Já, Kuba

Technicky vzaté, Michail Kalatozov sa musel silne inšpirovať klasickými ruskými velikánmi ( napr. Ejzenštejn, Pudovkin, Dovženko ), pretože zábery kamery ( aj keď v tomto prípade oveľa viac rozpohybovanej ) z formálneho hľadiska veľmi pripomínajú štýl vyššie spomenutých pánov. A áno, všetci to tu citujú, je až neuveriteľné, čo všetko pred 50timi rokmi dokázali tvorcovia s objektívom. Morálne vzaté, ukazuje sa nám, že chudák stále ostane chudákom ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), chudákom s nádejou na lepší život ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), život v prístupnejšom svete. (18.06.2014)

S nadsázkou (ale ne zase tak velkou) divákovi může po téměř dvou a půl hodinách filmu připadat, že viděl pouhopouhé čtyři střihy - mezi čtyřmi oddělenými povídkami. Nekonečné intuitivní a zároveň nápadité jízdy a Kalatozovovy detailní podhledy a nejrůznější náklony kamery se musí dodnes určitě pilně učit studenti moskevského VGIKu. Stejně tak příběh postupuje plynule od na první pohled neviditelného ponížení chudé země, přes identifikaci zdroje její bídy v kapitalismu udržovaném pomocí imperialistického kolosu tam na severu a přes první izolované nekoordinované a proto k nezdaru odsouzené pokusy po revoltě až k uvědomělému organizovanému masovému vítězství revoluce v poslední povídce. Původně jsem i já, byť starý levičák, chtěl být přísný a příliš čitelnou dějovou stránku filmu vytknout. Ale když tu čtu (jako už u tolika východoevropských filmů - včetně Československa) výkřiky uvědomělých uživatelů typu "ideologičnost", "vítězství formy nad obsahem", "manipulování/ zneužívání", tak otáčím. Ono objektivní zhodnocení by bylo asi to co by vidělo Batistu jako toho usměvavého pána co vůbec nedělal to co na očích amerického velvyslance viděl (najděte si např. co to byl zlatý telefon), USA v roce 1961 vyslaly na Kubu humanitární misi plnou freedom fighterů (asi jako jsou dnes ti v Sýrii) atp. atp. Jedna otázka s filmem nesouvisející na zamyšlení: jak je možné že je Kuba Valným shromážděním OSN konstantně volena do United Nations Human Rights Council? Podivné, když přece víme, že jí celý svět opovrhuje pro castrovskou totalitu... (19.04.2014)

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85% (11.05.2011)

Tvé ruce byly zvyklé na zemědělské nářadí, ale teď je v ní puška... I když první povídka byla místy skoro o ničem, prostředí baru se živým zpěvem a hudbou zde vytvářelo jedinečnou atmosféru a Jean Bouise (jak se vlastně ocitl v socialistickém filmu mezi samými Kubánci a Rusy?) to svým elegantním hereckým minimalismem umně odtáhl, ač prakticky jenom seděl, chodil, cosi pojídal a občas krátce promluvil... I když v druhé povídce se opět režisér a kamaraman vyžívají v dlouhých záběrech a několik minut sledujeme jenom sekání trstiny či bloudění mezi ní, ty vizuální kompozice, hry se světlem, stínem, tmou jsou natolik úchvatné, že okamžitě pohltí... I když ve druhé polovině se pak z celého filmu naplno stává regulérní levicová agitka, neměl jsem problém film nadále s velkým zájmem sledovat až do konce, protože vedle stále napínavějších a pohnutějších drobných příběhů několika postav z řad revolucionářů a bojovníků vznikl v rámci celého velkého koprodukčního filmu zároveň mnohavrstvý obraz Kuby. Tvůrci v jednotlivých povídkách a obrazech představili a ukázali tuto krajinu v různých světlech: chudinu stejně jako bohatou smetánku, národní minulost a pro dobu vzniku zásadní události stejně jako přírodu, turistické atrakce či část velkoměsta, dokázali snímku dodat jednou poezii, jindy napětí... i ten patos mi připadal ještě v snesitelné míře. A já byl s filmovým výletem do další exotické země (moje druhá zkušenost se šedesátkovým kubánským filmem po komedii Smrt byrokrata) nadmíru spokojen a s ohledem na celek dokážu odpustit i některé až příliš dlouhé záběry např. ze začátku. [80%] (06.09.2022)

Ja, Kuba by som nazval reportážnym artiklom karibských porevolučných nálad s montážnymi vplyvmi sovietskej kinematografie. Určujúcim vplyvom a dôvodom takto odprezentovanej príbehovej spovede je Castrove presadzovanie štátnej doktríny do kultúrneho prostredia a samozrejme, aj neblahé skúsenosti s predošlým vedením P.A.U. a jeho vojenským diktátorom Batistom. Film však ponúka množstvo vizuálnych postrehov, dynamických projekcií, silných dogmatických vplyvov, často násilne prikrášľujúcich jednostranný a urputný boj miestneho ľudu. Môžeme vidieť dobovú architektúru, miestne nálady a celé to pôsobí ako spoločenská kronika zachytávajúca konkrétnu dobu. (22.03.2023)