Harakiri

Špičková záležitost, dokonale odvyprávěná, bezchybně zahraná, s perfektní atmosférou starého Japonska. Přemýšlel jsem, jestli by si někdo troufnul natočit remake, který by si tento film zasloužil mnohem více než řada jiných snímků, ale nebylo by snadné to hlavní role obsadit někoho tak charismatického jako je Tacuja Nakadai. Dnes by zřejmě byly souboje v závěru natočeny o dost lépe z hlediska choreografie bojových umění a práce s mečem. Přeci jen např. v Hrdinovi nebo Kill Billovi souboje s mečem nebo holí vypadaly jinak. To je ale jediná výtka k jinak mistrovskému dílu. (17.09.2014)

Styl vyprávění toho snímku bych přirovnal k větrné bouři: začíná klidně a netušeně (bývalý samuraj žádá, aby mu bylo v paláci mocného pána Doi dovoleno spáchat sebevraždu), začíná o sobě dávat vědět (pan Doi vypráví o svém znepokojení nad podvodníky s podobnými žádostmi), vítr přidává na síle (vychází najevo, že pan Doi výrazně ovlivnil samurajův osud) a vrcholí důsledky své ničivosti. Právě závěrečný souboj osamoceného samuraje proti mnohonásobné přesile je působivým zakončením strastiplného osudu, který samuraj panu Doi vylíčil. Příběh samotný však není pouhou chronologickou prezentací neurčitých událostí, ale naopak komplikovaným řetězem flashbacků, množstvím postav a vztahů mezi nimi a přítomností. (14.01.2006)

Áno aj nie. Harakiri sa dá vnímať ako výpad proti aureole obklopujúcej samurajskú tradíciu - ako "kritika pomerov v japonskej spoločnosti na začiatku obdobia Edo", ako "koktejl bolesti, poníženia, hrdej tradície a úpadku", ako "vytriezvenie z heroických samurajských klaďasov", ako "samurajská dráma o pomste a cti"... Tým všetkým určite je. No nie tu je ukrytá jeho stálosť. V prípade Kobayashiho Harakiri je cesta od nesmrteľnej skoro anti-žánrovky ku absolútnu dláždená predovšetkým svedectom o nebezpečenstve unáhlených súdov a poukázaním na ohavnosť úplne každého systému, nech už sa zrodil z akokoľvek krásnej alebo hoci len svojou dobu vyskuhranej myšlienky. Všetko, čo je spútané, bolo pristrihnuté, slepne a znecitlivie. Deprimujúce, no v spoločnosti presne takýchto filmov sa toto poznanie dá aspoň zdielať. (15.09.2011)

Od samého počátku film dobře vypadá i zní, nenudí a Kobayashiho styl je (oproti tomu, jak to znám od Kurosawy) zajímavě civilní. Ačkoli příběhem se jako nit vine sociální tragédie, divák není ždímán melodramatickým fňukáním ani divadelním přehráváním (navzdory tomu, jak se dá zjistit z bonusových materiálů, že film byl částečně vystavěn na principech starého japonského divadelního stylu). V poslední třetině se děj začal trochu táhnout, ale to se ukázalo být jenom klidem před bouří — závěrečné několikavrstevnaté školení na téma známka punku němělo chybu. (19.06.2011)

Ak už hovoríme o nejakých tých vrcholoch Japonského filmu tak Harakiri je tesne pod Kurosawovým Seven Samurais. Kobajaši vytvoril pomaly, poetický film z dychberúcim finále, ktorý podobne ako Kurosawa v Rašomonovi odkrýva určité skutočnosti s tým, že ich narátívnosť je v tomto prípade uzatvorená. Zúfalstvo ústrednej postavy schované za úctivé vystupovanie je vďaka uhrančivému pohľadu Tacuja Nakadaia jedno z najlepších hereckých vyobrazení Ronina stojaceho tvárou v tvár pokroku, ktorý mu nepraje. Politické machinácie, kritika ľudskosti, morálky a spoločnosti a zároveň ďalší s filmov, ktorý rúca romantickú predstavu o Samurajoch. Pre mňa príjemné prekvapenie s krásnou horizontálnou kamerou a precíznou réžiou môjho druhé obľúbenca povojnovej filmovej éry. (15.07.2013)