Reklama

Reklama

Sophie přijíždí do Marseille, prochází se městem, fotografuje, seznamuje se a po několika dnech se vrací zpět do Berlína.. Film, jenž kritici řadí k "německé nové vlně", získal na domácí půdě cenu kritiky za scénář (Angela Schanelec). (5150)

Recenze (14)

evapetra 

všechny recenze uživatele

V první části jsem byla okouzlena pohledy na životem pulzující Marseille očima mladé fotografky. V druhé, německé části jsem pak stejně jako Sophie cítila tu tíhu a chlad a neschopnost vzájemného vcítění a porozumění mezi hlavními postavami a toužila se s ní zase vrátit nazpět. Jenže naše zážitky a smutky si neseme v sobě a samotnou změnou prostředí jim nemusíme uniknout. ()

Traffic 

všechny recenze uživatele

Několik poznámek k tomu, co už tu bylo řečeno. Sophie není jediná postava, která ve filmu fotografuje - podle všeho to má v popisu práce Ivan, který v továrně pořizuje snímky dělnic. Ve srovnání obou je přitom důležitá povaha a rozdílnost těch přístupů: Sophie fotí, protože chce a protože tímto způsobem poznává něco nového, osvobozuje se od rutinní všednodennosti, zatímco Ivanovo fotografování je právě nic než rutinou, ryze funkčním použitím nástroje, který má ale umělecký potenciál. Hanna je zase uvězněná ve své (společenské) realitě svým herectvím, které pak přenáší i do osobního života - nedokáže vystoupit z role, není schopná nahlédnout svoji situaci zvnějšku, protože je plně ponořená do toho, co dělá. Každá z těchto tří postav tak zosobňuje určitý typ vnímání světa a vztahování se k němu, který je ve dvou případech uvězňující a v tom jednom potenciálně osvobozující. Realitou a svým jednáním můžeme být buď zcela pohlceni a nebýt tím pádem schopni sebereflexe; nebo můžeme skutečnost nazírat z odstupu, ale nevidět jiný než její čistě funkční rozměr; nebo se můžeme pokusit se povznést nad všednodennost a v relativně obyčejném životě nacházet krásu a transcendenci. To by vysvětlovalo i některé reakce diváků, které mluví o vydařené úvodní francouzské části a nelíbí se jim už ta německá - jenže ta je méně divácky přívětivá, stísněná a chladná právě proto, že odráží stejně takový život postav v tom prostředí. Na závěr bych chtěl ještě nabídnout jedno alternativní čtení té závěrečné (opět marseillské) části, která podle mě není tak jednoznačná, jak to vypadá. Tím, že nevidíme onen incident, který se pak jen slovně řeší, se podle mě můžeme domnívat, že se ve skutečnosti nestal a Sophie si jej vymýšlí. Tomu by nasvědčoval i způsob, jakým o něm vypovídá - je to téměř jako kdyby v tu chvíli hrála, přednášela naučený text a ne vzpomínala na autentickou zkušenost (opaku by svědčilo nesmírně přesvědčivé propuknutí v pláč). To by znamenalo, že Sophie v tu chvíli už přestává být onou povznesenou a usměvavou pozorovatelkou z úvodu, ale stává se - stejně jako Hanna - svého druhu herečkou; aktérkou připoutanou na místo, které si sice vybrala, ale které už nedokáže nahlížet tak stejně svobodně jako prve. Film totiž navíc na několika rovinách stírá rozdíly mezi "autentickou" realitou a uměle aranžovaným (divadelním) vystoupením. Kromě toho, že postavy nejsou schopny ze svých rolí vystoupit, je v tomhle důležitý střih, který nás na divadelní jeviště přenáší zcela bez jakéhokoli varování a funguje tu určitá chvíle váhání nad tím, co že to vlastně sledujeme a kde se nacházíme. Tak jako tak, Angela Schanelec mě opět přesvědčila, že její minimalistické pojetí vyprávění, které je protknuté odkazy na divadlo (Čechova) a které z obyčejných, ale silně přesvědčivých, pravdivých rozhovorů dokáže svou opatrnou tlumeností vytvářet události monumentálních rozměrů, je pro mě hodně divácky stimulující. Není ale možné si všechno uvědomit hned, je potřeba dát tomu čas. P.S.: Na samostatnou studii by tady byla analýza herectví. ()

Reklama

Flakotaso 

všechny recenze uživatele

Mám z toho podobné pocity jako jeden z komentujících uživatelů - první část v Marseille je velmi dobrá, takové to rivettovské pobíhání po městě, zkoumání neznámých koutů a poznávání jednoho či dvou nových lidí. Potom je však náhle střih a do té doby "hlavní" hrdinku asi na půl hodiny vůbec neuvidíme a děj se bez jakékoli souvislosti přesune úplně jinam. Jsem trpělivý a tolerantní divák, ale na tohle opravdu nemám náladu, nemluvě o snad patnáctiminutové scéně v divadle. Film se prostě od onoho předělu motá od ničeho k ničemu a závěrečné pokusy o jakési propojení působí až příliš roubovaně. Sterilní artový průměr. ()

Artran 

všechny recenze uživatele

Tři zajíci tu tancují, / když louku stříbří luna: / prvý je tele / druhý je sele / třetí kuna. / Ten kdo se ptá, ten se i doví, / tady se nevykládá děj, / tady se básní, kouzlí slovy, / cítíš-li se však nucen - kdo ví? - / čtveřici z těch tří udělej [...] - - - Překlad rozhovoru s Angelou Schanelec jsem umístil zde. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

cinepur-choice 07 ... Původně jsem zamýšlel napsat něco úplně jiného, než hodlám teď. Čím více o filmu přemýšlím, tím více je mi nepříjemný. Marseille je snímkem dvou naprosto odlišných polovin. Počáteční nadšení z francouzské části vystřídalo kruté vystřízlivění a hluboké zklamání z části druhé, německé. Pobyt Sophie (mladá "fotografka" z Berlína) v Marseille disponuje tou pravou atmosférou, vše působí tak "francouzsky", hermeticky uzavřeně. Kdyby film skončil Sophiinou návštevou v zemi galského kohouta, bylo by to za jasných pět. Leč, nestalo se tak... Návrat Sophie do Berlína pro mě byla nicneříkající nuda, neschopnost režisérky jakýmkoli způsobem vygradovat děj mě nesmírně iritovala, film tak vyšel do ztracena, vniveč, do prázdna, vyberte si dle libosti. [==] Tempo filmu se ukázalo jako značně nevyrovnané, některé pasáže jsou dost zkratkovité, jiné zase přeskočeny úplně, v dalších se režisérka zbytečně dlouho utápí. [==] Co ale považuji za nápadité, je způsob uvedení diváka do dané scény, bez jakýchkoli předchozích informací. Pozorovatel se nejdříve musí v situaci zorientovat a na základě předložených indicií si ji zařadit do souvislostí (např. scéna v divadle). [==] Ve výsledku považuji Marseille za jakýsi nedodělaný, ne úplně podařený polotovar, přišlo mi, že tvůrkyně přesně nevěděla, co vlastně hodlá natočit a konečný tvar podle toho také vypadá. Přesto jsem rád, že se mi poštěstilo Marseille zhlédnout. Vím, čemu se v budoucnu vyhnout. ()

Galerie (3)

Reklama

Reklama