Marseille

Marseille je film odzbrojující nás svou zkratkovitostí, mezerovitostí. Jeho básnická nedořečenost a mnohoznačnost nás vzývá k mlčení, k pokoře bránící nám polámat jeho křehkost tvrdostí slov. A přesto je možná tato výzva o to větším důvodem, abychom jasností a určitostí slov pozvedli jeho beztvarost k přesnějším obrysům a tím to, co v něm dřímá pouze jakožto dosud nezjevné, vyslovili a obohatili jej tím o nový rozměr smyslu. Námitka proti tvůrčímu selhání v druhé, ''německé'' části snímku, je naprosto bezpředmětná, jelikož bez ní by ona první polovina nebyla ničím; sdělení díla by bylo neúplné a rozpadlo by se jako domeček z karet. Zejména její častá situovanost do interiéru kontrastující s opačnou tendencí ve ''francouzské'' části je velmi podstatným prvkem, jelikož vypovídá cosi o uzavřenosti světa jeho obyvatel. Sophiin útěk z Berlína totiž není jen naivním únikem před každodenností, nýbrž má mnohem existenciálnější charakter. Dalo by se spíš říci, že Sophie jistým způsobem hledá východisko ze své uzavřenosti před světem, jež jí obklopuje, a zříká se tím zároveň svého já, odpoutává se od sebe samé. Cítí, že trápení Hanny a Ivana je z velké části způsobeno tím, že nic nevidí, jsou příliš zaujati vlastními problémy a neochotni zajímat se o jiné, vystoupit ze ztuhlosti vlastní existence a nahlédnout na svou lidskou situaci jako by z opačného břehu. Proto není vůbec náhodou, že přední činností naplňující Sophiin život v Marseille je fotografování, jelikož právě fotografie, je-li skutečnou tvůrčí činností, je mimo jiné schopností spatřit něco jinak, je osvobozováním věcí od jejich masky vytvořené Zvykem a uměním nechat zjevit jejich esenciálnější podobu. Sama Schanelec v jednom rozhovoru říká, že její hrdinka fotografuje, protože chce vidět. Tento moment, tato hra pohledu je mimoto totiž jednou z nejintenzivnějších otevřeností světu, je jako by spolupodílením se na smyslu věcí, na jejich životě, hloubce a jejich běhu v čase. Kdežto Hanna a Ivan jsou lidé, kteří vlastně nic nevidí, věci kolem nich jsou vyčerpávány svou funkcí, jež jim byla určena, pobývají pouze ve světě práce a účelu, jejich smysl je redukován na jejich užitek. Důkazem toho je scéna, kdy se Hanna Ivanovi omlouvá, omlouvá se ,,za všechno'', avšak Ivan jejímu rozrušení nerozumí, slepě v něm spatřuje pouze blouznivé tlachání z únavy. Právě tuto neochotu k porozumění lze chápat jako pramen jejich vzájemného odcizení. Proto je Sophiin výlet jako vstoupením do lehkých vod, je sejmutím těžkého břemene dřívější existence. Nahodilost, slast z unášení se proudem okamžiku, přijetí neočekávaného, v jehož znamení se odehrává její setkání s automechanikem Pierrem a jeho přáteli, je pro ní jakýmsi objevením vzletnosti života. Je zajímavé, že Pierre se ve filmu objeví ve dvou scénách ještě před tím, než se setká se Sophií, a sice jedou jej vidíme v popředí záběru pracovat na autě, když Sophie zachází do obchodu, a podruhé, když si Sophie zajde do baru objednat kávu, sedí v zadním části prostoru u stolu se svými přáteli . Vidět v tom jakýkoli záměr je poněkud sporné, avšak přesto mi to nedá, abych v jejich následném setkání viděl nikoli osudovost, nýbrž jakousi neočekávanost, jakousi náhodu udeřující každodennímu sledu života těžkou ránu; je jako ustrnutím v tichém odvíjení všednosti; jako by pavouk času potají snoval jejich nenadálé setkání z pavučiny rýsující běh světa. Tato nestálost, riskantní nejistota provázející život v Marseille, jež je však překypováním jeho bohatství, je to, co Sophii dojímá, přivádějíc ji k přehodnocení vlastního života. V kontextu s tím se zdá možná nejzásadnější moment jejího pláče při popisování přepadení. Tato scéna je možná tou vůbec nejintenzivnější z celého snímku, a přesto je opředena jakýmsi tajemstvím; v nitru pocitu víme, že její poetický duch má ve filmu své místo, ale jakmile bychom chtěli vyslovit ,,proč?'', jazyk se nám sváže. Snad lze tvrdit, že je jakýmsi vyvrcholením hrdinčinny vnitřní proměny. Její pláč je možná mnohem hlubší, jeho skutečným důvodem možná není jen připomenutí si tragické události, nýbrž skrze vnější násilí a agresivitu uvědomněním si svého nynějšího životního směřování a ruku v ruce s ním opuštění směru dřívějšího, ohlédnutím se zpět, je stvrzením osamělosti a jistým momentem sebepoznání. Díky tomu se zdá mnohem jasnozřivější následující smířlivý pohled na pláž a moře, jenž jako by nás nutil připomenout si Rimbaudova slova: ,,Já je někdo jiný''. (11.03.2012) (méně) (více)