu, v duchu dřívějších Wendersových filmů ze 70. a 80. let. Ale nechť.. vlastně je to spíš Shepardovka než Wendersovka, a pár hodin po dokoukání už v hlavě zůstává z filmu jen to lepší - především ta (vlastně nečekaně) oddychová nálada a příjemná jednoduchost děje i všech (!) postav. (Možná by si každý "lepší" režisér měl někdy zkusit natočit "své" téma řekněme s odpočinkovým přístupem, ne-vážně. Výsledky by mohly stát za to.) (16.05.2018)

Stárnoucí herec s ohozem kovboje a srdcem v inventuře zdrhne z místa natáčení dalšího westernu, protože už má poletování od ženský k láhvi, do "akce!" a zpět plný koně. Jeho cesta vede napřed k matce a odtud k ženě, která má možná jeho dítě. Putování je vyšperkováno nádhernými záběry kamery, kompozicemi mnohde výmluvnějšími než dialogy, které ne všude působí přesvědčivě a přirozeně. Uřvané scény nesvedou to, co v Paříž,Texas udělalo ticho, i když v krásně depresivní náladě se nesou oba. Tento ale jen za 3.5 *. (09.03.2008)