Já, Kuba

Na svou dobu velice inovativně a moderně natočený film. Pořád jsem však s projekcí váhal, až už se déle váhat nedalo. Zemřel Fidel. Už se nebude chlubit svým humidorem ani svou revolucí – obojí měl bezvadné. Doutníky zde kouřili skoro jen záporném postavy, nikoli revolucionáři, jak bych spíš předpokládal. Jevtušenkovi příběhy (nejspíš jim pouze dal jen jejich lyrickou podobu) však byly příliš svázány s účelem, a účinek předcházel inspiraci. A tak ani přes velkou snahu režiséra a kameramana to "Jeřábi" neu"táhli". (27.11.2016)

Ja, Kuba by som nazval reportážnym artiklom karibských porevolučných nálad s montážnymi vplyvmi sovietskej kinematografie. Určujúcim vplyvom a dôvodom takto odprezentovanej príbehovej spovede je Castrove presadzovanie štátnej doktríny do kultúrneho prostredia a samozrejme, aj neblahé skúsenosti s predošlým vedením P.A.U. a jeho vojenským diktátorom Batistom. Film však ponúka množstvo vizuálnych postrehov, dynamických projekcií, silných dogmatických vplyvov, často násilne prikrášľujúcich jednostranný a urputný boj miestneho ľudu. Môžeme vidieť dobovú architektúru, miestne nálady a celé to pôsobí ako spoločenská kronika zachytávajúca konkrétnu dobu. (22.03.2023)

Technicky vzaté, Michail Kalatozov sa musel silne inšpirovať klasickými ruskými velikánmi ( napr. Ejzenštejn, Pudovkin, Dovženko ), pretože zábery kamery ( aj keď v tomto prípade oveľa viac rozpohybovanej ) z formálneho hľadiska veľmi pripomínajú štýl vyššie spomenutých pánov. A áno, všetci to tu citujú, je až neuveriteľné, čo všetko pred 50timi rokmi dokázali tvorcovia s objektívom. Morálne vzaté, ukazuje sa nám, že chudák stále ostane chudákom ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), chudákom s nádejou na lepší život ( aspoň pokiaľ nepríde zmena ), život v prístupnejšom svete. (18.06.2014)

Jeden mýtus je třeba zbořit, aby mohl být postaven jiný. Třeba i s pomocí pěti tisíc Castrových vojáků. Čtyři příběhy z dob kubánské revoluce, jak ji vnímali sovětští filmaři. Soy Cuba. Jestliže se mi z některých záběrů Kalatozovových Jeřábů rozbušilo srdce (ano, i to se divákům bez kritického odstupu stává), u jeho výletu na Kubu jsem měl tachykardii nepřetržitě. Neuvěřitelně dlouhé a komplikované záběry, emocionální kamera, která bezprostředně reaguje na citový/fyzický stav postavy, případně si jen tak poletuje prostorem (závěr třetí části pro mne byl tím nejvíc WTF záběrem předdigitální éry). Soy Cuba. Jasně čitelná propaganda obsažená v každé větě poetického komentáře, v chování každé z jednoduše typologizovaných postav, v každém okázalém hrdinském gestu, prozrazujícím svou melodramatičností, že se Kalatozov nenamáhal přizpůsobit principy socialistického realismu kubánské mentalitě, dnes nepohoršuje. Stejně jako nepohoršovala v době vzniku, kdy si filmu, realizovaného s prakticky neomezenými prostředky, téměř dva roky skoro nikdo nevšímal. Byli to ironicky ve filmu karikovaní Američané, kdo toto mamutí dílo navrátili do přítmí kinosálů (mj. Scorsese a Coppola). Soy Cuba. Prostinká symbolika (bílá holubice), těžkopádnost, prázdnota a patos doprovodného komentáře (za nimž stojí také Rus, básník Jevgenij Jevťušenko), vítězství formy nad obsahem a ve filmu agresivně manipulujícím s fakty, v některých okamžicích přímo „přepisujícím“ reálné zpravodajské záběry, poněkud směšné poukazování na manipulaci jiných (zapálení plátna, falešná zpráva o Fidelově smrti) – to jsou nedostatky, které technicky famózní podívané upírají nejvyšší hodnocení. I kdyby jich bylo víc, i kdyby jich bylo stokrát víc, kvůli kameře si film, nejlépe ve verzi bez rušivého ruského dabingu, sežeňte… a žasněte. Soy Cuba. Apendix: O natáčení a následném odmítnutí vám toho více prozradí dokument Soy Cuba, O Mamute Siberiano. Jen budete muset skousnout jeho silně nostalgický tón. 85% (11.05.2011)

Možná to taky znáte. Ležíte na zádech, posloucháte dobovou hudbu a před očima se vám odvíjí překomplikované sekvencové záběry, jimiž byste vypálili díru do hlavy všem obdivovatelům dlouhých záběrů a plynulých pohybů kamery (možná touhle představivostí trpím jen já). A pak si pustíte Soy Cuba, kde už to všechno je. Jen v mnohem komplikovanějším a komplexnějším hávu, než jste schopní vymyslet. Odhlédnuto od komoušské ideologie, tohle je jeden z nejlépe natočených filmů všech dob, který kamerovou virtuozitu Scorseseho, Tarantina nebo Spielberga předběhl o dekády! A Kalatozov k tomu nepotřeboval digitální efekty, jen měsíce příprav a kameramany ochotné levitovat na lanech a trhat sebou do impulzivních pohybů, které dokonale simulují vnitřní stavy postav. Máte rádi hlediskovými záběry řízené Terče od Bogdanoviche? Hladké jízdy kamery z Mafiánů či Casina? Závěrečnou sekvenci Potomků lidí v bitevní vřavě? Úvodní scénu Revenanta, kde kamera shlíží na tekoucí vodu a následně se přimkne k brodícím se postavám? To všechno tady je, v nádherném černobílém formátu, živelné, krásné a léta zapomenuté. Ani ta ideologie tu v součtu tolik nepřekáží a vypráví se přesahující příběh utlačovaného kubánského lidu, kde každá ze čtyř povídek volí jiný žánr a jiné tematické perspektivy. This is Cinema. Dejte to na 60. výročí do kin. (08.04.2023)